středa 24. května 2017

Sucho




Rodné městečko můžete navštívit z několika důvodů. Když chcete mrknout na rodinu, pozdravit známé, zjistit, co je nového. Anebo přijedete na pohřeb, na nějž se vám vlastně vůbec nechce, protože se jedná o vašeho bývalého nejlepšího kamaráda a jeho rodinu. Právě z tohoto důvodu se do rodné Kiewarry vrací policista Aaron Falk. Místními není vítán, cítí z nich nevraživost pramenící z dávné minulosti. Vlastně tady zůstává jen proto, aby pomohl objasnit okolnosti kamarádovy smrti.

Luke Hadler zabil své nejbližší - manželku a malého syna a poté spáchal sebevraždu. I když jsou všichni obyvatelé v šoku, vlastně se ani nediví. V Kiewaře totiž panuje dlouhodobé sucho, které neprospívá úrodě, čímž ruinuje místní farmáře. To by mohl být důvod, proč jsou téměř všichni Hadlerovi mrtví. Naživu totiž zůstala maličká dcerka. Nabízí se otázka, z jakého důvodu ji jedinou Luke ušetřil? Falk se spolu s místním policistou pouští do vyšetřování. Jenže místo toho, aby mu obyvatelé Kiewarry pomáhali, házejí mu klacky pod nohy. Čím hlouběji se Falk noří do Lukova případu, tím víc se z hlubin vynořuje ono dávné tajemství, které kdysi změnilo život obou kamarádů.

Tenhle thriller vás dostane hned od počátku. Čtivý, znepokojující, drnkající na tu správnou strunu vašich emocí. Všudypřítomné horko vás pohltí stejně jako obyvatele Kiewarry. Jane Harperová popisuje ponurou atmosféru věrně a autenticky. Máte pocit, že jste v Kiewaře a nahlížíte Falkovi přes rameno. Cítíte pověstné ticho před bouří. Před očima se vám míhají frustrovaní obyvatelé městečka. Stíráte si pot z čela a myslíte si, že máte stopu. Stejně jako já. Ale autorka vám vaše zdánlivě pevné nervy dokonale pocuchá. V knize se objevují prostřihy do minulosti, aby přiblížily onu osudovou událost, jejíž kořeny prorostly pevně až do současnosti. Je nějaká souvislost s Hadlerovými? Nebo je vše jinak? 

Sucho podle mě aspiruje na jeden z nejlepších krimi románů letošního roku. Moc se mi líbilo, že děj byl zasazen do australského prostředí, které se řadí k mým oblíbeným knižním destinacím. Mám načteno dost více méně společenských románů s těmito reáliemi, ale musím říct, že Sucho je první australská detektivka, s níž mám tu čest. Je celkem osvěžující číst něco jiného /a přesto tak stejného/ než typické severské krimi.
Aaron Falk je hrdina, kterého bych ráda viděla, respektive ráda bych o něm v budoucnu ještě četla. Autorka prý plánuje další díl, v němž by figuroval, máme se tedy na co těšit. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)


pondělí 15. května 2017

Čtení do ucha - Nebezpečné známosti


Dlouho, dlouho jsem se bránila poslouchání audioknih. Zkoušela jsem to, ale nemohla se nikdy soustředit. Zatímco mně tenhle způsob čtení dělal problém, naši čtenáři si audioknihy nemohli vynachválit, a já jsem jenom koukala, jak moc se v knihovně půjčují.

Nedávno jsem na blogu Terezy z CooBoo četla její zkušenost s posloucháním audioknih a řekla si, že to znovu zkusím. Zaujala mě možnost "číst" při procházkách s kočárkem, kterou si Tereza moc vychvalovala. To by pro mě bylo ideální, nic by mě u poslouchání nerozptylovalo.

Moje první volba padla na Nebezpečné známosti, proslulý román plný intrik od Choderlose de Laclose.
První poslech se konal na zahradě při houpání kočáru, druhý na procházce. A jak to dopadlo? Zatím mám "načtenou" zhruba třetinu, záznamy jsou dost dlouhé, ale to vůbec nebrání tomu, abych už napsala svůj dojem. Nehodnotím totiž román jako takový, ale sluchový vjem, jenž můžu popsat více méně hned.

Nebezpečné známosti jako audioknihu načetli známí herci, které známe také z dabingu. Igor Bareš se zhostil role vypravěče s lehkostí, zní hodně pobaveně, což se mi líbí.
Jiří Dvořák - pro něj mám slabost už od doby, co jsem poprvé viděla Bouřlivé výšiny, kde daboval Ralpha Fiennese. Jeho hlas považuju za jeden z nejlepších. Jeho Valmont je výborně podaný, neskutečně cynický, přesně tak si ho představuju.
V roli komtesy de Merteuil exceluje Vilma Cibulková, která se k ní svým hlasem hodí. Dokázala z ní udělat opravdovou bestii a s barvou svého osobitého projevu si v tomto příběhu pěkně pohrává.
Klára Issová se zhostila mladé Cecilie Volangesové, a opravdu jí tu naivku uvěříte.
Překvapila mě Kristina Frejová jako paní de Tourveil, vůbec jsem si ji hlasově nedokázala přiřadit k jejímu obličeji, přitom ji jako herečku znám. Líbil se mi plačtivý tón jejího hlasu. Nakonec mladý rytíř Danceny v podání Jana Meduny. Toho jsem slyšela poprvé, a myslím, že svým známějším kolegům zdatně sekunduje.
Celkově tahle šestice lahodí mému uchu, podle mě skvělá volba, co se týče typologie hlavních postav.Nahrávka je doplněna dobovou hudbou, která děj podkresluje a dodává mu typickou atmosféru.

Ještě mě čeká velký kus k poslechu, a už teď se na další intriky Valmonta a markýzy těším. 


pátek 12. května 2017

Takoví jsme byli


Kate a Becca už od dětství trávi společně skoro každou volnou chvilku. Jsou totiž sestřenice a zároveň i nejlepší kamarádky. Společně prožívaly dětské oslavy narozenin i bujaré studentské večírky. Společně se i vdaly. Kate si vzala Jonathana, s nímž před ní chodila Becca, a ta se provdala za Kateina ex Charlieho. Zdá se vám to divné? Začtete se do této půvabné rodinné romance a sami uvidíte, jak to všechno vlastně bylo.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou orámovány pozvánkami na oslavy pořádané Kate nebo Beccou, a dávají tak tušit, které období ze života dívek autorka čtenářům právě přiblíží.
Obě dívky sledujeme odmala. Hodnou a spíše nejistou Kate, i sebevědomou a přidrzlou Beccu, jejíž sobeckost a sklon k manipulaci s lidmi zahýbou celým příběhem. Kate si nejspíš zamilujete a její sestřenici budete mít chuť zaškrtit. Mně tedy při čtení hnula žlučí hodně a měla jsem s ní velký problém. Na druhou stranu jsem si říkala - nebýt Beccy, tahle kniha by vlastně nebyla o ničem. 

Koncepce příběhu se mi moc líbila. Docela tajuplný začátek, u něhož nevíte, kam se příběh bude rozvíjet. Pozvánky, které nastiňují jednotlivé životní etapy sestřenic. A pak jedinečně namíchaný mix humoru, romantiky i serióznosti, který činí příběh takovým, jakým je. Rodinným románem o lásce, mezilidských vztazích, o vině i odpuštění, o touze a o čekání.

Původně jsem od téhle knihy vlastně nic nečekala. Vzala jsem si ji na základě anotace a jen doufala, že se nebude jednat o přeslazenou lovestory nebo erotickou romanci.
Jak už to u těchto "knižních překvápek" bývá, výsledek většinou předčí očekávání, a v tomto případě to platí dvojnásob. Připomnělo mi to mou oblíbenou knihu Kde končí duha od Cecelie Ahern (nově vydáno jako S láskou Rosie).

Máte-li rádi společenské romány, je vám blízký styl britských komedií jako například Čtyři svatby a jeden pohřeb, Jeden den nebo Láska nebeská (mají v sobě takové typické anglické "cosi"), určitě se vám bude líbit i tahle knížka.

pondělí 8. května 2017

Noví kluci


Kluci čajoví :)
Čaje Loyd, které vyrábí polské Mokate, máme doma moc rádi. Každý z nás má oblíbenou příchuť a tu si kupujeme pořád dokola. :-)
Jaké bylo překvápko, když jsme na jedné z našich projížděk po okraji Polska (to my tak vyrážíme často, jsme u hranic), jeli směrem na Wislu a v Ustroni projížděli kolem velkého bílého kolosu s nápisy Mokate a Loyd. Moje srdéčko se zatetelilo ještě víc, když jsem uviděla směrovku navádějící k firemní prodejně. 
Protože výlet se konal v neděli, zjistila jsem si na stránkách Mokate, kdy tam jsou a mohli jsme vyrazit. Na stránkách jsem si i předběžně vybrala příchutě, co bych chtěla.

Prodejna je taková menší, ale bohatě zásobená. Vybrala jsem si svoje kousky a okukovala další sortiment. Mají tam i různá kapučína v klasickém i kilovém balení. Co mě nejvíc zaujalo, bylo latté s makronkovou příchutí, to si asi příště koupím.

Loydy můžu doporučit, nejvíc ujíždím na jejich zelených čajích, nejvíc nej je pro mě (a taky pro studenta) zelený s mátou. Kromě něj jsme ještě koupili zelený s cukrovým melounem a citronovou trávou, zelený a bílý s aloe vera a rooibos s vanilkou a medem.
Všechny super, chutnají přesně po těch příchutích, s jakými jsou. Jen by mohly být o fous levnější, jak se na podnikovou prodejnu sluší, po přepočítání to bylo stejné jako u nás. Ale nevadí, jsem ráda, že jsem se tam mohla podívat.

A ještě stránky přímo na Loydy, v polštině, kde je sortiment příchutí pěkně rozepsán. A tady česká divize Mokate, bohužel nemají aktivní prokliky na jednotlivé značky. 
Tak co, vyberete si?


neděle 7. května 2017

Jákobovy barvy


Co by měl dělat typický osmiletý kluk? Chodit do školy, hrát si s kamarády, vracet se domů ke svým nejbližším, s nimiž je mu nejlíp, a každý večer usínat ve své vlastní posteli.
Jákob žije úplně jinak. Píše se rok 1944 a on se snaží přežít nástrahy války. Sám. Úplně sám.

Jákob je na útěku před nacisty. S sebou má pouze truhličku, v níž má věci připomínající předchozí život s rodinou, a také to nejcennější, co mu nikdo nemůže vzít - vzpomínky.
Utíká napříč Rakouskem a na své cestě potkává spoustu lidí, komu z nich však může věřit?

Tak čtení téhle knížky byl velký emotivní zážitek a pro mě i dost velký nápor na psychiku. Jako matce dvou kluků se mi to četlo obzvlášť těžce, zároveň jsem se však nemohla dočkat každé další kapitoly. Autorka střídá časové roviny, vrací se do minulosti, k nelehkému životu Lor, Jákobovy matky, i jeho otce Javiho.

Lindsay Hawdon napsala nádherný, přitom znepokojivý a emočně opravdu náročný román, který ve vás bude doznívat ještě dlouho po přečtení. I když se tématicky dotýká hrůz druhé světové války, zejména holocaustu, je psán poetickým jazykem, který jej zlidšťuje. 

Jákobovy barvy otevírají dosti citlivé téma, jakým holocaust bezesporu je. O vyhlazení Židů toho víme poměrně dost, ale romský holocaust je léta tak trochu stranou. 
Je vlastně jedno, jestli byl Jákob Rom nebo Indián, v žádném případě neměl prožít to, co na něj čekalo v knize. Byť jde o příběh smyšlený, základ nacistické genocidy je reálný.
Vedle Jákobovy linie mě hodně oslovila i část pojednávající o Lor a Javim. 
Smekám klobouk před překladatelkou Petrou Krámkovou, která bravurně převedla Javiho řeč do češtiny.

Nebojím se přiznat, že jsem u knihy ždímala kapesník. Nebojím se říct, že bych Jákobovy barvy směle zařadila jako doporučenou četbu pro středoškoláky. Nebojím se znovu, jako už jsem to několikrát udělala, napsat, že knih s takovou tématikou není nikdy dost.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

sobota 6. května 2017

Jak si žiju 5. a 6. 5.


Dva dny v jednom, no vida, už zkracuju. :-D

Pátek: Dopoledne Polsko, jeli jsme se mrknout do Castoramy. Pak jsme ještě sjeli do Ikei, koupit dětskou jídelní židli prďolovi. Vím, že Ikea je hodně baby friendly, ale netušila jsem, že až tak moc. Když jsme si k obědu dávali kuličky, všimla jsem si, že tam mají ohřívačku jídla a skoro všude přebalovací kouty. 
Doma dvakrát pošťák. Jednou pro mě recenzák, podruhé balík pro manžela. Odpoledne mě vzalo spaní, tak jsem si maličkým zdřímla.
Večer klasika, živitel v práci, tak jsem si celý večer četla. Dočetla jsem Kouzelný náramek - opravdu kouzelný a nádherný příběh a načala Nalezení ztracené Marty. To se mi líbí hodně, je to takové snové, připomíná mi to filmy Amelie z Montmartru nebo Hugo a jeho velký objev.

Sobota: Jedna babička /tchýně/ se nám vrací z hlídání v Praze. Pozvali jsme ji i švagrovou na oběd. Dělala jsem naprosto božské papriky po bulharsku / dušené maso s paprikami, které se pak zapéká s rýží a rajčaty/. Student to nejí, takže jemu kuřecí plátky na kari. No a prďous měl svou zeleninu s bramborem a masem. Jsem prostě skvělá, tři obědy a v deset bylo hotovo. :-D
Odpoledne přišla druhá babička /moje mamka/ mrknout na kluky. Dali jsme kafe a šly /my dvě/ vozit, bylo fakt hezky. Studentíkovi se nechtělo nic, tak aspoň povysával.
Pak jsme kosili zahradu, pobyli chvíli na zahradě a užívali jara.
Večer večeře, nádobí, uspávání a tak. Začínám cítit, že na mě něco leze, fakt paráda. Dopuju se vitamínem C, piju ACC long a průduškový čaj, jím citrony a stříkám Stopangin. Fakt nechci být nemocná, nějakou šílenou virózu jsme postupně prodělali v březnu, kdy jsem vyfasovala antibiotika. 
Zítra budu, pokud to půjde, ležet a léčit se.
Teď koukám na Forresta Gumpa, toho miluju a můžu ho vidět opakovaně. Do toho pálení v krku, rýbička, to báb radost.Tak snad to co nejdřív poleví.

čtvrtek 4. května 2017

Jak si žiju: 4. 5. 2017



Ráno: Budíček v pět, dělám pití pro mrňouse, budím živitele do práce. Další vstávání v sedm a pak stejná klasika jako včera.
Když student vysmahne do školy, jdu dát do pračky, chystám si těsto na buchtu, chci péct Hraběnčiny řezy, které jsme si doma oblíbili. Náš synek si domů pozval svou slečnu, tak jsem mu slíbila, že je upeču.
Mezitím si hraju s mimísem, dusím mu jablko na sváču. Mám v plánu přidat mu tam mlíko, tuším, že samotné by ho zase nevypil. To se mi potvrzuje, když spolu válčíme o aspoň o pár loků.  Ovocný mix mu kupodivu chutná. Pak dopolední spánek a já šup na buchtu, vařit brambory k obědu a trochu uklidit. Dočítám Jákobovy barvy. Na konci brečím jako želva a jsem z toho vyždímaná. 

Odpoledne: Po jednoduchém obědě (já brambory na cibulce, mládežník svou zeleninu, do ní jsem zase propašovala mlíko), si hrajeme. Chtěla jsem jít ven, ale prší. Prďola je ale neskutečně protivný, už delší dobu. Tipuju zuby, zatím ale nic. Když už si začne muchlat deku na obličeji a třít oči vím, že se mu chce spát. Během spaní vyžehlím nálož prádla. U toho se dívám na oddechovou komedii Jak přežít single. Je to docela fajn nenáročný film, což po knížce potřebuju. Když se maličký probudí, chvíli si hraje, převaluje se a povídá si. Až se trochu vzpamatuje, dáváme svačinu. Zkouším mléko smíchat s přesnídávkou. Opět to má úspěch. Neraduju se však dlouho, do hodiny je část přesnídávky venku, a to několikrát. Takže převlíkám, přepírám.
Když dorazí omladina, seznamuju se se slečnou (je to moc milá holčina) a udělám jim čaj. Chvíli blbnou s malým, pak už je nechám být. Dorazí živitel, dáváme kafe a hrajeme si s mimísem. Uvažujeme, že půjdeme na procházku, ale maličký usne. Zase byl mrzutý, tak si aspoň odpočine.

Večer: Pro prďolu dělám kaši, ale moc ji nechce, zase blinká. Pořád poplakává, tak ho nosím a houpu "jako zamlada". To se mu líbí, já ale cítím zhruba tříkilový rozdíl mezi tím, když byl malý a teď. :-D. Zpívám písničky, to se mu líbí, pomalu se uklidňuje. Ale asi hodinu trvá než usne. 
Rozečítám oddechovou knížku Kouzelný náramek a sepisuju dnešní den do projektu.
Tak snad zítra zase, dobrou.

středa 3. května 2017

Jak si žiju: 3. 5. 2017



Byť nejsem příznivcem stejných projektů, kdy v jednom dni otevřete pár svých oblíbených blogů a všude je to stejné, protože challenge nebo unboxing, projekt "Jak si žiju" od Rachel Roo mě dost bavil. Vlastně baví, ale jak jsem s hrůzou zjistila, víc než dva roky jsem nic nenapsala. Zdálo se mi, že je to pořád dokola to samé, a že to nikoho nemůže zajímat. Na druhou stranu je to takový deník, do kterého se můžu zpětně podívat. Takže to zkusím znovu. Snad z toho časem bude aspoň občasník a já si po letech připomenu, jak dobře jsem se měla na mateřské, muhehe.

Ráno: V pět ráno první budíček. Chystám pití pro mimíse. Když se napije, ještě na hodinu a něco zalehnu. Další budíček před sedmou. Ten je spíše pro kontrolu, školák se už naštěstí vypravuje sám, vždyť už je z něj skoro student. :-). Zrovna včera jsme se dozvěděli, že byl přijatý na obě školy, kam se hlásil, tak jsme všichni pyšní. 
Stejně se budí i mimís, takže si ho beru do postele a chvíli si tam hrajeme. Pak klasické ranní rituály. Mimíse mám u sebe v kuchyni, hraje si a všechno kolem sebe pozoruje. Já vařím. Dneska šunkofleky.

Odpoledne: Po obědě jsme šli s drahým kosit. Dali jsme část zahrady, zbytek snad o víkendu. Pak chlapi jeli odevzdat zápisový lístek na školu a já si na chvíli mohla surfovat na netu. Mimís spí po dobrém zeleninovém obědě. :) Došel mi recenzák z Metafory, mám radost a hned ho jdu fotit ven. Rozhodla jsem se totiž, že pokud to půjde, budu si knížky fotit sama. Propadla jsem Instagramu a tam je to teda inspirativní koukání.

Večer: Po odpoledním hraní a blbnutí s malým ho jdu koupat. A to je vždycky rachot, protože koupání nesnáší. No ale co se dá dělat, že. Pak dáváme kaši k večeři, chlapi dojídají šunkáče. Synek se připomene o bábovku, kterou jsem mu slíbila upéct. Pouštím se do ní po Výměně manželek. U telky si pročítám blogy a hledám rady, co dělat, když dítě nechce pít mléko. To je problém, který řešíme už třetí den. Náš mimín má totiž Nutrilon allergy care a to je chuťově bleee pití. Hořké. Našeho mládežníka už přikrmujeme, takže poznal, jak dobrá je zelenina a ovoce a mléko už mu nejede. No ani se mu nedivím, mezi námi. 
Zkouším mu dát napít kolem desáté, ale odmítá. Nechám ho tak, ale po chvíli zjišťuju, že se kompletně pročural. Takže přebalit, převléknout, vyčurat, pomodlit a spát, matka si chce ještě chvíli číst. Mám rozečtený emocemi nabitý román Jákobovy barvy o malém klukovi, který je sám ve víru druhé světové války. Jako matku dvou kluků mě to dostává do kolen. Dítě se nakonec rozhodlo, že si to vypije, takže mám radost.
Dopíšu deníček a taky mizím do pelechu, protože až mě ráno v pět ke zdi postaví budík probudí... :-)

Opravdovou žízeň jen tak neuhasíš



Jo Nesbo své čtenáře umí udržet v napětí. Dva roky uplynuly od posledního případu Harryho Holea. Jakmile vyřešil vraždy osloských policistů, doslova se vypařil a vypadalo to, že jsme ho viděli naposled. Pomalu jsme se s jeho odchodem smiřovali, když se najednou objevila zpráva, že je svérázný kriminalista zpátky.

Harry s manželkou Rachel žije v ústraní. Nepije, seká latinu. Jediný kontakt s bývalou prací jsou přednášky na policejní akademii. A možná by tomu bylo tak i nadále, kdyby Harryho nezavolali k novému případu. Vlastně byl k tomu tak trochu přinucen, ale to zjistíte sami.

Neznámý vrah se zaměřil na ženy, které se seznamují s muži pomocí aplikace Tinder. Vůbec se nejedná o klasický typ vraždy, indicie na místě činu naznačují, že zabíjí vampýr, milovník krve, který má ukrutně velkou žízeň. Je na Harrym, aby ji uhasil. Bude to pro něj neskutečně těžké, protože svou soukromou žízeň má i on sám.
Harry má v případu vraždícího vampýra fungovat jako jakýsi doplněk vyšetřovacího týmu, který vede jeho bývalá kolegyně Katrine. Policisté neustále tápou a rozmazávají vampýrovy krvavé stopy. Harry bude muset použít svůj svérázný vyšetřovací styl a pokusit se případ dovést ke zdárnému konci. Jestli se mu to vůbec podaří.


Žízeň je jedenáctým příběhem s Harrym v hlavní roli. Že by se mohlo jednat o vyčpělou nastavovanou kaši, kde už nelze čekat nic nového? Tak to vůbec. Jo Nesbo před čtenáře nastupuje v nejlepší možné formě. Dostanete pořádnou dávku adrenalinu, na kterou si zvyknete hodně rychle. Šok, znechucení, odpor, strach. Tyhle pocity budou při čtení vašimi věrnými společníky. Myslela jsem, že v Policii Nesbo vyčerpal všechny své možnosti. No, mýlit se je lidské. Žízeň překonala moje očekávání. Když už jsem se chlapácky poklepávala po ramenou, protože jsem si naivně myslela, že vím, kdo je vrah, Nesbo mi vzápětí rozmetal iluze o mé skvělé dedukci. Posledních sto stran jsem skoro přestávala dýchat. Jestli bude další díl, jakože to na něj vypadá, budu si muset pořídit kyslíkovou masku.

Abyste si nemysleli, že budete celou dobu v permanentní křeči, Nesbo vám ukáže i lidskou stránku Harryho. Moc se mi líbí vztah, který má se svou ženou, byla radost sledovat jejich rozhovory plné lásky i jemného špičkování.

Kniha má úctyhodných šest set stran, které vám však příliš času nezaberou. Tuhle žízeň sice uhasíte, ale vsadím se, že ne nadlouho. Otázkou je, jak dlouho nás tenhle po čertech dobrý Nor nechá zase čekat.

(Za recenzní ebook děkuji knihkupectví Neoluxor)

úterý 2. května 2017

Můj dědeček by mě popravil


Když se řekne dědeček, asi vám naskočí představa laskavého prarodiče, který svým vnoučatům čte pohádky, hraje si s nimi nebo je trpělivě učí novým věcem. Ale všichni dědové stejní nejsou. Jedni se vnoučatům věnují hodně, jiní málo. Dědečka Jennifer Teegeové nelze zařadit ani do jedné skupiny. Jeho vnučka ho nezažila, zemřel mnoho let před jejím narozením. Na šibenici. Byl to totiž válečný zločinec, nacista, pro něhož lidský život neměl žádnou cenu. Amon Göth, kterého nechvalně proslavil oscarový snímek Schindlerův seznam.

Jennifer byla v dětství adoptována. Dostala se do milující rodiny, v níž jí nikdo ani náznakem nedal najevo, že by do ní nepatřila. Není totiž typická Němka. Její otec pochází z Nigérie. Celý původ mladé dívky je velmi absurdní, její dědeček by z něj tedy radost neměl.
Jennifer o něm neměla ani tušení, dokud nenarazila na knihu, kterou sepsala její biologická matka, a v níž o svém otci, krutém nacistovi, píše.
Jennifer už byla sama vdaná matka dvou malých synů, když se jí ona kniha dostala do ruky. Mladá žena se rozhodla vydat po stopách Amona Götha a podívat se kruté pravdě do očí. Na této nelehké misi zároveň odkrývá pozadí vlastního života.

Kniha je napsaná čtivým způsobem, typickým pro autobiografie. Část knihy je vyprávěna přímo Jennifer, část vždy někým, kdo k ní měl nějaký vztah. Jennifer se díky svému pohnutému osudu dostává do osidel depresí a neustále si klade otázky. Proč se jí matka zřekla, proč její babička, jíž velmi milovala, žila s takovým tyranem, proč zrovna ona sama je potomkem masového vraha.
V Polsku navštíví  památník v Plaszowě, kde byl za války proslulý pracovní tábor. Dostane se i do domu, v němž žil Amon Göth s její babičkou. Zároveň dochází k setkání s matkou a její novou rodinou. Vůbec nejemotivnější scéna je, když se Jennifer v Plaszowě setkává s dětmi, jimž přiznává, kým vlastně je, a když se jede podívat do Osvětimi. Pro Jennifer je tato cesta uvědoměním si sebe sama, terapie, díky níž si dokáže odpustit, i když uvnitř ví, že za svou biologickou rodinu nemůže. 

Knihu Můj dědeček by mě popravil lze brát jako autobiografii i jako dokument zabývající se holocaustem a jeho důsledky. Pořád tvrdím, že takových knih by mělo vycházet víc, aby lidé nezapomněli na hrůzy, které byly během války páchány.
Neobyčejně působivý příběh je doplněn autentickými fotografiemi Jennifer i jejich příbuzných a dotváří tak svědectví minulosti.

Je velmi těžké zjistit, že váš předek má na svědomí lidské životy, je těžké tuto skutečnost přiznat světu, a ještě těžší je s tímto faktem žít. Jennifer tento nelehký úděl překonala sice s těžkostmi, ale zároveň prokázala odvahu se s tím srovnat za vydatné podpory svých nejbližších. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

pondělí 1. května 2017

Jak to bylo před Pelíšky



Kdo by neznal Pelíšky - proslulý český film, jehož hlášky zlidověly dřív, než major Šebek stačil dopsat svůj legendární týdenní jídelníček. Petr Jarchovský přichází s knižní jednosvazkovou trilogií Zahradnictví, která dějově Pelíškům předchází. I přes jistou odlišnost v linii hlavních postav se jedná o důstojného nástupce (přesněji řečeno předchůdce :-)) tohoto kultovního díla.


První díl s názvem Rodinný přítel nás zavede do válečného roku 1944. Tři sestry Vilma, Bedřiška a Ela se snaží přežít nejlépe, jak je to možné. Zůstaly jen s dětmi, bez mužů, kteří padli do německého zajetí. Oporou mají v doktoru Erbenovi, rodinném příteli. Když už to vypadá, že se Vilma bude muset smířit se ztrátou manžela, vrací se jí zpátky. Jindřich Rohn. Odborář a zarytý antikomunista, toužící po pokračovateli rodu. Vilma se i s dcerou Danuškou snaží obnovit rodinný život po Jindřichově boku, ale ještě předtím musí uhasit jiskru, která přeskočila ve vztahu k jejich rodinnému příteli. A Jindřich? Nese si traumata ze zajetí a hledá si cestičku ve vztahu k dceři.


Louskání v dubnu


Duben je za námi, jaro za dveřmi, a já můžu rekapitulovat přečtené knížky. Nějaké slabší to bylo na můj vkus. :-) Ale zase jsem přečetla pár hodně dobrých kousků.

Sbohem, Piccadilly: Za války, 1914: Nová sága z pera autorky série Dynastie Morlandů. Je to čtivé, ale pokud znáte Morlandovy, tak vám to asi bude trochu trvat. Mně se zpočátku Morlandi do toho pořád pletli, takže mi trvalo, než jsem se do toho dostala. Ale pak mě knížka pohltila. 

Proč jsme se rozešli: Přečetla jsem si ji, i když nejsem cílová skupina. Ale ráda si čas od času přečtu knížku pro teenagery. Nebylo to špatné, akorát moc ukecané. Těch odkazů na filmy bylo moc, ale to přijde divné asi nám tady, kdyby americká mládež četla o někom, kdo odkazuje na staré české filmy pro pamětníky, taky by asi nechápali. Jinak jsem si celou dobu říkala, proč je Min tak rozzlobená a na konci jsem pochopila. Ten byl drsný. Chválím grafickou stránku, ty ilustrace k tématu jsou kouzelné.

Můj dědeček by mě popravil: To bylo hodně emotivní čtení. Schindlerův seznam jsem viděla několikrát a pokaždé doufala, že Amon Göth nebude tak krutý No, byl, jak víme. Jennifer to nemá jako jeho vnučka vůbec jednoduché, musí se s tímto faktem vyrovnat, stejně tak jako s tím, že ji matka dala k adopci. Více v recenzi.

Zahradnictví: Jak to bylo před Pelíšky? O tom volně vypráví trilogie Zahradnictví. Měla jsem tu čest psát na knížku recenzi. Zpočátku jsem s Pelíšky srovnávala, ale to se nedá, je to trošku jinak. Jak? Přečtěte si sami, stojí to za to.

Sestry B.: Některé věci jsou vylíčeny přesně jako ve filmu F. Renče, něco nového jsem se i dozvěděla - třeba že F. Kožík byl spolu s dalšími spisovateli a novináři v Katyni. Co se týče sester B. - Lída byla vylíčená jako sobecká a sebestředná, což ji činilo dost nesympatickou, byť mi jí bylo i líto - hloupá, naivní husička. /Nebo ne? ;-)/ Víc sympatií měla určitě Zorka a otec.

Žízeň: Milovaný Harry Hole je zpátky. Pecka!!! Posledních sto stran jsem doslova ani nedýchala. A naivně jsem si myslela, že jsem na to tentokrát přišla, ale houby. Nesbo mě zase rozsekal. Žízeň uhašena, ale jen tak napůl, už teď chci další holeovku :)

Takoví jsme byli: Jééé, tak to bylo, jak říká Tonda v Chalupářích, "ňumláníčko". To se mi moc líbilo, námětem mi to připomínalo Kde končí duha (nově vyšlo jako S láskou, Rosie) od Cecelie Ahern, tam se dva hlavní hrdinové taky pořád míjeli. Líbil se mi autorčin nápad orámovat příběh různými pozvánkami.

Jmenuji se Lucy Bartonová: Tak to byla taková jednohubka o rodinných vztazích. Mohla jít ale víc do hloubky, klouzalo to jen tak po povrchu. V podstatě o té rodině nic moc nevím. Autorka za knížku dostala Pulitzerovu cenu - no nevím, podle mě to zas až tak výjimečné nebylo.

Letní host: Krásně napsané, cítila jsem z toho atmosféru Ruska i beznaděj lidí, kteří spolu nemůžou být. Více v recenzi.

Léto, kdy jsme se potkali: Sympatický YA románek, dobře se četl. Přímo stvořený na horké líné letní dny.

Návrat do kavárničky v Kábulu: První díl se mi hodně líbil. Jsem ráda, že vyšlo i pokračování a já se dozvěděla, co bylo se Sunny, Jasmínou a ostatními hrdiny dál. 

Kluk z kostek: Skvělé, dojemné a poučné. Akorát Alex (vypravěč a otec, jehož synek je autista) byl větší část knihy na přesdržku, ale pak si to vylepšil.

Pod povrchem: Vydržela jsem do půlky, pak jsem to zase musela přeletět. Moc ukecané, moc americké, moc všeho. Něco podobného jako Manželské nehody. Hodně nesympatický manžel hlavní hrdinky a hlavně moc řešení všemožných pocitů.

Dívka v ledu: Super!!! Neskutečně čtivé, bez hluchých míst, pěkně to odsejpalo. A Erika se mi líbila hodně, připomínala mi Sagu Norenovou z Mostu.

Navždy a věčně: Další YA román. Poctivě číst jsem vydržela do půlky, pak mi to přišlo už zdlouhavé. Jinak chválím skvělý námět.

Byla jsem tu: Citlivě zpracované téma sebevražd a psychických problémů. YA román, tentokrát dost vyzrálý. 

Tak a to je celé dubnové louskání. Jestli máte pocit, že v přečtených chybí knížky, na které jsem teď v dubnu zveřejňovala recenze, tak zrak vás nešálí. Konečně jsem se dostala k uloženým konceptům a postupně je dávám na blog. 
Jestli vás něco zaujme a vyberete si tip ke čtení, bude to fajn. :-)


Tak když je ten první máj...

... ladíme do červena. Protože láska je láska. Ale nejen dneska, to je jasné. 💗


neděle 23. dubna 2017

Vřeteno osudu



Román vypráví o životě Karla Jaromíra Erbena a představuje nám tohoto známého spisovatele a sběratele pohádek tak, jak ho neznáme. Příběh je vyprávěn z pohledu Erbena, o to víc je autentičtější a čtenář má tak pocit, že příběh prožívá spolu s ním. Erben byl především milující manžel a otec tří malých dcerušek. Svou rodinu miloval nadevše a neustále se trápil otázkou, zda jeho blízkým něco nehrozí. Tento strach nad ním visel celý život jako Damoklův meč.

Nejen osobní, ale především profesní život tohoto literáta je velmi zajímavý. Erben byl vlastencem, ale nikdy nepřekročil zákon, neúčastnil se rebelií, vždy žil v souladu se svým svědomím, byť byl někdy rozpolcený. Pro někoho ztělesnění ideálu hodného a klidného muže, pro jiné možná tak trochu srab.

Tak musím říct upřímně, že tahle knížka mě naprosto odvařila. Člověk by myslel, že se o klasikovi nedá psát tak, že by vám spadla čelist. Tak jo, dá, Vřeteno osudu je toho důkazem. Opravdu čtivá knížka, dala jsem ji za dva dny. Použiju-li hodně známé klišé - nemohla jsem se odtrhnout. Navíc jsem se o našem klasikovi dozvěděla spoustu nových informací. Vlastně bych tuhle knihu nejraději vrazila všem češtinářům do ruky jako  nezbytnou pomůcku do hodin literatury a zařadila ji i na seznam doporučené četby pro studenty.

Milujete-li českou literaturu a čtete rádi beletrizované životopisy, Vřeteno osudu vás bude bavit. Je to zároveň i svědectví přibližující bouřlivé revoluční období 40. let 19. století.

pátek 21. dubna 2017

Letní host



Anton Pavlovič Čechov byl proslulý ruský spisovatel. Co bychom mohli říct o jeho soukromí? Zažil osudovou lásku, poznal, co je pravé přátelství?

Anton Pavlovič Čechov a jeho početné příbuzenstvo tráví léto na Ukrajině, kde si pronajali letní byt u rodiny Lintvarjovových. Mezi ním a Zinajdou Lintvarjovovou, vzniká osobité pouto. Bohužel Zinajda je těžce nemocná a ví, že jí mnoho času již nezbývá.
Zinajda je lékařka. Praxi vykonávat nemůže, nemoc ji připravila o zrak. Jestli čekáte zatrpklou ženu žehrající na neblahý osud, jste vedle jako ta jedle ruská bříza. :-). Zinajdu lze považovat za takové sluníčko i zpovědní vrbu celé rodiny. Přilnul k ní i Anton Pavlovič, pro něhož se stala nejlepší přítelkyní. Jejich hovory jsou plné náznaků, jiskření a flirtování.

Zinajda si píše deník, v němž zaznamenává průběh letních dní prožitých po boku Čechovových. Obě početné rodiny spolu tráví mnoho času a prostřednictvím Zinajdiných zápisků tak nahlédneme do ruské společnosti na sklonku 19. století i do života mnohočlenné ruské rodiny.

O více než sto let později se Zinajdin deník dostává do rukou překladatelky Any, pro niž je překlad velkou výzvou. Dostala jej od majitelky londýnského nakladatelství Káti Kendallové, aniž by tušila, že její zadavatelka má ekonomické problémy. Deníku doslova propadá a její prioritou je nalezení tajemného Čechovova románu. Při pátrání se noří do hlubin Zinajdiny duše, přitom však zjistí, že je nakonec všechno možná úplně jinak.

Román Letní host mi učaroval svou nevšední atmosférou. Lehce rozvláčný deník i přes Zinajdin handicap vyzařoval pohodovou atmosféru líných letních dní. V příběhu vystupuje mnoho hrdinů s podobnými a tudíž snadno zaměnitelnými jmény, což může čtenáře mást. Alison Andersonová hned na začátku knihy poskytla jmenný rejstřík jednotlivých postav, v němž se snadno orientuje.
Zinajda je velmi rozvážná a přemýšlivá mladá dáma, její zápisky jsou plné myšlenek, které ve svých rozhovorech s Čechovem rozvíjí. I přes nádech smutku a zmaru nad tragickým Zinajdiným údělem je deník plný naděje i humoru. 

Zaujala mě i Anina linie, stejně jako osud Káti Kendallové a troufám si říct, že by si obě zasloužily samostatné romány, v nichž by autorka mohla jejich zajímavé dějové linky více rozvinout.

Román je prodchnut typickou atmosférou starého Ruska. Zároveň je plný něžné lásky i beznaděje dvou lidí, kteří spolu nemohou být tak jak by si přáli. A opět podotýkám - i když se z větší části jedná o autorčinu fantazii, určitě neodoláte a informace o Čechovovi si vyhledáte. :-)

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

středa 19. dubna 2017

Veselý rok v knihovně


Zjistila jsem, že naposledy jsem nějaké perličky vložila loni v lednu. No za ten rok se jich nemálo nasbíralo, takže můžu nabídnout docela pestrý výběr.


"Máte volného Hemingwaye - Na západní frontě klid?"

***
"Dobrý den, chtěl bych se u vás zeptat na ty kurzy.....eee...."
"Počítačové kurzy?"
"Ne, já jsem chtěl na ty kurzy...eee.. jo! Trénování paměti!"
***
"Moc se omlouvám, ale internet momentálně nejede."
"Aha... a volali jste opraváře?"
***
Dnešní prodlužování vypůjčených knih po telefonu: "Můžete mi, prosím, říct, co mám doma? Napíšu si to":
"Takže je to kniha Jáma a kyvadlo.."
"Jana a kyvadlo?"
***
Jeden náš čtenář šel vyzvednout knížky pro svou manželku, měla je u nás odložené. Když si je bral, říká: "Nevím, jestli mám být naštvaný nebo se bát. Žena si půjčila knihy Jak zabít manžela a Rok vdovou."
***
Přihlašuji nového čtenáře a proces končím se slovy: "Budete si u nás dneska něco půjčovat?"
"Ne, já jsem šel okolo vás a je pátek třináctého, tak jsem se přihlásil."
***
Loučení jednoho našeho čtenáře: "Tak děkuju, papa"
***
Čtenářka, které je 71 let, si chce půjčit Hry o trůny v knižním vydání. Vůbec jí nevadí, že první díl je půjčený, s nadšením bere i druhý: "To je tak hrubé? Týýýýýý vole."
***
"Nějakou knížku... najdete mi?"
"A co ráda čtete?"
"Něco pěkného."
***
"Máte od Nesba Půlnoční slunce a Krev na svahu?"
***
Kterak čtenáři nerozumí knihovnickému slangu:
"Knihu nemáme, ale podívám se, jestli není v dědinách".
"V čem?" diví se čtenářka :-))))
***
Čtenář po vyřešení problému s knížkou říká kolegyni: "Tak se nezlobte, že jsem vás zdržel...Běžte si udělat dobře, to je důležité, to za vás nikdo nezrobí!!" :-)))))))))
***
"Jednu knížku máte ještě doma..." ujišťuju se při vrácení knížek.
"Jojo, jednu zamilovanou...ze starého věku", přitakává čtenářka.
***
Mladá krásná slečna říká: "Ještě nikdy jsem nic nečetla a chtěla bych. Čím bych měla začít?"

***
"Máte Žítkovské paní?"
***
Dvakrát na téma Grey.
1. "Máte už ji? Můžu si ji objednat, i když ji ještě nemáte?"
2. "Chtěla jsem se zeptat na tu novou knížku, jestli už vyšla, jakéhosi Greye."
***
Z mého dnešního zástupu na dětském oddělení:
"Chci se zeptat, jestli máte... Dášeňka a Pinocchio."
"Dášeňka a Pinocchio? To mi nic neříká, ale podívám se do katalo...počkejte, myslíte DVĚ knížky. Dášeňka A Pinocchio."
"Ano, promiňte, asi jsem se špatně vyjádřila."
"Ne, promiňte vy, už mi to dneska nemyslí." :-D
***
"Další díly od Austenové máte?"
"Myslíte další její knihy?"
"Další nové díly od ní máte?"
***
Moje perlička: Čtenářka nám nadšeně líčí, jak si užila volno ve své domovině na Valašsku, ve Velkých Karlovicích. Píšu u toho lístek se jménem čtenáře, který si objednal jistou knížku. Na lístku se málem objevilo, že knížka je pro doktora Martina :-D
***
"Pane XY, měl jste Šváby?", ptá se kolegyně čtenáře.
***
Rozhovor s mladým studentem:
"Můžu si půjčit i čtyři knížky?"
"Můžete si půjčit kolik chcete. Takže máte čtyři knížky, nejsou povinná četba, chcete je tedy na dva měsíce?"
"Na dva měsíce? Tak to si jich vezmu osm."
Tetelím se blahem, že máme takové super mladé čtenáře a mezitím z mladíka vylezlo, že to má pro babičku, a že mu za to upeče dobrou buchtu.
***
Telefonát: "Prosím vás, můžete mi prodloužit knížky, přišla mi zpráva, že už se blíží konec." :)))
***
Dnešní kouzelný dotaz: "Dobrý den, půjčujete tady i knížky?" :)))


Tak to je vše, přátelé, alespoň pro nejbližší skoro tři roky. Jak jste možná z náznaků pochopili, užívám si mateřskou - prý - dovolenou. Ale jo, číst zvládám, takže to tak trochu sedí.

Na závěr něco, co mě pobavilo při třídění červené knihovny, která je u nás hojně půjčována.

Harry Potter s rodinou :-D





pondělí 17. dubna 2017

Zamilovaná hypnotizérka


Jak by se vám líbilo, kdyby vaše soukromí narušovala jiná osoba? Kdybyste se neustále třásli strachy, že máte v patách nevítaného návštěvníka? 

Ellen pracuje jako hypnoterapeutka. Ve své práci se potýká jak s úspěchy, tak i s předsudky, pro některé lidi je totiž její práce synonymem pro šarlatánství. V soukromí se jí daří skvěle. Seznámila se s Patrickem, sympatickým zeměměřičem. Patrick je vdovec vychovávající osmiletého syna. S Ellen tvoří harmonický pár, jemuž ke štěstí nic nechybí. Naopak – něco jim ve vztahu přebývá. Do jejich života neustále zasahuje Patrickova bývalá přítelkyně Saskia, která trpí utkvělou představou, že by se k ní měl její ex vrátit. Sleduje ho na každém kroku, posílá mu dopisy a dárky, objevuje se na místech, kam má zamilovaný pár zrovna namířeno. Dokonce navštěvuje Ellen pod falešným jménem jako klientka. Saskia je stalkerka jako vyšitá. Patrick s Ellen se snaží neodbytnou ženu ignorovat, ale jak dlouho to budou schopni vydržet? Hrozí nebezpečí i Patrickovu synovi, kterého Saskia vypiplala od plenek?

Název sice evokuje romantický zamilovaný příběh, ve skutečnosti se jedná o společenský román s psychologickými prvky, jenž si bere na paškál aktuální téma dnešní doby. Tím je stalking, jedno z největších nebezpečí mezilidských vztahů, jehož řešení je horký brambor pro současnou společnost.

Liane Moriarty ve svých pro mě vždycky skvělých románech zpracovává problémy vyplývající z rodinných vztahů. Ellen s Patrickem se musí vyrovnávat s narušením soukromí. Když se na příběh díváte z jejich pohledu, Saskiina vlezlost vás musí zákonitě štvát. Jenže autorka na věc nahlíží i očima stalkerky Saskie, aby odkryla pozadí jejího vztahu k Patrickovi. Najednou jste v rozpacích, nemá Saskie tak trochu nárok zůstat součástí života svého expřítele? Když se vžijete do její situace - o Patrickova synka se starala od malička a najednou od něj byla odtržena - nedluží jí něco? Na tohle neexistuje jednoznačná odpověď, obrázek a vlastní názor si musíte udělat sami.

Liane Moriarty považuji za jednu z nejlepších autorek současnosti a vždycky se těším na její novinku.

Slavík

        


Píše se rok 1995. Stará paní, které nezbývá už příliš času, dostává pozvánku na setkání válečných hrdinů. Proč by zrovna ona měla jet do Paříže? Se životem i smrtí je smířená. Minulost je pro ni uzavřená kapitola. Jenže když její syn objeví kufřík se záhadným jménem, jenž vůbec nezná, vrátí se jí všechny vzpomínky na dobu, kterou by nejraději vytěsnila z mysli…

V roce 1939 Francouzi ještě vůbec netuší, jak zlé časy na ně čekají. V malé zapadlé vesničce se Vianne loučí s manželem, který jej povolán do zbraně. Všichni myslí, že je to jen na pár měsíců. Vše se mění po kapitulaci Francie. Vianne s malou dcerkou Sophií musí snášet německého důstojníka, který se k nim nastěhoval. Další problém představuje mladší sestra Isabelle, která je horkokrevná a dřív mluví, než jedná. Mermomocí chce pomáhat v odboji, čímž ohrozí rodinu své sestry. Má jí za zlé, že je pasivní a nesnaží se zapojit do protiválečné činnosti. Vianne se snaží chránit to nejcennější, co má, svou dceru. Obě sestry jsou přesvědčeny o své pravdě, tvrdohlavost i složitá rodinná minulost jim brání uznat, že by ta druhá mohla být v právu. Válka si však nevybírá a oběti budou muset přinést obě dvě.

Nesmírně působivý příběh je výpravnou sondou do života obyčejných lidí, kteří byli nuceni snášet útrapy války a zároveň v sobě našli sílu bojovat i milovat. Námětem mi kniha připomínala román Jojo Moyes Dívka, jíž jsi tu zanechal.


Slavík je tedy pořádná bichle, trochu slabší jedince zvyklé na menší formáty může polekat :-). Nenechte se odradit, za přečtení opravdu stojí. Vlastně jsem si díky ní uvědomila, jak těžké to lidé za války měli. Hladověli, báli se, opravdu nevěděli dne ani hodiny. Dnešní běžné starosti jsou proti těm válečným malicherné. Na konci jsem se neubránila slzám a bylo mi líto, že už je konec. Kristin Hannah zpracovala nelehké téma opravdu s citem a napsala působivý román, na něhož je po přečtení těžké zapomenout.

pátek 14. dubna 2017

Fénix



Stovky let uplynuly od doby, kdy Eleanor, manželka prvního z Morlandů, porodila následovníky tohoto šlechtického rodu. Co se s Morlandy během několika století dělo, vyprávělo čtyřiatřicet dílů neobyčejné historické ságy.

Píše se rok 1931, na Morland se z Ameriky vrací Polly, která po smrti manžela hledá útěchu na rodném panství. Odkoupila jej od nevlastního bratra Jamese a snaží se pokračovat v rodinné tradici. I na londýnskou větev Morlandových autorka nezapomíná. Violet se zdá, že po smrti manžela, který předtím padl až na samé dno chudoby, už na ni nečeká nic dobrého. Její děti se snaží osamostatnit, což je u chlapců v pořádku, ale u dcery Charlotte ne. Dívka ze staré šlechtické rodiny přece poslušně čeká doma na ženicha a nepřísluší jí taková moderní vymoženost, jakou je práce. Charlotte se nevzdává a pomoc hledá u strýčka Olivera.
Morlandovi prožívají dobré i zlé časy, každopádně vždy dokáží zvednout hlavu a jít dál, vstříc novým dobám i zážitkům.


Já Morlandovy miluju, četla jsem všechny díly a nemůžu se nikdy dočkat pokračování. Čekání si krátím tak, že si čas od času Morlandy znovu přečtu. Aspoň vybrané díly. Kdysi jsem o prvním díle psala, bylo to někdy v roce 2008. Zmínila jsem tam, že jsem neměla ráda Eleanor, matku rodu. S odstupem několika let ji tak trochu chápu, neměla to moc jednoduché.

Tato sága mapuje pestré osudy tohoto rodu, zároveň je i kronikou Anglie, jejího vývoje od temného středověku, přes pokrokové "století páry" až po válečné útrapy první poloviny dvacátého století, kde taky prozatím končí. Doufám, že autorka ještě něco dopíše, ráda bych věděla, co se s Morlandovými stalo za druhé světové války. Od Cynthie Harrod-Eagles mám momentálně půjčenou knihu Sbohem, Piccadilly, která je prvním! dílem nové ságy, tak to má paní spisovatelka co dělat, aby to všechno stihla dopsat. :-)

Dneska je půst

... takže na oběd byly langoše. Stejně jsem je synátorovi slibovala už dlouho. Těsto je původně na pizzu, ale řadí se mezi ta univerzální. Výhodou je, že nemusí kynout, není v něm droždí. Já z něj dělám vše od pizzy, rohlíčků až po ony langoše.

Tak ať chutná i vám.



Zelený čtvrtek

... ten knižní, na Instagramu


úterý 11. dubna 2017

Holanďan, který nebloudí


Holandské řízky si pamatuju ze školní jídelny. Chutnaly mi. Mně ale chutnal i školní špenát, takže nevím, jak moc mě můžete brát vážně. ☺
Každopádně jsem na ně na pár let zapomněla, a dala si je až loni jako menu. Zase chutnaly, tak jsem se rozhodla zkusit je uvařit sama. A biju se do hlavy, že jsem je do rodinného jídelníčku nezařadila dřív. 
Recept tady

Jestli vás při čtení receptu svrbí ruka s kořením, vydržte a do směsi nesypejte nic víc, než co je psáno. Pepř a sůl úplně stačí, aby se nepřebila chuť masa v kombinaci se sýrem. 
Pokud se rádi matláte s těstem, užijete si to. 
Nejlepší jsou s bramborovou kaší, která se mi dneska moc nepovedla. Ujela mi ruka s mlékem, takže si v ní holanďani vesele plavčili. 

Dobrou chuť. ☺

neděle 9. dubna 2017

Nekynuté koláčky


Chtěla jsem něco upéct. Něco, s čím bych se moc nepárala a využila bych Heru, vlastní sestru másla. Strejček Google nabídl tohle. Rychlá příprava, možnost plnění čímkoliv ( u nás vyhrál mák) a tvarování dle vlastní fantazie.





Dobrou chuť při neděli. :-)

pondělí 3. dubna 2017

Lovec králíků


Zatímco policista Joona Linna trčí ve vězení, venku se dějí věci. Kdo uslyší v telefonu dětskou říkanku o deseti malých králíčcích, může si být jistý, že mu moc života už nezbývá.
Největší průšvih nastane, když je nalezen mrtvý švédský ministr zahraničí. Ale ministr není jedinou obětí záhadného vraha, mrtvol je víc a Joona dostává propustku právě proto, aby problém vyřešil.

Keplerovci se vrací po delší odmlce, kterou vyplnili mysteriózním thrillerem Playground. Někteří čtenáři jim toto dílo zazlívají, jiní, třeba já :-), jsou nadšení. Tím spíš jsme se všichni těšili na další díl ze série krimi příběhů s Joonou Linnou. Už jsme se báli, že detektivky budou pokračovat bez něj, naštěstí se do děje se vrátil s plnou parádou. S kolegyní Sagou má co do činění s vynalézavým vrahem.
Do děje se zaplétá i kuchař Rex, který řeší osobní problémy. Láhev alkoholu je mu bližší než všechno kolem. Jenže se musí postarat o pubertálního syna, jenž mu připravuje jedno překvapení za druhým. Možná si říkáte, co má nějaký kuchař společného s nekonvenčním vrahem, jehož poznávacím znamením je dětská říkanka o králíčcích. Jak už to v dobře propleteném příběhu chodí, budeme často lapat po dechu.

Geniální Keplerovci /já jim ani jinak říkat neumím/ vás do děje vtáhnou hned od počátku. Akce, napětí, a všudypřítomný strach dotvářejí autentickou atmosféru knihy. Joona se pořádně zapotí, protože vrah své oběti kosí obzvláště brutálním způsobem, navíc zpočátku jeho činy nemají logiku. Některé scény jsou obzvláště výživné, i otrlí mají co dělat, aby je skousli. 
Když už si myslíte, že jste spolu s charismatickým detektivem zločinu na stopě, nastává obrat o sto osmdesát stupňů, a vy stojíte zase na začátku.  

Kromě závažného zločinu se román zaobírá i osobním životem Joony. Nemusíte mít strach, pokud neznáte předchozí díly. Jak už to v sériích bývá, základní informace jsou shrnuty, aby se od nich odvíjely další osudy hrdinů. 

Setkala jsem se s názory, že se jedná o poměrně slabý díl série, já s tímto tvrzením nesouhlasím. Lovce králíků jsem četla se zatajeným dechem a jen těžko se od knížky odtrhávala. Máte rádi otevřené konce? Nesou naději, že se bude pokračovat. Lovec králíků právě takhle končí a já doufám, že jsou to přiotevřená vrátka k dalším případům, které na Joonu čekají. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)


neděle 2. dubna 2017

Louskání v březnu


Tak jo, březen je fuč, zima snad definitivně taky, a já mám zase načtenou kupu knih.

Vánoční zázrak: Asi by se slušelo číst tuhle knížku o Vánocích, ale zase - proč si je nepřipomenout třeba právě v březnu? Jedná se o typický YA dívčí románek s romantickou zápletkou. Nepřináší nic, co by už nebylo napsáno, ale někdy si člověk potřebuje přečíst pořádnou oddechovku a připomenout si mládí. :-). Oceňuju téma /prodej živých vánočních stromků/ a grafické zpracování knihy.

Druhý život: Namlsala jsem se autorovou prvotinou Dřív než půjdu spát, která byla naprosto skvělá. Druhý život je taky výborný psychothriller, i když do jedničky má ještě trochu daleko. Hlavní hrdinka pátrá po okolnostech smrti své sestry. A zamotá se do takových věcí, jimiž ohrozí sebe i své nejbližší. Právě proto mi byla děsně nesympatická a tento fakt dával čtení zase jiný rozměr.

První konec: Další román ve stylu YA /jsem se nějak rozšoupla/. Katherine a Matthew se potkávají napříč stoletími, ale nikdy jim není dopřáno být spolu. Podaří se to tentokrát? V roce 2039? Tak to se mi líbilo hodně, i když jsem byla z určitých věcí trošku zmatená. Moc se těším na druhý díl.

Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909-1919:  Na knížku jsem přišla úplnou náhodou  a jsem moc ráda, že se mi do rukou dostala. Mám ráda četbu deníků i období počátku 20. století, takže jsem si přišla na své. Jen mě mrzí, že na Databázi knih má nízké a negativní hodnocení. Pro mě je to velmi cenné svědectví o dobách dávno minulých. Nebýt takových deníků, nevíme o životě obyčejných /i těch "lepších"/ lidí nic zajímavého. Myslím, že autorky si daly opravdu velkou práci a udělaly ji precizně - viz podrobné vysvětlivky a rejstřík. 

Skryto v Paříži: Příběh Američanky, která žije v Paříži spoustu let. Osobní trable vyřeší svérázným způsobem - pronajme svůj dům svým krajanům. Bylo to opravdu francouzské, i když většina hrdinů pocházela z USA :-). Akorát emocí tam bylo na můj vkus až moc.

Maminka neříká pravdu: Tak to jsem přečetla ani nevím jak. Parádní zamotané klubko, které se pomalu rozplétá. Super, tohoto autora chci číst dál, dostal mě už jeho předchozí román Vážka. 

Všichni jsme utkáni z hvězd: Rowan Coleman se zase pustila do závažného tématu, tentokrát je to smrt. Nečekaná, nevítaná, ale smířit se s ní musíme. Nad touhle knížkou pořád přemýšlím, i když jsem po ní přečetla spoustu dalších, tak se mi vryla pod kůži. Recenze tady

Postel, hospoda, kostel: Kniha rozhovorů s mediálně známým knězem Zbigniewem Czendlikem. Zjistíte, že Z. Czendlik je kněz, který je vlastně úplně normální. ☺Sympaťák se svéráznými názory. Dobře se to čte a nutí to i přemýšlet. 

Stalkeři: Mark vyšetřuje zmizení více než třiceti žen. Do vyšetřování se mu připlete sestra jedné z pohřešovaných. Jedná se o čtivou detektivku, zpočátku hodně napínavou, později už mi děj přišel až přehnaně akční. Přece jen jsem zvyklá na "klidnější" anglické detektivky. Uvidíme, co přinese druhý díl série.

Moje všechno: Hana se chystá rozejít s manželem, tento životní krok je přerušen mrtvicí, kterou Tom nečekaně dostane. Hodně emotivní román, ale neskutečně mi tady lezly na nervy vedlejší postavy.

SexyMamas: Matky matkám: Tři blogerky sepsaly své zkušenosti s mateřstvím. Víceméně jsem to jen přelítla a pořádně četla jen pár kapitol, které se mě aktuálně týkají. Líbila se mi grafická stránka knížky, nelíbilo se mi, že autorky ke čtenáři /v tomto případě ke čtenářce/ mluví v druhé osobě (Zkus, udělej, dávej). Nemám to ráda ani u receptů, připadám si jako neschopný blbeček. :-)

Kouzelné koláče: Hlavní hrdinka se po zklamání v manželství vrací do rodného městečka, kde jsou jí oporou matka a tety. Začne péct koláče, které jsou tak trochu kouzelné. Kouzelná byla i knížka, moc milé čtení, oddechové, romantické tak akorát, s nádechem magie. Podle všeho se jedná o první díl série, tak uvidíme co dál, některé věci totiž zůstaly nedořešené.

Čtenářský klub Jane Austenové: Několik žen a jeden! muž se jednou měsíčně setkávají nad knihami Jane Austenové. Rozebírají romány i sebe samotné. Tak tady jsem se tak nějak zklamala, čekala jsem něco jiného. Celé to bylo chaotické a zmatené, vůbec jsem nevěděla, kdo je vlastně vypravěč. V podstatě všichni dohromady a každý zvlášť :-D. Fakt nevím. 

Podstata zla: Hlavní hrdina odkrývá tajemství, které tíží jeho blízké i obyvatele malého horského městečka. Jenže píchl do vosího hnízda a to se někdy nevyplácí. Wau!!! Byla jsem nadšená a pořád si hledala volnou chvilku ke čtení. Líbil se mi autorův styl psaní, zdál se mi takový hipísácký. Tohle mi fakt sedlo a dokážu si to představit jako film. Už mám v merku i hlavního představitele, vážení producenti. Když jsem to četla, viděla jsem před sebou Ryana Reynoldse. :-) No a kdyby nemohl, tak by mi tam seděl i můj oblíbenec Michael Fassbender. Ale vážně, tuhle nekonveční detektivku fakt doporučuju.

Zloději zelených koní: Opět výborný Jiří Hájíček. Příběh hledače vltavínů, který své vášni obětuje všechno. Líbilo se mi, stejně jako všechno ostatní, co JH napsal. 

Lovec králíků: Joona je z vězení venku a musí chytit obzvláště záludného vraha. Keplerovci mě ještě nikdy nezklamali /ani mysteriózním dílem Playground/, na Joonu jsem byla fakt natěšená. Super, super, super. 

Eminy slzy: Příběh ženy, které manžel po xxx letech manželství připraví pořádné překvápko. Takové, jaké dostaly miliony žen na světě. Frnkl za jinou a pak se chtěl zas vrátit. No.... Tak to jsem spíše přelítla, jako oddechovka dobré, ale mně osobně tam něco vadilo.

Tři dámy na zhubnutí: Tři ženy se potkávají na kurzu hubnutí. Ve finále zjistí, že jsou pro ně důležité nejen úspěchy při redukci váhy, ale zejména nově vzniklé přátelství. Kdyby kila ubývala tak lehce jak jde čtení téhle knihy, bylo by na světě spokojených lidí... ☺ mám ráda tyhle romány o kamarádství, četlo se to samo. Více v recenzi.

Deník fejsbukové matky pokračuje: Jedničku jsem nečetla, ale nevadí. Pro mě vtipná jednohubka na odpoledne, která fakt pobavila. Netradiční, moderně pojatý deník jedné rodiny. 

Dívka o půlnoci: Výborná krimi ze severu Polska /Sopoty, Gdaňsk/. Miluju to tam, takže jsem moc těšila. Je to skvělý PPP - proklatě propletený příběh, v němž nechybí zápletka sahající daleko do minulosti i osobní příběh forenzní psycholožky Saši. A zase jedná o první díl série, takže se mám na co těšit. Jen u překladu mi vadily hovorové koncovky,  u kterých trpělo mé slezské ucho. A potom výrazy"ksichtokniha" a "Lord Vader". 

Kulka: Tak si představte, že vám při banálním rentgenu najdou kulku v krku. Caroline se to stalo, a její dosavadní život padá jako vratký domeček z karet. Zjišťuje, že jako tříletá byla adoptovaná poté, co její biologické rodiče někdo zastřelil. Caroline pátrá po dávných událostech, což se ale nelíbí vrahovi. Další ze skvělých krimi thrillerů, které se čtou samy a nejde se od nich odtrhnout.

No... březnová nálož byla dostatečně velká a snad vás inspiruje k výběru četby pro jarní dny.

středa 29. března 2017

Všichni jsme utkáni z hvězd



" Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít." To jsou slova, která v Tolkienově Pánovi prstenu pronesl moudrý Gandalf. A já myslím, že se skvěle hodí i pro tento román, proto si je s dovolením od slovutného čaroděje půjčuji, abych přiblížila téma, které je v knize zpracováno.

Stella pracuje jako sestra v hospicu. Její práce je náročná a vyčerpávající, ona sama navíc prožívá trable v osobním životě. Její manžel Vincent, válečný veterán, se po těžkém úraze uzavřel do sebe a Stellu odmítá. Propast mezi nimi se zvětšuje a Stella si nabírá stále víc a víc nočních, aby dusivé atmosféře, která u nich doma panuje, utekla. 
Stella je skvělá sestra. Svou práci dělá poctivě a precizně, dala do ní i kus svého srdce, byť je to neprofesionální. Svým klientům život zachránit nedokáže, může jim však na jejich poslední cestě ulehčit tím, že za ně sepíše dopisy. Dopisy, jejichž poselstvím je sdělit adresátům to, co jejich blízcí celou dobu nedokázali - ať už je to vyznání lásky, poděkování za společně strávená léta nebo bilance prožitého života. Stella je odešle vždy, jakmile pisatel zemře. Jednou však jménem klientky napíše dopis, který by si zasloužil najít svého příjemce hned. Stella řeší dilema. Má dodržet nepsaný slib, že dopis doručí až po smrti pacientky nebo poslechnout intuici, doručit dopis hned a postrčit tak osud tím správným směrem?

Nápad s dopisy se mi líbí hodně. Někdy je těžké mluvit, spousta lidí se stydí nebo se cítí trapně, když se mají vyjádřit z očí do očí, proto volí variantu psaného slova. Možná by nebylo špatné tenhle nápad využít i ve skutečnosti, i když je mi jasné, že zdravotníci tolik času nemají, aby mohli za pacienty něco psát.
Líbilo se mi, že dopisy byly v knize od ostatního textu odlišeny speciálním typem písma, čímž byl zdůrazněn jejich význam pro příběh.

Jestli se vám knihy Rowan Coleman líbí, tahle určitě nebude výjimkou. Autorka si opět vybrala citlivé a vážné téma, o němž se těžko mluví, a to je smrt. Jediná spravedlivá, jak se říká. Bere všechny, jenže některé příliš brzy.

Všichni jsme utkáni z hvězd je z těch knih, jež vám zůstanou v paměti. Není to tuctovka, kterou si přečtete a zítra nevíte, o čem byla. Tenhle román si zapamatujete, ať už pro jeho námět, nebo pro to, že autorka je skvělou pozorovatelkou lidí, což umí ve svých knihách využít. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)


sobota 25. března 2017

Kváskový chleba



Dostala jsem kvásek a musela vyzkoušet... Chleba zmizel mrknutím oka ještě teplý.
Už je to sice dýl, co jsem pekla, ale ta chuť se zapomenout nedá.