středa 23. ledna 2013

Delirium


Svět bez lásky. Bez lásky mateřské, milenecké, kamarádské. Takové jsou Spojené státy americké v blíže neurčené budoucnosti. Prezident a Konscorcium před šedesáti čtyřmi lety prohlásili lásku za nemoc. Amor deliria, tak zní odborný název pro nemoc, kterou lidstvo „trpí“ již od počátků věků. Vědci na ni vynalezli lék a od té doby každý Američan, který dosáhne určitého věku, absolvuje léčbu. Vyléčeným zdánlivě nic nechybí. S pocitem bezpečí proplouvají životem a věří, že až do smrti budou šťastni. Jednou z nich je i Lena, sedmnáctiletá dívka, která má léčbu postoupit za pár měsíců. Během svého čekání poznává tajemného Alexe. Lena je najednou rozpolcená.  Vracejí se jí vzpomínky na matku, která ji milovala a své city se i přes zákazy vlády nebála dát najevo, za což byla potrestána. Dívka zažívá nové pocity a zjišťuje, že láska je krásná, chce být s Alexem. Čas, který zbývá do léčby, tráví oba zamilovaní spolu a plánují útěk do Divočiny, kde žijí ti, jež léčbu nepodstoupili,
a s režimem, který v jejich vlasti vládne, nesouhlasí. Lena je rozhodnutá, že léčbu neabsolvuje.  Má jejich láska šanci na přežití? 
Protože se mi líbila už autorčina prvotina Chvíle před koncem, těšila jsem se hodně i na Delirium. Když jsem si četla recenze na jiných blozích, mnoho čtenářek mělo problém do knihy se začíst. Já to měla naopak. Děj mě vtáhl hned, ale pak jsem si říkala, že to nějak "ustává". Když se to ale nakonec rozjelo, litovala jsem, že je konec. Lena byla na můj vkus trochu moc naivní, ale Alex na ni měl dobrý vliv,  učila se, holka. :-). Konec je hodně otevřený, takže nezbývá než čekat na druhý díl.

úterý 15. ledna 2013

Žítkovské bohyně



Karpatské kopaniny jsou oblastí, kde byly odjakživa tvrdé podmínky pro život. Lidé zde žili spjati s přírodou, a když potřebovali pomoct, obraceli se k bohyním. Žítkovské bohyně byly ženy proslulé svými léčitelskými schopnostmi. Jednou z nich byla Surmena, která po násilné smrti své sestry vychovávala její děti Doru a Jakuba. Jenže v dobách hluboké totality byly obě děti Surmeně násilně odebrány a umístěny v dětských domovech.
Dora až po letech, kdy začala v rámci své vědecké práce pátrat po osudech bohyní, zjistila, že na Surmenu byl veden spis u StB. Dora začíná rozplétat tajemné osudy žítkovských bohyní, aby zjistila, že i ona, ač se lidovému léčitelství nevěnovala, patří mezi ně.
Román Kateřiny Tučkové je velmi čtivý, autorka se velmi pečlivě věnovala podrobnému výzkumu a vytvořila dílo, které kombinuje etnografii, magii i psychologickou tématiku. Osudy Dory, Surmeny i ostatních žítkovských žen doplňují spisy StB, které Dora objevila v archivech a v nichž se dozví leckdy šokující informace.
Dlouho jsem na tuhle knihu čekala a nelitovala jsem. Vlastně ano, litovala jsem, že jsem ji přečetla během jednoho dne. I přes její obsáhlost a jistou náročnost - člověk se musel orientovat nejen v tajných spisech, ale také vnímat kopaničárské nářečí. Zaujalo mě  téma - žítkovské bohyně znám už z knih o Gabře a Málince, ale i autorčin styl. Četla jsem už její předchozí knihu Vyhnání Gerty Schnirch, která se mi taky hodně líbila, i když pojednávala o kontroverzním tématu poválečného odsunu Němců.

pátek 4. ledna 2013

Multykulty pindy jedný český mindy



Iva Pekárková, známá česká autorka, se spolu se svým mužem, který je znám pod přezdívkou K., odstěhovala do Londýna. Tam se setkávají s lidmi z různých společenských prostředí. Iva pracuje jako taxikářka a tlumočnice českých imigrantů, své zážitky zúročila i v tomto souboru fejetonů, které mapují život v současném Londýně. Kniha je rozdělená do několika částí.V první  autorka vysvětluje, proč se s manželem rozhodli pro život v Londýně, popisuje peripetii se stěhováním. Po vyřízení všech nezbytných formalit se oba zabydlí v pronajatém pokoji. Jejich bytná Wendy je svérázná žena, která až příliš miluje své děti. Ti však Ivě a K. dělají problémy a tak se musí vystěhovat. Krátké postřehy mapují cestu za novým bydlením. V další části autorka líčí své zážitky s tlumočením, jejími klienty jsou převážně imigranti romské národnosti. A jak už to bývá, jsou mezi nimi lidé různých vlastností a povah. Iva Pekárková se nebojí zabrousit ani do takových kontroverzních témat jako jsou drogy nebo rasové nepokoje. Kniha je velmi čtivá, autorčiny postřehy připomínají Karla Kyncla, známého londýnského zpravodaje. Aspoň já měla takový pocit - Londýnské knihy KK mám ve své knihovničce na čestném místě, jsou jedny z mých nej knih.
Iva Pekárková svou knížku pojmenovala podle reakce jednoho ze čtenářů svého blogu.