Dvanáct kmenů Hattiiných

V roce 1923 se patnáctiletá Hattie vydá spolu se svou matkou a sestrami z Georgie do Filadelfie. 
Chce prožít lepší život než měla doposud. Po sňatku s lehkomyslným Augustem se jí 
o mnoho lépe nevede.
První rána osudu přichází, když mladým rodičům zemřou provorozená dvojčata. Hattie to těžce nese, smrt dětí se line celým příběhem. I přesto, že Hattie porodí ještě devět potomků, nemůže na ně zapomenout.
Chudoba, bezmocnost a trápení s manželem udělají z Hattie zahořklou ženu. Není schopná svým dětem projevit lásku, políbit je, obejmout. Její povinností je zajistit jídlo a oblečení.
Každá kapitola je věnována jednotlivým potomkům. Hned v první sledujeme bezmoc Hattie, když jí v náručí zemřou první dvě děti. Právě to je okamžik, kdy se Hattie uzavírá do sebe.
Další přibližuje osudy Floyda, potulného muzikanta, který se smiřuje se svou homosexualitou. Jsou čtyřicátá léta 20. století, takže to nemá jednoduché. Nebo jeho bratra Sixe, dětského kazatele, či sester Bell, Alice a schizofrenií trpící Cassie, o jejíž dceru Salu se Hattie na sklonku svého života stará. Třináctou komnatou Hattie je odloučení od nemanželské dcery Ruthie, kterou s těžkým srdcem dává na výchovu své bezdětné sestře.

Dvanáct kmenů Hattiiných je velmi zvláštní kniha. Jestli čekáte klasickou jižanskou ságu o osudech černošské rodiny ve stylu knihy Kořeny, tak ne. Je to spíše psychologický portrét ženy s nelehkým životním údělem. Porodila jedenáct dětí, ale nedokázala jim dát mateřskou lásku. Snažila se je připravit na tvrdý život s veškerými kopanci, které od něj můžou čekat. I přesto všechno jsou rodinná pouta zachována a je-li třeba, Hattie dětem pomůže.

Kniha je napsána poutavě, čtivě, osudy rodiny jsou vykresleny bez příkras. Není zde kladná ani vyloženě záporná postava. Co je však neustále zdůrazňováno, je důležitost rodiny jako takové. Ať už žijeme se stříbrnou lžičkou v puse nebo se neustále drápeme zpod lavice, pod kterou jsme se narodili.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)