úterý 20. června 2017

Dlouhé noci v cizím světě


Vzpomenete si, co jste dělali v roce 1990? Byli jste, stejně jako já, náctiletí, kteří místo facebookových statusů spolu mluvili pěkně z očí do očí? Nezajímaly vás porevoluční změny, protože vy a vaše bujaré mládí jste byli nade vše? 
Tak nějak podobně, ale "po americku" si měla svá teenagerská léta užívat i Jean.

 Píše se rok 1990. Američané žijí válkou v Perském zálivu a novinkami ve světě vědy a techniky. Jean je skoro třináct. S rodiči a sestrou vyrůstá na maloměstě, kde si všichni vidí do talíře. V rodině je zdánlivě vše v pořádku, jenže s vrcholícím horkem se stupňuje i na první pohled neviditelná krize mezi Jeaninými rodiči, která vygraduje dočasným odchodem matky od rodiny.

 Díky tomu, že Jean žije v těsném sepětí s dospělými, dospívá rychleji. Zjevná je její fyzická proměna, jež není lhostejná postaršímu sousedovi. Jean utíká do světa fantazie, zároveň bojuje s počínající sexualitou a pozorností svého okolí.
Ne, tohle není popis typického dětství mladičké dívenky, která si maluje pusu máminou rtěnkou, na stěnu si věší plakáty se svými idoly a před spaním k sobě tiskne plyšového medvídka. 
Zdánlivě poklidně plynoucí román, v němž hned ze startu autorka připomíná zásadní události roku 1990, je sondou do života nefunkční rodiny. Problémy bublají pod povrchem, všude prosakuje tíživá atmosféra horkého dusného léta, v němž koně umírají z neznámých příčin. To vše dokonale znásobovalo pocit neklidu, který jsem měla při čtení.
Několikrát jsem se musela vrátit na začátek, abych si připomněla, kolik má Jean let. Teprve třináct, na mě přitom působila jako protřelá sedmnáctka. Styl mluvy a dialogy vůbec neseděly k nevinné holčičce, jíž by měla Jean správně být. 

Dlouhé noci v cizím světě čítají něco málo přes sto sedmdesát stran. Asi vás hned napadne, že vám čtení nezabere mnoho času. Ale autorka píše natolik osobitým stylem, že si některé pasáže dáte ještě jednou. Je to podáno tak, že si budete vychutnávat každé slovo a zároveň o příběhu přemýšlet. Je to poetický, zároveň znepokojivý a neobyčejný román o (ne)obyčejném dospívání dívenky ocitající se na pomezí dětství a rané dospělosti, s níž je někdy těžké bojovat.

Knihu doporučuji milovníkům složitých rodinných příběhů, čtenářům společenských románů s psychologickou linkou a těm, kteří umí ocenit barvitost jazyka a pohrávání se slovy.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Omega)


pondělí 19. června 2017

Hlídači




V roce 1977 bylo v jižním Walesu spatřeno UFO. Neil Spring se tímto úkazem nechal inspirovat, aby vytvořil zcela neotřelý román, v němž nechal promlouvat především svou fantazii.

"Myslím si, že nejhorší vzpomínky jsou ty, které se snažíme v sobě potlačit. Pokud budeme mít štěstí, zůstanou v nás navždy pohřbeny. Někdy se však chtějí dostat na povrch, jako oživlá mrtvola drápající se ze svého hrobu."
To jsou slova Roberta Wildinga, hlavního hrdiny tohoto románu. Robert pracuje jako asistent vlivného politika. Píše se rok 1977, studená válka je na vrcholu a v městečku Haven místní pozorují podivná světla na obloze. 
Robert je vyslán, aby neobvyklé události prošetřil. Má za to, že se jedná o vojenské operace americké armády, která má v městečku svou základnu. Jenže je tady jeden člověk, který hlásá pravý opak a je přesvědčen, že se jedná o UFO, které má přinést zkázu. Ďábel totiž už pěkných pár let  nespí a čeká na svou příležitost.
Tím člověkem je Randall Llewellyn Pritchard, Robertův dědeček. Po tragické smrti rodičů se ujal svého vnuka, aby ho vychoval. Robertovy vzpomínky na dětství jsou všechno ostatní, jen ne příjemné. To, co bylo zasunuto hluboko v paměti, vyplouvá po setkání těch dvou na povrch. Během vyšetřování si Robert sáhne na dno svých sil a bude čelit nejhorším démonům, kteří jsou po letech zpátky.

Než jsem se do knihy začetla, netušila jsem, co přesně mám očekávat. Vlastně se mi kniha s podobnou tématikou ještě nikdy do rukou nedostala. Bude to čistá fikce? Polodokument? 
Přiznám se, byla jsem příjemně překvapená. Román Hlídači mě zaujal hned od počátku, Neil Spring umí své čtenáře přitáhnout. Styl psaní je velmi sugestivní, popisný, nutí vás pokračovat dál a dál. Ponurá atmosféra je umocněna popisy drsné velšské krajiny, což ještě víc umocňuje pocity, jenž při čtení máte. V knize není nouze o šokující zvraty, které jsou zcela mimo vaše chápání. Zatímco jste si už mysleli, že vás nic nemůže překvapit, posledních sto padesát stran vás vyvede z omylu. Možná se po dočtení mrknete nahoru, co kdyby náhodou...

Hlídači nabízí originální mix poctivého hororu, za nějž by se nestyděli ani pánové King a Lovecraft, a sci-fi s linií klasické anglické detektivky. Jen ten pes baskervillský chybí. :) Pro české čtenáře není Neil Spring nováčkem, loni vyšla jeho kniha Lovci duchů, jejíž děj je opět vystavěn na skutečných základech. Můžeme jen hádat, čím nás autor překvapí do třetice.

I když tuto knihu považuji především za "chlapské čtení" jsem moc ráda, že jsem si mohla rozšířit svůj čtenářský obzor. Jako knihovnice totiž musím být připravena na všechno. S klidným svědomím můžu Hlídače doporučit všem (takže nejen mužům), kteří se zajímají o neobvyklé přírodní jevy, milují mysteriózní thrillery plné akce a napětí a mají bohatou fantazii, kterou si rádi takovými knížkami ještě přiživují.


pátek 16. června 2017

Krimi trochu jinak

Radku Třeštíkovou čtenáři buď milují nebo ji nemusí. Pokud jste stejně jako já jejími fanoušky, určitě napjatě čekáte na její nejnovější knihu. Nese název Osm a směle můžeme říct, že je to tak trochu jiná detektivka.



Jednoho sobotního rána je v pražském parku nalezená postřelená mladá žena. Kdo měl zájem na smrti Michaely Mrázové? To je úkol pro policii. Spolu s ní odkrýváme zamotané nitky celého příběhu. A jestli si myslíte, že k objasnění přispěje po probuzení i samotná Míša, jste na omylu. Z osudného dne si nepamatuje vůbec nic. Vlastně si nepamatuje poslední rok, což může být pro někoho výhodou. Co se stalo před tím než Míša padla k zemi se střelným poraněním hlavy?


pátek 9. června 2017

Ví o tobě




Adele a David. David a Louise. Louise a Adele. Tito tři hrdinové tvoří klasický vztahový trojúhelník v němž není nouze o emoce. A právě z lásky, přátelství, žárlivosti a nenávisti se dá namíchat koktejl, který má takové grády, že hlavními hrdiny pořádně zamává a dá zabrat i vám. 

Louise je rozvedená samoživitelka, jejíž život se točí pouze kolem jejího malého synka a práce. Ze zaběhaného stereotypu si dovolí vystoupit jednou, když potká muže, se kterým se cítí šťastně a uvolněně. Má to jeden háček. David je její budoucí nový šéf a je ženatý s Adele.
Když se setkají Louise a Adele, vzniká mezi nimi přátelské pouto. I když se Louise cítí vinna, protože si užívá milostný poměr s Davidem, k nové kamarádce ji to pořád přitahuje. Navíc zjišťuje, že v manželství Davida a Adele je něco v nepořádku. Louise je jako mezi mlýnskými kameny, oba jí tvrdí něco jiného. Kde je pravda? Obě ženy milují Davida, ale zvítězit může jen jedna.

Psychologické thrillery miluju. Hlavně takové ty třeskutě mrazivé, u nichž si nikdy nemůžete být jistí, jakým směrem se vyvinou. 
Ví o tobě se mezi ně řadí. Sarah Pinborough je v Česku nováčkem, na obálce si však můžeme přečíst, že ji doporučují i taková spisovatelská esa jako Harlan Coben (a tomu teda věřím :-)), Stephen King, Joe Hill nebo Neil Gaiman. Už to dokáže nalákat, co teprve, když si přečtete, že nemáte věřit knížce, ani příběhu natož sami sobě. A už vůbec nesmíte prozradit konec. No řekněte sami, tohle prostě volá po přečtení.

Příběh je popsán střídavě z pohledu Adele a Louise, zároveň se vrací i do Adeliny temné minulosti, která celý příběh výrazně ovlivňuje a neustále se celým dějem proplétá. 
Je zde zpracováno několik témat, která se spojují v jeden napínavý a doslova šokující příběh. Domácí násilí, psychický teror, nevěra a lucidní snění. Přiznám se, že o tom posledním tématu jsem neměla doposud nejmenší potuchy. Protože vás nechci ochudit o zajímavý čtenářský zážitek, víc prozrazovat nebudu. Snad jen to, že pokud se začtete, jen těžko se budete odtrhávat. Možná se stejně jako já občas přistihnete, že všem třem chcete radit v tom, co mají dělat. Možná zjistíte, že vám na nich něco vadí. Čím dál jsem se ve čtení dostávala, tím míň sympatií k hlavním aktérům jsem měla. Ale jak už jsem se několikrát přesvědčila, jsou to právě nedostatky, které knižní hrdiny zlidšťují a dodávají jim zdání normálnosti.

Román Ví o tobě je hodně zvláštní. Spojuje v sobě psychologický thriller s prvky milostného románu. Je temný, není prvoplánově akční, plyne spíš pomalu a tím víc vás do sebe vtahuje. Pokud milujete šokující vyústění, užijete si ho. Máte tady konec, který nečekáte a budete nad ním s otevřenou pusou přemýšlet. Budete na vážkách - je to přitažené za vlasy, hraje si s námi autorka nebo jak to vlastně je?
No asi takhle: #WTFthatending ?

A na závěr jen jedno: #neprozradtekonec

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

čtvrtek 8. června 2017

Malé černé a devět žen


Malé černé... Nadčasový kousek, který by neměl chybět v šatníku žádné ženy. Ano, řeč je o proslulých šatech, jež proslavila Audrey Hepburnová. Možná je máte, možná po nich jen toužíte, protože nemáte odvahu si je obléknout. Až otočíte poslední stránku půvabné knihy Malé černé a devět žen, uznáte, že je prostě musíte mít.

Román autorky Jane L. Rosenové nabízí několik příběhů, jejichž hlavním motivem jsou právě legendární šaty. Jeden takový model stvořil návrhář Morris Siegel, který se chystá do důchodu. Z obchodního domu Bloomingdale´s tyto šaty putují po světě, aby měnily životy svých nositelek. 

Co se během módní přehlídky honí hlavou mladičké Sally Ann, která touží prorazit v modelingu? Natalie prodává v Bloomingdale´s a ani ve snu by ji nenapadlo, že by se mohla dostat do blízkosti mladého nadějného herce. Felicia je oddanou sekretářkou muže, jehož tajně miluje už dvacet let. Nejen jim, ale i několika dalším hrdinkám malé černé šaty pořádně zahýbou osudem. 

Od knížky jsem původně čekala lehce romantický příběh, u něhož si odpočinu. Prostě letní jednohubku. Do rukou se mi dostal precizně vystavěný příběh, jehož jednotlivé kapitoly jsou propojeny opravdu důmyslně. Vlastně mi svou koncepcí připomněl podobně stavěný román Ryba jménem Ian.

I když vypravěčů je poměrně dost, v ději se docela rychle zorientujete. Jednotlivé kapitoly jsou nadepsány, takže víte, "kdo je právě na řadě". Postupem času si "vypíchnete" ty svoje oblíbence a s napětím budete čekat, jak se jejich osud vyvine. Mými favoritkami byly sekretářka Felicia a soukromé očko Andie. Zaujala mě i Sophie, čerstvá absolventka vysoké školy, která hledá práci. Bohužel neúspěšně a aby zmátla své okolí, vytváří si falešný život na Instagramu.

Tuhle knížku jsem přečetla plynule, nestalo se mi, že bych se musela v ději vracet nebo něčemu nerozuměla. Chválím autorku za její styl psaní - lehký, zábavný a nenucený, opravdu čtete s radostí a jemným úsměvem na rtech. Obdivuji důvtip, s jakým namíchala jednotlivé příběhy.
Pojítkem je romantika ve spojení s humorem, obojího je v knize tak akorát, aby čtenář neměl pocit, že sklouzává do laciné červené knihovny.

O tomhle románu se dá říct, že je opravdu půvabný a kouzelný. Stejně jako ony malé černé šaty, které to všechno "spískaly". 

Jane L. Rosenová mě opravdu mile překvapila, jsem zvědavá na její další knižní počin.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

čtvrtek 1. června 2017

Louskání v květnu



Květnové shrnutí je tady. Čtení jsem si užila a mám za sebou zase pěkných pár kousků.

Malé černé a devět žen: Přiběhy několika žen, které jsou provázány legendárními malými černými šaty, mě dostaly. Měla jsem za to, že půjde o lehkou oddechovku, ale byla jsem příjemně překvapená. Jedná se o dobře promyšlený příběh, kterému nechybí vtip a šarm. Více v recenzi.

Amerikána: Další román, který jsem si vybrala spíše ze zvědavosti a nakonec byla opět nadšená, protože to bylo opravdu výborné čtení. Typický společenský román, který přibližuje svět Nigerijců v emigraci a zároveň je to klasický příběh o lásce dvou lidí.

Vůně života:  Taková příjemná oddechovka, když potřebujete vypnout. Nic náročného, přesto ze života, i když se mi to ke konci zdálo trošku přitažené za vlasy. 

Vadná: Dystopie z pera Cecelie Ahernové, známé to romantičky. A musím říct, že jsem byla naprosto odvařená, Vadná je naprosto úžasná kniha, přečetla jsem ji za jeden den a doslova se nemohla odtrhnout. Už aby vyšlo pokračování.

Irská kuchařka: Příběh tzv. Tyfové Mary, přenašečky břišního tyfu. Líbilo se mi to, je to čtivě napsané. Skvěle popsaný život v Americe na počátku 20. století, jak museli lidé tvrdě pracovat. Mary je zajímavá postava, chvílemi jsem ji neměla ráda, chvílemi mi jí bylo líto.

Co jsme si neřekli: Nádhera. Dojemný, pomalu plynoucí román o lásce a nedorozuměních. Moc se mi to líbilo, mám ráda romány v dopisech, mailech nebo denících. Super. Více v recenzi

Dědečkův deník: Skvělé vyprávění o nelehké minulosti. Mám ráda tyhle rodinné střípky, vzpomínky na minulost a popis života několika generací jedné rodiny. Klidně by to mohlo být delší a víc do hloubky :). Doporučuju.


Smrt v zádech: Další neskutečně napínavá pecka od mého oblíbence Harlana Cobena. Svižný děj, šokující zvraty a nečekaná rozuzlení. Prostě správný thriller dle mého gusta.

Tajemství parfému: Romantická, ale opravdu hodně romantická oddechovka. Hlavní zápletku jsem uhodla hned na začátku, ale to asi každý, kdo to četl. Nebylo to špatné, opět taková "turn off" knížka. :-)

Záblesk světla: Místy trochu zdlouhavá, ale jinak docela čtivá duchařina s nádechem typického anglického "senzačního románu".

Sucho: Podle mě aspirant na thriller roku. Naprosto věrně vylíčená atmosféra australského maloměsta, jako bych to sucho cítila.

Spálená křídla: Opět jedna z rodinných ság, které mapují životy rodin napříč stoletím. Ve Spálených křídlech je hodně sugestivně vylíčená doba první světové války. Hlavní hrdinka je rozporuplná, nevíte, co si o ní myslet.

Zákulisí Panství Downton - Podrobný průvodce 1. - 4. sérií: Milovníci tohoto seriálu si přijdou na své. Lahůdka plná fotek je pohledem do zákulisí seriálu. Jak se šijí kostýmy, chystají rekvizity nebo vaří jídlo. A nejen to.

Lež: Tak to byla naprostá pecka, u které nevíte, komu věřit. Jak snadno lze člověka zmanipulovat, je až k neuvěření.

Bosá dívka: Mám ráda ráda sérii s Cecílií Lundovou, ale tenhle díl mi přišel nejslabší. Uvidíme, co bude dál.

Nalezení ztracené Marty: Zase kniha, po níž jsem sáhla spíše ze zvědavosti a byla lapená. Nádherný román, takový snový. Ocení snílkové, realisté asi ne. Zhruba na dvousté stránce mě trklo a osvítilo, a já tušila, jak to s Martou asi je. O to víc jsem hltala další stránky, fakt super.

Kouzelný náramek: Jej, to bylo milé, krásné čtení o rodinných vztazích, lásce a náramcích. Dobře se to čte, takové příběhy mám ráda. Jo a v doslovu čekalo hodně zajímavé překvapení. Knihu nenapsala, jak by se podle jména zdálo, žena, ale muž. A dokázal se do svých hrdinek vžít.

Jákobovy barvy: Tak to byla emotivní smršt, která mě položila. Více v recenzi.





Snad jsem vás zase inspirovala, léto se blíží, je třeba nahrabat zásoby na dovolenou :)

Co jsme si neřekli

 

Manželská krize je strašákem všech vztahů - letitých i těch čerstvých. Jednoho posílí, druhého zničí, každopádně je to zkušenost k nezaplacení.
Jak se s takovou krizí vyrovnávají manželé Laura a Jack? Po dvou letech odloučení usoudí, že je na čase si vyjasnit, jak to bude dál. Prostředníkem mezi nimi je deník, který si Jack píše. Posílá ho Lauře a ona do něj vpisuje svůj pohled na věc. A právě skrz tento deník máme možnost nahlédnout do jejich vztahu a stát se tak pozorovateli jednoho nevšedního manželství.

Z Jackova deníku se dozvídáme jak se s Laurou seznámil - tak schválně, co tipujete? Co takhle otřepané klišé: Jack je profesor a Laura jeho studentka?
Manželství jim i přes menší rozdílnost věku a povah funguje, dokonce prošlo i zkouškou ohněm v podobě Jackovy těžké nemoci. Jenže zakousne-li se do spokojeného života žárlivost, je i ten nejstabilnější pár v ohrožení. K tomu stačí i nějaké to nedorozumění a problém je na světě.
Díky deníku si oba tvrdohlaví manželé uvědomují, že se stále milují. Život není peříčko, jak se říká, a tak Laura a Jack nebudou mít návrat k manželství dvakrát lehký. Mají ještě vůbec naději?

Příběh Jacka a Laury plyne pomalu, není příliš akční, o to víc si jej můžete vychutnat a užít si autorův styl psaní. Rory Dunlop stvořil manželský pár, který není bez chyb, právě naopak. Zprvu jsem si k nim těžko hledala cestu, na obou mi něco vadilo. Jack byl až přehnaně žárlivý a Laura mi přišla trochu jako potvora, která musí toho svého chlapa provokovat. Vlastně to dělala neúmyslně, ale právě díky tomu vzniklo tolik omylů. Už jsem začala propadat skepsi, že čtu o lidech, kteří by spolu vůbec neměli být, protože k sobě nepasují. Postupem času jsem zjistila, že je mám oba docela ráda, a že bych uvítala, kdyby byli spolu. Čekala jsem se zatajeným dechem, jak to mezi nimi dopadne. Přiznám se, moc nadějí jsem do nich nevkládala. Při čtení se mi připomněl román Tři na cestě od Davida Nichollse, který obsahuje podobné motivy, kdo jej četl, tak asi tuší proč.

Rory Dunlop je na českém knižním trhu nováčkem. Co jsme si neřekli je jeho prvotinou, podle mě opravdu povedenou. Je to dojemný román o lásce, nedorozumění a návratu, na který se vyplatí čekat. Ocení ho ti čtenáři, kteří mají rádi společenské romány, v nichž se dokonale snoubí romantika, humor i věcný nadhled, díky němuž nesklouzávají do hlubin červené knihovny.
Na knížku jsem se těšila hned od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že ji Domino vydává. Mám totiž ráda romány, které jsou psány formou deníků nebo dopisů. No a samozřejmě mě zaujalo i téma, které je v románech zpracováváno hodně často, ale pořád ho není nikdy dost. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)



středa 24. května 2017

Sucho




Rodné městečko můžete navštívit z několika důvodů. Když chcete mrknout na rodinu, pozdravit známé, zjistit, co je nového. Anebo přijedete na pohřeb, na nějž se vám vlastně vůbec nechce, protože se jedná o vašeho bývalého nejlepšího kamaráda a jeho rodinu. Právě z tohoto důvodu se do rodné Kiewarry vrací policista Aaron Falk. Místními není vítán, cítí z nich nevraživost pramenící z dávné minulosti. Vlastně tady zůstává jen proto, aby pomohl objasnit okolnosti kamarádovy smrti.

Luke Hadler zabil své nejbližší - manželku a malého syna a poté spáchal sebevraždu. I když jsou všichni obyvatelé v šoku, vlastně se ani nediví. V Kiewaře totiž panuje dlouhodobé sucho, které neprospívá úrodě, čímž ruinuje místní farmáře. To by mohl být důvod, proč jsou téměř všichni Hadlerovi mrtví. Naživu totiž zůstala maličká dcerka. Nabízí se otázka, z jakého důvodu ji jedinou Luke ušetřil? Falk se spolu s místním policistou pouští do vyšetřování. Jenže místo toho, aby mu obyvatelé Kiewarry pomáhali, házejí mu klacky pod nohy. Čím hlouběji se Falk noří do Lukova případu, tím víc se z hlubin vynořuje ono dávné tajemství, které kdysi změnilo život obou kamarádů.

Tenhle thriller vás dostane hned od počátku. Čtivý, znepokojující, drnkající na tu správnou strunu vašich emocí. Všudypřítomné horko vás pohltí stejně jako obyvatele Kiewarry. Jane Harperová popisuje ponurou atmosféru věrně a autenticky. Máte pocit, že jste v Kiewaře a nahlížíte Falkovi přes rameno. Cítíte pověstné ticho před bouří. Před očima se vám míhají frustrovaní obyvatelé městečka. Stíráte si pot z čela a myslíte si, že máte stopu. Stejně jako já. Ale autorka vám vaše zdánlivě pevné nervy dokonale pocuchá. V knize se objevují prostřihy do minulosti, aby přiblížily onu osudovou událost, jejíž kořeny prorostly pevně až do současnosti. Je nějaká souvislost s Hadlerovými? Nebo je vše jinak? 

Sucho podle mě aspiruje na jeden z nejlepších krimi románů letošního roku. Moc se mi líbilo, že děj byl zasazen do australského prostředí, které se řadí k mým oblíbeným knižním destinacím. Mám načteno dost více méně společenských románů s těmito reáliemi, ale musím říct, že Sucho je první australská detektivka, s níž mám tu čest. Je celkem osvěžující číst něco jiného /a přesto tak stejného/ než typické severské krimi.
Aaron Falk je hrdina, kterého bych ráda viděla, respektive ráda bych o něm v budoucnu ještě četla. Autorka prý plánuje další díl, v němž by figuroval, máme se tedy na co těšit. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)


pondělí 15. května 2017

Čtení do ucha - Nebezpečné známosti


Dlouho, dlouho jsem se bránila poslouchání audioknih. Zkoušela jsem to, ale nemohla se nikdy soustředit. Zatímco mně tenhle způsob čtení dělal problém, naši čtenáři si audioknihy nemohli vynachválit, a já jsem jenom koukala, jak moc se v knihovně půjčují.

Nedávno jsem na blogu Terezy z CooBoo četla její zkušenost s posloucháním audioknih a řekla si, že to znovu zkusím. Zaujala mě možnost "číst" při procházkách s kočárkem, kterou si Tereza moc vychvalovala. To by pro mě bylo ideální, nic by mě u poslouchání nerozptylovalo.

Moje první volba padla na Nebezpečné známosti, proslulý román plný intrik od Choderlose de Laclose.
První poslech se konal na zahradě při houpání kočáru, druhý na procházce. A jak to dopadlo? Zatím mám "načtenou" zhruba třetinu, záznamy jsou dost dlouhé, ale to vůbec nebrání tomu, abych už napsala svůj dojem. Nehodnotím totiž román jako takový, ale sluchový vjem, jenž můžu popsat více méně hned.

Nebezpečné známosti jako audioknihu načetli známí herci, které známe také z dabingu. Igor Bareš se zhostil role vypravěče s lehkostí, zní hodně pobaveně, což se mi líbí.
Jiří Dvořák - pro něj mám slabost už od doby, co jsem poprvé viděla Bouřlivé výšiny, kde daboval Ralpha Fiennese. Jeho hlas považuju za jeden z nejlepších. Jeho Valmont je výborně podaný, neskutečně cynický, přesně tak si ho představuju.
V roli komtesy de Merteuil exceluje Vilma Cibulková, která se k ní svým hlasem hodí. Dokázala z ní udělat opravdovou bestii a s barvou svého osobitého projevu si v tomto příběhu pěkně pohrává.
Klára Issová se zhostila mladé Cecilie Volangesové, a opravdu jí tu naivku uvěříte.
Překvapila mě Kristina Frejová jako paní de Tourveil, vůbec jsem si ji hlasově nedokázala přiřadit k jejímu obličeji, přitom ji jako herečku znám. Líbil se mi plačtivý tón jejího hlasu. Nakonec mladý rytíř Danceny v podání Jana Meduny. Toho jsem slyšela poprvé, a myslím, že svým známějším kolegům zdatně sekunduje.
Celkově tahle šestice lahodí mému uchu, podle mě skvělá volba, co se týče typologie hlavních postav.Nahrávka je doplněna dobovou hudbou, která děj podkresluje a dodává mu typickou atmosféru.

Ještě mě čeká velký kus k poslechu, a už teď se na další intriky Valmonta a markýzy těším. 


pátek 12. května 2017

Takoví jsme byli


Kate a Becca už od dětství trávi společně skoro každou volnou chvilku. Jsou totiž sestřenice a zároveň i nejlepší kamarádky. Společně prožívaly dětské oslavy narozenin i bujaré studentské večírky. Společně se i vdaly. Kate si vzala Jonathana, s nímž před ní chodila Becca, a ta se provdala za Kateina ex Charlieho. Zdá se vám to divné? Začtete se do této půvabné rodinné romance a sami uvidíte, jak to všechno vlastně bylo.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou orámovány pozvánkami na oslavy pořádané Kate nebo Beccou, a dávají tak tušit, které období ze života dívek autorka čtenářům právě přiblíží.
Obě dívky sledujeme odmala. Hodnou a spíše nejistou Kate, i sebevědomou a přidrzlou Beccu, jejíž sobeckost a sklon k manipulaci s lidmi zahýbou celým příběhem. Kate si nejspíš zamilujete a její sestřenici budete mít chuť zaškrtit. Mně tedy při čtení hnula žlučí hodně a měla jsem s ní velký problém. Na druhou stranu jsem si říkala - nebýt Beccy, tahle kniha by vlastně nebyla o ničem. 

Koncepce příběhu se mi moc líbila. Docela tajuplný začátek, u něhož nevíte, kam se příběh bude rozvíjet. Pozvánky, které nastiňují jednotlivé životní etapy sestřenic. A pak jedinečně namíchaný mix humoru, romantiky i serióznosti, který činí příběh takovým, jakým je. Rodinným románem o lásce, mezilidských vztazích, o vině i odpuštění, o touze a o čekání.

Původně jsem od téhle knihy vlastně nic nečekala. Vzala jsem si ji na základě anotace a jen doufala, že se nebude jednat o přeslazenou lovestory nebo erotickou romanci.
Jak už to u těchto "knižních překvápek" bývá, výsledek většinou předčí očekávání, a v tomto případě to platí dvojnásob. Připomnělo mi to mou oblíbenou knihu Kde končí duha od Cecelie Ahern (nově vydáno jako S láskou Rosie).

Máte-li rádi společenské romány, je vám blízký styl britských komedií jako například Čtyři svatby a jeden pohřeb, Jeden den nebo Láska nebeská (mají v sobě takové typické anglické "cosi"), určitě se vám bude líbit i tahle knížka.

pondělí 8. května 2017

Noví kluci


Kluci čajoví :)
Čaje Loyd, které vyrábí polské Mokate, máme doma moc rádi. Každý z nás má oblíbenou příchuť a tu si kupujeme pořád dokola. :-)
Jaké bylo překvápko, když jsme na jedné z našich projížděk po okraji Polska (to my tak vyrážíme často, jsme u hranic), jeli směrem na Wislu a v Ustroni projížděli kolem velkého bílého kolosu s nápisy Mokate a Loyd. Moje srdéčko se zatetelilo ještě víc, když jsem uviděla směrovku navádějící k firemní prodejně. 
Protože výlet se konal v neděli, zjistila jsem si na stránkách Mokate, kdy tam jsou a mohli jsme vyrazit. Na stránkách jsem si i předběžně vybrala příchutě, co bych chtěla.

Prodejna je taková menší, ale bohatě zásobená. Vybrala jsem si svoje kousky a okukovala další sortiment. Mají tam i různá kapučína v klasickém i kilovém balení. Co mě nejvíc zaujalo, bylo latté s makronkovou příchutí, to si asi příště koupím.

Loydy můžu doporučit, nejvíc ujíždím na jejich zelených čajích, nejvíc nej je pro mě (a taky pro studenta) zelený s mátou. Kromě něj jsme ještě koupili zelený s cukrovým melounem a citronovou trávou, zelený a bílý s aloe vera a rooibos s vanilkou a medem.
Všechny super, chutnají přesně po těch příchutích, s jakými jsou. Jen by mohly být o fous levnější, jak se na podnikovou prodejnu sluší, po přepočítání to bylo stejné jako u nás. Ale nevadí, jsem ráda, že jsem se tam mohla podívat.

A ještě stránky přímo na Loydy, v polštině, kde je sortiment příchutí pěkně rozepsán. A tady česká divize Mokate, bohužel nemají aktivní prokliky na jednotlivé značky. 
Tak co, vyberete si?


neděle 7. května 2017

Jákobovy barvy


Co by měl dělat typický osmiletý kluk? Chodit do školy, hrát si s kamarády, vracet se domů ke svým nejbližším, s nimiž je mu nejlíp, a každý večer usínat ve své vlastní posteli.
Jákob žije úplně jinak. Píše se rok 1944 a on se snaží přežít nástrahy války. Sám. Úplně sám.

Jákob je na útěku před nacisty. S sebou má pouze truhličku, v níž má věci připomínající předchozí život s rodinou, a také to nejcennější, co mu nikdo nemůže vzít - vzpomínky.
Utíká napříč Rakouskem a na své cestě potkává spoustu lidí, komu z nich však může věřit?

Tak čtení téhle knížky byl velký emotivní zážitek a pro mě i dost velký nápor na psychiku. Jako matce dvou kluků se mi to četlo obzvlášť těžce, zároveň jsem se však nemohla dočkat každé další kapitoly. Autorka střídá časové roviny, vrací se do minulosti, k nelehkému životu Lor, Jákobovy matky, i jeho otce Javiho.

Lindsay Hawdon napsala nádherný, přitom znepokojivý a emočně opravdu náročný román, který ve vás bude doznívat ještě dlouho po přečtení. I když se tématicky dotýká hrůz druhé světové války, zejména holocaustu, je psán poetickým jazykem, který jej zlidšťuje. 

Jákobovy barvy otevírají dosti citlivé téma, jakým holocaust bezesporu je. O vyhlazení Židů toho víme poměrně dost, ale romský holocaust je léta tak trochu stranou. 
Je vlastně jedno, jestli byl Jákob Rom nebo Indián, v žádném případě neměl prožít to, co na něj čekalo v knize. Byť jde o příběh smyšlený, základ nacistické genocidy je reálný.
Vedle Jákobovy linie mě hodně oslovila i část pojednávající o Lor a Javim. 
Smekám klobouk před překladatelkou Petrou Krámkovou, která bravurně převedla Javiho řeč do češtiny.

Nebojím se přiznat, že jsem u knihy ždímala kapesník. Nebojím se říct, že bych Jákobovy barvy směle zařadila jako doporučenou četbu pro středoškoláky. Nebojím se znovu, jako už jsem to několikrát udělala, napsat, že knih s takovou tématikou není nikdy dost.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

sobota 6. května 2017

Jak si žiju 5. a 6. 5.


Dva dny v jednom, no vida, už zkracuju. :-D

Pátek: Dopoledne Polsko, jeli jsme se mrknout do Castoramy. Pak jsme ještě sjeli do Ikei, koupit dětskou jídelní židli prďolovi. Vím, že Ikea je hodně baby friendly, ale netušila jsem, že až tak moc. Když jsme si k obědu dávali kuličky, všimla jsem si, že tam mají ohřívačku jídla a skoro všude přebalovací kouty. 
Doma dvakrát pošťák. Jednou pro mě recenzák, podruhé balík pro manžela. Odpoledne mě vzalo spaní, tak jsem si maličkým zdřímla.
Večer klasika, živitel v práci, tak jsem si celý večer četla. Dočetla jsem Kouzelný náramek - opravdu kouzelný a nádherný příběh a načala Nalezení ztracené Marty. To se mi líbí hodně, je to takové snové, připomíná mi to filmy Amelie z Montmartru nebo Hugo a jeho velký objev.

Sobota: Jedna babička /tchýně/ se nám vrací z hlídání v Praze. Pozvali jsme ji i švagrovou na oběd. Dělala jsem naprosto božské papriky po bulharsku / dušené maso s paprikami, které se pak zapéká s rýží a rajčaty/. Student to nejí, takže jemu kuřecí plátky na kari. No a prďous měl svou zeleninu s bramborem a masem. Jsem prostě skvělá, tři obědy a v deset bylo hotovo. :-D
Odpoledne přišla druhá babička /moje mamka/ mrknout na kluky. Dali jsme kafe a šly /my dvě/ vozit, bylo fakt hezky. Studentíkovi se nechtělo nic, tak aspoň povysával.
Pak jsme kosili zahradu, pobyli chvíli na zahradě a užívali jara.
Večer večeře, nádobí, uspávání a tak. Začínám cítit, že na mě něco leze, fakt paráda. Dopuju se vitamínem C, piju ACC long a průduškový čaj, jím citrony a stříkám Stopangin. Fakt nechci být nemocná, nějakou šílenou virózu jsme postupně prodělali v březnu, kdy jsem vyfasovala antibiotika. 
Zítra budu, pokud to půjde, ležet a léčit se.
Teď koukám na Forresta Gumpa, toho miluju a můžu ho vidět opakovaně. Do toho pálení v krku, rýbička, to báb radost.Tak snad to co nejdřív poleví.

čtvrtek 4. května 2017

Jak si žiju: 4. 5. 2017



Ráno: Budíček v pět, dělám pití pro mrňouse, budím živitele do práce. Další vstávání v sedm a pak stejná klasika jako včera.
Když student vysmahne do školy, jdu dát do pračky, chystám si těsto na buchtu, chci péct Hraběnčiny řezy, které jsme si doma oblíbili. Náš synek si domů pozval svou slečnu, tak jsem mu slíbila, že je upeču.
Mezitím si hraju s mimísem, dusím mu jablko na sváču. Mám v plánu přidat mu tam mlíko, tuším, že samotné by ho zase nevypil. To se mi potvrzuje, když spolu válčíme o aspoň o pár loků.  Ovocný mix mu kupodivu chutná. Pak dopolední spánek a já šup na buchtu, vařit brambory k obědu a trochu uklidit. Dočítám Jákobovy barvy. Na konci brečím jako želva a jsem z toho vyždímaná. 

Odpoledne: Po jednoduchém obědě (já brambory na cibulce, mládežník svou zeleninu, do ní jsem zase propašovala mlíko), si hrajeme. Chtěla jsem jít ven, ale prší. Prďola je ale neskutečně protivný, už delší dobu. Tipuju zuby, zatím ale nic. Když už si začne muchlat deku na obličeji a třít oči vím, že se mu chce spát. Během spaní vyžehlím nálož prádla. U toho se dívám na oddechovou komedii Jak přežít single. Je to docela fajn nenáročný film, což po knížce potřebuju. Když se maličký probudí, chvíli si hraje, převaluje se a povídá si. Až se trochu vzpamatuje, dáváme svačinu. Zkouším mléko smíchat s přesnídávkou. Opět to má úspěch. Neraduju se však dlouho, do hodiny je část přesnídávky venku, a to několikrát. Takže převlíkám, přepírám.
Když dorazí omladina, seznamuju se se slečnou (je to moc milá holčina) a udělám jim čaj. Chvíli blbnou s malým, pak už je nechám být. Dorazí živitel, dáváme kafe a hrajeme si s mimísem. Uvažujeme, že půjdeme na procházku, ale maličký usne. Zase byl mrzutý, tak si aspoň odpočine.

Večer: Pro prďolu dělám kaši, ale moc ji nechce, zase blinká. Pořád poplakává, tak ho nosím a houpu "jako zamlada". To se mu líbí, já ale cítím zhruba tříkilový rozdíl mezi tím, když byl malý a teď. :-D. Zpívám písničky, to se mu líbí, pomalu se uklidňuje. Ale asi hodinu trvá než usne. 
Rozečítám oddechovou knížku Kouzelný náramek a sepisuju dnešní den do projektu.
Tak snad zítra zase, dobrou.

středa 3. května 2017

Jak si žiju: 3. 5. 2017



Byť nejsem příznivcem stejných projektů, kdy v jednom dni otevřete pár svých oblíbených blogů a všude je to stejné, protože challenge nebo unboxing, projekt "Jak si žiju" od Rachel Roo mě dost bavil. Vlastně baví, ale jak jsem s hrůzou zjistila, víc než dva roky jsem nic nenapsala. Zdálo se mi, že je to pořád dokola to samé, a že to nikoho nemůže zajímat. Na druhou stranu je to takový deník, do kterého se můžu zpětně podívat. Takže to zkusím znovu. Snad z toho časem bude aspoň občasník a já si po letech připomenu, jak dobře jsem se měla na mateřské, muhehe.

Ráno: V pět ráno první budíček. Chystám pití pro mimíse. Když se napije, ještě na hodinu a něco zalehnu. Další budíček před sedmou. Ten je spíše pro kontrolu, školák se už naštěstí vypravuje sám, vždyť už je z něj skoro student. :-). Zrovna včera jsme se dozvěděli, že byl přijatý na obě školy, kam se hlásil, tak jsme všichni pyšní. 
Stejně se budí i mimís, takže si ho beru do postele a chvíli si tam hrajeme. Pak klasické ranní rituály. Mimíse mám u sebe v kuchyni, hraje si a všechno kolem sebe pozoruje. Já vařím. Dneska šunkofleky.

Odpoledne: Po obědě jsme šli s drahým kosit. Dali jsme část zahrady, zbytek snad o víkendu. Pak chlapi jeli odevzdat zápisový lístek na školu a já si na chvíli mohla surfovat na netu. Mimís spí po dobrém zeleninovém obědě. :) Došel mi recenzák z Metafory, mám radost a hned ho jdu fotit ven. Rozhodla jsem se totiž, že pokud to půjde, budu si knížky fotit sama. Propadla jsem Instagramu a tam je to teda inspirativní koukání.

Večer: Po odpoledním hraní a blbnutí s malým ho jdu koupat. A to je vždycky rachot, protože koupání nesnáší. No ale co se dá dělat, že. Pak dáváme kaši k večeři, chlapi dojídají šunkáče. Synek se připomene o bábovku, kterou jsem mu slíbila upéct. Pouštím se do ní po Výměně manželek. U telky si pročítám blogy a hledám rady, co dělat, když dítě nechce pít mléko. To je problém, který řešíme už třetí den. Náš mimín má totiž Nutrilon allergy care a to je chuťově bleee pití. Hořké. Našeho mládežníka už přikrmujeme, takže poznal, jak dobrá je zelenina a ovoce a mléko už mu nejede. No ani se mu nedivím, mezi námi. 
Zkouším mu dát napít kolem desáté, ale odmítá. Nechám ho tak, ale po chvíli zjišťuju, že se kompletně pročural. Takže přebalit, převléknout, vyčurat, pomodlit a spát, matka si chce ještě chvíli číst. Mám rozečtený emocemi nabitý román Jákobovy barvy o malém klukovi, který je sám ve víru druhé světové války. Jako matku dvou kluků mě to dostává do kolen. Dítě se nakonec rozhodlo, že si to vypije, takže mám radost.
Dopíšu deníček a taky mizím do pelechu, protože až mě ráno v pět ke zdi postaví budík probudí... :-)

Opravdovou žízeň jen tak neuhasíš



Jo Nesbo své čtenáře umí udržet v napětí. Dva roky uplynuly od posledního případu Harryho Holea. Jakmile vyřešil vraždy osloských policistů, doslova se vypařil a vypadalo to, že jsme ho viděli naposled. Pomalu jsme se s jeho odchodem smiřovali, když se najednou objevila zpráva, že je svérázný kriminalista zpátky.

Harry s manželkou Rachel žije v ústraní. Nepije, seká latinu. Jediný kontakt s bývalou prací jsou přednášky na policejní akademii. A možná by tomu bylo tak i nadále, kdyby Harryho nezavolali k novému případu. Vlastně byl k tomu tak trochu přinucen, ale to zjistíte sami.

Neznámý vrah se zaměřil na ženy, které se seznamují s muži pomocí aplikace Tinder. Vůbec se nejedná o klasický typ vraždy, indicie na místě činu naznačují, že zabíjí vampýr, milovník krve, který má ukrutně velkou žízeň. Je na Harrym, aby ji uhasil. Bude to pro něj neskutečně těžké, protože svou soukromou žízeň má i on sám.
Harry má v případu vraždícího vampýra fungovat jako jakýsi doplněk vyšetřovacího týmu, který vede jeho bývalá kolegyně Katrine. Policisté neustále tápou a rozmazávají vampýrovy krvavé stopy. Harry bude muset použít svůj svérázný vyšetřovací styl a pokusit se případ dovést ke zdárnému konci. Jestli se mu to vůbec podaří.


Žízeň je jedenáctým příběhem s Harrym v hlavní roli. Že by se mohlo jednat o vyčpělou nastavovanou kaši, kde už nelze čekat nic nového? Tak to vůbec. Jo Nesbo před čtenáře nastupuje v nejlepší možné formě. Dostanete pořádnou dávku adrenalinu, na kterou si zvyknete hodně rychle. Šok, znechucení, odpor, strach. Tyhle pocity budou při čtení vašimi věrnými společníky. Myslela jsem, že v Policii Nesbo vyčerpal všechny své možnosti. No, mýlit se je lidské. Žízeň překonala moje očekávání. Když už jsem se chlapácky poklepávala po ramenou, protože jsem si naivně myslela, že vím, kdo je vrah, Nesbo mi vzápětí rozmetal iluze o mé skvělé dedukci. Posledních sto stran jsem skoro přestávala dýchat. Jestli bude další díl, jakože to na něj vypadá, budu si muset pořídit kyslíkovou masku.

Abyste si nemysleli, že budete celou dobu v permanentní křeči, Nesbo vám ukáže i lidskou stránku Harryho. Moc se mi líbí vztah, který má se svou ženou, byla radost sledovat jejich rozhovory plné lásky i jemného špičkování.

Kniha má úctyhodných šest set stran, které vám však příliš času nezaberou. Tuhle žízeň sice uhasíte, ale vsadím se, že ne nadlouho. Otázkou je, jak dlouho nás tenhle po čertech dobrý Nor nechá zase čekat.

(Za recenzní ebook děkuji knihkupectví Neoluxor)

úterý 2. května 2017

Můj dědeček by mě popravil


Když se řekne dědeček, asi vám naskočí představa laskavého prarodiče, který svým vnoučatům čte pohádky, hraje si s nimi nebo je trpělivě učí novým věcem. Ale všichni dědové stejní nejsou. Jedni se vnoučatům věnují hodně, jiní málo. Dědečka Jennifer Teegeové nelze zařadit ani do jedné skupiny. Jeho vnučka ho nezažila, zemřel mnoho let před jejím narozením. Na šibenici. Byl to totiž válečný zločinec, nacista, pro něhož lidský život neměl žádnou cenu. Amon Göth, kterého nechvalně proslavil oscarový snímek Schindlerův seznam.

Jennifer byla v dětství adoptována. Dostala se do milující rodiny, v níž jí nikdo ani náznakem nedal najevo, že by do ní nepatřila. Není totiž typická Němka. Její otec pochází z Nigérie. Celý původ mladé dívky je velmi absurdní, její dědeček by z něj tedy radost neměl.
Jennifer o něm neměla ani tušení, dokud nenarazila na knihu, kterou sepsala její biologická matka, a v níž o svém otci, krutém nacistovi, píše.
Jennifer už byla sama vdaná matka dvou malých synů, když se jí ona kniha dostala do ruky. Mladá žena se rozhodla vydat po stopách Amona Götha a podívat se kruté pravdě do očí. Na této nelehké misi zároveň odkrývá pozadí vlastního života.

Kniha je napsaná čtivým způsobem, typickým pro autobiografie. Část knihy je vyprávěna přímo Jennifer, část vždy někým, kdo k ní měl nějaký vztah. Jennifer se díky svému pohnutému osudu dostává do osidel depresí a neustále si klade otázky. Proč se jí matka zřekla, proč její babička, jíž velmi milovala, žila s takovým tyranem, proč zrovna ona sama je potomkem masového vraha.
V Polsku navštíví  památník v Plaszowě, kde byl za války proslulý pracovní tábor. Dostane se i do domu, v němž žil Amon Göth s její babičkou. Zároveň dochází k setkání s matkou a její novou rodinou. Vůbec nejemotivnější scéna je, když se Jennifer v Plaszowě setkává s dětmi, jimž přiznává, kým vlastně je, a když se jede podívat do Osvětimi. Pro Jennifer je tato cesta uvědoměním si sebe sama, terapie, díky níž si dokáže odpustit, i když uvnitř ví, že za svou biologickou rodinu nemůže. 

Knihu Můj dědeček by mě popravil lze brát jako autobiografii i jako dokument zabývající se holocaustem a jeho důsledky. Pořád tvrdím, že takových knih by mělo vycházet víc, aby lidé nezapomněli na hrůzy, které byly během války páchány.
Neobyčejně působivý příběh je doplněn autentickými fotografiemi Jennifer i jejich příbuzných a dotváří tak svědectví minulosti.

Je velmi těžké zjistit, že váš předek má na svědomí lidské životy, je těžké tuto skutečnost přiznat světu, a ještě těžší je s tímto faktem žít. Jennifer tento nelehký úděl překonala sice s těžkostmi, ale zároveň prokázala odvahu se s tím srovnat za vydatné podpory svých nejbližších. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

pondělí 1. května 2017

Jak to bylo před Pelíšky



Kdo by neznal Pelíšky - proslulý český film, jehož hlášky zlidověly dřív, než major Šebek stačil dopsat svůj legendární týdenní jídelníček. Petr Jarchovský přichází s knižní jednosvazkovou trilogií Zahradnictví, která dějově Pelíškům předchází. I přes jistou odlišnost v linii hlavních postav se jedná o důstojného nástupce (přesněji řečeno předchůdce :-)) tohoto kultovního díla.


První díl s názvem Rodinný přítel nás zavede do válečného roku 1944. Tři sestry Vilma, Bedřiška a Ela se snaží přežít nejlépe, jak je to možné. Zůstaly jen s dětmi, bez mužů, kteří padli do německého zajetí. Oporou mají v doktoru Erbenovi, rodinném příteli. Když už to vypadá, že se Vilma bude muset smířit se ztrátou manžela, vrací se jí zpátky. Jindřich Rohn. Odborář a zarytý antikomunista, toužící po pokračovateli rodu. Vilma se i s dcerou Danuškou snaží obnovit rodinný život po Jindřichově boku, ale ještě předtím musí uhasit jiskru, která přeskočila ve vztahu k jejich rodinnému příteli. A Jindřich? Nese si traumata ze zajetí a hledá si cestičku ve vztahu k dceři.


Louskání v dubnu


Duben je za námi, jaro za dveřmi, a já můžu rekapitulovat přečtené knížky. Nějaké slabší to bylo na můj vkus. :-) Ale zase jsem přečetla pár hodně dobrých kousků.

Sbohem, Piccadilly: Za války, 1914: Nová sága z pera autorky série Dynastie Morlandů. Je to čtivé, ale pokud znáte Morlandovy, tak vám to asi bude trochu trvat. Mně se zpočátku Morlandi do toho pořád pletli, takže mi trvalo, než jsem se do toho dostala. Ale pak mě knížka pohltila. 

Proč jsme se rozešli: Přečetla jsem si ji, i když nejsem cílová skupina. Ale ráda si čas od času přečtu knížku pro teenagery. Nebylo to špatné, akorát moc ukecané. Těch odkazů na filmy bylo moc, ale to přijde divné asi nám tady, kdyby americká mládež četla o někom, kdo odkazuje na staré české filmy pro pamětníky, taky by asi nechápali. Jinak jsem si celou dobu říkala, proč je Min tak rozzlobená a na konci jsem pochopila. Ten byl drsný. Chválím grafickou stránku, ty ilustrace k tématu jsou kouzelné.

Můj dědeček by mě popravil: To bylo hodně emotivní čtení. Schindlerův seznam jsem viděla několikrát a pokaždé doufala, že Amon Göth nebude tak krutý No, byl, jak víme. Jennifer to nemá jako jeho vnučka vůbec jednoduché, musí se s tímto faktem vyrovnat, stejně tak jako s tím, že ji matka dala k adopci. Více v recenzi.

Zahradnictví: Jak to bylo před Pelíšky? O tom volně vypráví trilogie Zahradnictví. Měla jsem tu čest psát na knížku recenzi. Zpočátku jsem s Pelíšky srovnávala, ale to se nedá, je to trošku jinak. Jak? Přečtěte si sami, stojí to za to.

Sestry B.: Některé věci jsou vylíčeny přesně jako ve filmu F. Renče, něco nového jsem se i dozvěděla - třeba že F. Kožík byl spolu s dalšími spisovateli a novináři v Katyni. Co se týče sester B. - Lída byla vylíčená jako sobecká a sebestředná, což ji činilo dost nesympatickou, byť mi jí bylo i líto - hloupá, naivní husička. /Nebo ne? ;-)/ Víc sympatií měla určitě Zorka a otec.

Žízeň: Milovaný Harry Hole je zpátky. Pecka!!! Posledních sto stran jsem doslova ani nedýchala. A naivně jsem si myslela, že jsem na to tentokrát přišla, ale houby. Nesbo mě zase rozsekal. Žízeň uhašena, ale jen tak napůl, už teď chci další holeovku :)

Takoví jsme byli: Jééé, tak to bylo, jak říká Tonda v Chalupářích, "ňumláníčko". To se mi moc líbilo, námětem mi to připomínalo Kde končí duha (nově vyšlo jako S láskou, Rosie) od Cecelie Ahern, tam se dva hlavní hrdinové taky pořád míjeli. Líbil se mi autorčin nápad orámovat příběh různými pozvánkami.

Jmenuji se Lucy Bartonová: Tak to byla taková jednohubka o rodinných vztazích. Mohla jít ale víc do hloubky, klouzalo to jen tak po povrchu. V podstatě o té rodině nic moc nevím. Autorka za knížku dostala Pulitzerovu cenu - no nevím, podle mě to zas až tak výjimečné nebylo.

Letní host: Krásně napsané, cítila jsem z toho atmosféru Ruska i beznaděj lidí, kteří spolu nemůžou být. Více v recenzi.

Léto, kdy jsme se potkali: Sympatický YA románek, dobře se četl. Přímo stvořený na horké líné letní dny.

Návrat do kavárničky v Kábulu: První díl se mi hodně líbil. Jsem ráda, že vyšlo i pokračování a já se dozvěděla, co bylo se Sunny, Jasmínou a ostatními hrdiny dál. 

Kluk z kostek: Skvělé, dojemné a poučné. Akorát Alex (vypravěč a otec, jehož synek je autista) byl větší část knihy na přesdržku, ale pak si to vylepšil.

Pod povrchem: Vydržela jsem do půlky, pak jsem to zase musela přeletět. Moc ukecané, moc americké, moc všeho. Něco podobného jako Manželské nehody. Hodně nesympatický manžel hlavní hrdinky a hlavně moc řešení všemožných pocitů.

Dívka v ledu: Super!!! Neskutečně čtivé, bez hluchých míst, pěkně to odsejpalo. A Erika se mi líbila hodně, připomínala mi Sagu Norenovou z Mostu.

Navždy a věčně: Další YA román. Poctivě číst jsem vydržela do půlky, pak mi to přišlo už zdlouhavé. Jinak chválím skvělý námět.

Byla jsem tu: Citlivě zpracované téma sebevražd a psychických problémů. YA román, tentokrát dost vyzrálý. 

Tak a to je celé dubnové louskání. Jestli máte pocit, že v přečtených chybí knížky, na které jsem teď v dubnu zveřejňovala recenze, tak zrak vás nešálí. Konečně jsem se dostala k uloženým konceptům a postupně je dávám na blog. 
Jestli vás něco zaujme a vyberete si tip ke čtení, bude to fajn. :-)


Tak když je ten první máj...

... ladíme do červena. Protože láska je láska. Ale nejen dneska, to je jasné. 💗


neděle 23. dubna 2017

Vřeteno osudu



Román vypráví o životě Karla Jaromíra Erbena a představuje nám tohoto známého spisovatele a sběratele pohádek tak, jak ho neznáme. Příběh je vyprávěn z pohledu Erbena, o to víc je autentičtější a čtenář má tak pocit, že příběh prožívá spolu s ním. Erben byl především milující manžel a otec tří malých dcerušek. Svou rodinu miloval nadevše a neustále se trápil otázkou, zda jeho blízkým něco nehrozí. Tento strach nad ním visel celý život jako Damoklův meč.

Nejen osobní, ale především profesní život tohoto literáta je velmi zajímavý. Erben byl vlastencem, ale nikdy nepřekročil zákon, neúčastnil se rebelií, vždy žil v souladu se svým svědomím, byť byl někdy rozpolcený. Pro někoho ztělesnění ideálu hodného a klidného muže, pro jiné možná tak trochu srab.

Tak musím říct upřímně, že tahle knížka mě naprosto odvařila. Člověk by myslel, že se o klasikovi nedá psát tak, že by vám spadla čelist. Tak jo, dá, Vřeteno osudu je toho důkazem. Opravdu čtivá knížka, dala jsem ji za dva dny. Použiju-li hodně známé klišé - nemohla jsem se odtrhnout. Navíc jsem se o našem klasikovi dozvěděla spoustu nových informací. Vlastně bych tuhle knihu nejraději vrazila všem češtinářům do ruky jako  nezbytnou pomůcku do hodin literatury a zařadila ji i na seznam doporučené četby pro studenty.

Milujete-li českou literaturu a čtete rádi beletrizované životopisy, Vřeteno osudu vás bude bavit. Je to zároveň i svědectví přibližující bouřlivé revoluční období 40. let 19. století.

pátek 21. dubna 2017

Letní host



Anton Pavlovič Čechov byl proslulý ruský spisovatel. Co bychom mohli říct o jeho soukromí? Zažil osudovou lásku, poznal, co je pravé přátelství?

Anton Pavlovič Čechov a jeho početné příbuzenstvo tráví léto na Ukrajině, kde si pronajali letní byt u rodiny Lintvarjovových. Mezi ním a Zinajdou Lintvarjovovou, vzniká osobité pouto. Bohužel Zinajda je těžce nemocná a ví, že jí mnoho času již nezbývá.
Zinajda je lékařka. Praxi vykonávat nemůže, nemoc ji připravila o zrak. Jestli čekáte zatrpklou ženu žehrající na neblahý osud, jste vedle jako ta jedle ruská bříza. :-). Zinajdu lze považovat za takové sluníčko i zpovědní vrbu celé rodiny. Přilnul k ní i Anton Pavlovič, pro něhož se stala nejlepší přítelkyní. Jejich hovory jsou plné náznaků, jiskření a flirtování.

Zinajda si píše deník, v němž zaznamenává průběh letních dní prožitých po boku Čechovových. Obě početné rodiny spolu tráví mnoho času a prostřednictvím Zinajdiných zápisků tak nahlédneme do ruské společnosti na sklonku 19. století i do života mnohočlenné ruské rodiny.

O více než sto let později se Zinajdin deník dostává do rukou překladatelky Any, pro niž je překlad velkou výzvou. Dostala jej od majitelky londýnského nakladatelství Káti Kendallové, aniž by tušila, že její zadavatelka má ekonomické problémy. Deníku doslova propadá a její prioritou je nalezení tajemného Čechovova románu. Při pátrání se noří do hlubin Zinajdiny duše, přitom však zjistí, že je nakonec všechno možná úplně jinak.

Román Letní host mi učaroval svou nevšední atmosférou. Lehce rozvláčný deník i přes Zinajdin handicap vyzařoval pohodovou atmosféru líných letních dní. V příběhu vystupuje mnoho hrdinů s podobnými a tudíž snadno zaměnitelnými jmény, což může čtenáře mást. Alison Andersonová hned na začátku knihy poskytla jmenný rejstřík jednotlivých postav, v němž se snadno orientuje.
Zinajda je velmi rozvážná a přemýšlivá mladá dáma, její zápisky jsou plné myšlenek, které ve svých rozhovorech s Čechovem rozvíjí. I přes nádech smutku a zmaru nad tragickým Zinajdiným údělem je deník plný naděje i humoru. 

Zaujala mě i Anina linie, stejně jako osud Káti Kendallové a troufám si říct, že by si obě zasloužily samostatné romány, v nichž by autorka mohla jejich zajímavé dějové linky více rozvinout.

Román je prodchnut typickou atmosférou starého Ruska. Zároveň je plný něžné lásky i beznaděje dvou lidí, kteří spolu nemohou být tak jak by si přáli. A opět podotýkám - i když se z větší části jedná o autorčinu fantazii, určitě neodoláte a informace o Čechovovi si vyhledáte. :-)

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

středa 19. dubna 2017

Veselý rok v knihovně


Zjistila jsem, že naposledy jsem nějaké perličky vložila loni v lednu. No za ten rok se jich nemálo nasbíralo, takže můžu nabídnout docela pestrý výběr.


"Máte volného Hemingwaye - Na západní frontě klid?"

***
"Dobrý den, chtěl bych se u vás zeptat na ty kurzy.....eee...."
"Počítačové kurzy?"
"Ne, já jsem chtěl na ty kurzy...eee.. jo! Trénování paměti!"
***
"Moc se omlouvám, ale internet momentálně nejede."
"Aha... a volali jste opraváře?"
***
Dnešní prodlužování vypůjčených knih po telefonu: "Můžete mi, prosím, říct, co mám doma? Napíšu si to":
"Takže je to kniha Jáma a kyvadlo.."
"Jana a kyvadlo?"
***
Jeden náš čtenář šel vyzvednout knížky pro svou manželku, měla je u nás odložené. Když si je bral, říká: "Nevím, jestli mám být naštvaný nebo se bát. Žena si půjčila knihy Jak zabít manžela a Rok vdovou."
***
Přihlašuji nového čtenáře a proces končím se slovy: "Budete si u nás dneska něco půjčovat?"
"Ne, já jsem šel okolo vás a je pátek třináctého, tak jsem se přihlásil."
***
Loučení jednoho našeho čtenáře: "Tak děkuju, papa"
***
Čtenářka, které je 71 let, si chce půjčit Hry o trůny v knižním vydání. Vůbec jí nevadí, že první díl je půjčený, s nadšením bere i druhý: "To je tak hrubé? Týýýýýý vole."
***
"Nějakou knížku... najdete mi?"
"A co ráda čtete?"
"Něco pěkného."
***
"Máte od Nesba Půlnoční slunce a Krev na svahu?"
***
Kterak čtenáři nerozumí knihovnickému slangu:
"Knihu nemáme, ale podívám se, jestli není v dědinách".
"V čem?" diví se čtenářka :-))))
***
Čtenář po vyřešení problému s knížkou říká kolegyni: "Tak se nezlobte, že jsem vás zdržel...Běžte si udělat dobře, to je důležité, to za vás nikdo nezrobí!!" :-)))))))))
***
"Jednu knížku máte ještě doma..." ujišťuju se při vrácení knížek.
"Jojo, jednu zamilovanou...ze starého věku", přitakává čtenářka.
***
Mladá krásná slečna říká: "Ještě nikdy jsem nic nečetla a chtěla bych. Čím bych měla začít?"

***
"Máte Žítkovské paní?"
***
Dvakrát na téma Grey.
1. "Máte už ji? Můžu si ji objednat, i když ji ještě nemáte?"
2. "Chtěla jsem se zeptat na tu novou knížku, jestli už vyšla, jakéhosi Greye."
***
Z mého dnešního zástupu na dětském oddělení:
"Chci se zeptat, jestli máte... Dášeňka a Pinocchio."
"Dášeňka a Pinocchio? To mi nic neříká, ale podívám se do katalo...počkejte, myslíte DVĚ knížky. Dášeňka A Pinocchio."
"Ano, promiňte, asi jsem se špatně vyjádřila."
"Ne, promiňte vy, už mi to dneska nemyslí." :-D
***
"Další díly od Austenové máte?"
"Myslíte další její knihy?"
"Další nové díly od ní máte?"
***
Moje perlička: Čtenářka nám nadšeně líčí, jak si užila volno ve své domovině na Valašsku, ve Velkých Karlovicích. Píšu u toho lístek se jménem čtenáře, který si objednal jistou knížku. Na lístku se málem objevilo, že knížka je pro doktora Martina :-D
***
"Pane XY, měl jste Šváby?", ptá se kolegyně čtenáře.
***
Rozhovor s mladým studentem:
"Můžu si půjčit i čtyři knížky?"
"Můžete si půjčit kolik chcete. Takže máte čtyři knížky, nejsou povinná četba, chcete je tedy na dva měsíce?"
"Na dva měsíce? Tak to si jich vezmu osm."
Tetelím se blahem, že máme takové super mladé čtenáře a mezitím z mladíka vylezlo, že to má pro babičku, a že mu za to upeče dobrou buchtu.
***
Telefonát: "Prosím vás, můžete mi prodloužit knížky, přišla mi zpráva, že už se blíží konec." :)))
***
Dnešní kouzelný dotaz: "Dobrý den, půjčujete tady i knížky?" :)))


Tak to je vše, přátelé, alespoň pro nejbližší skoro tři roky. Jak jste možná z náznaků pochopili, užívám si mateřskou - prý - dovolenou. Ale jo, číst zvládám, takže to tak trochu sedí.

Na závěr něco, co mě pobavilo při třídění červené knihovny, která je u nás hojně půjčována.

Harry Potter s rodinou :-D





pondělí 17. dubna 2017

Zamilovaná hypnotizérka


Jak by se vám líbilo, kdyby vaše soukromí narušovala jiná osoba? Kdybyste se neustále třásli strachy, že máte v patách nevítaného návštěvníka? 

Ellen pracuje jako hypnoterapeutka. Ve své práci se potýká jak s úspěchy, tak i s předsudky, pro některé lidi je totiž její práce synonymem pro šarlatánství. V soukromí se jí daří skvěle. Seznámila se s Patrickem, sympatickým zeměměřičem. Patrick je vdovec vychovávající osmiletého syna. S Ellen tvoří harmonický pár, jemuž ke štěstí nic nechybí. Naopak – něco jim ve vztahu přebývá. Do jejich života neustále zasahuje Patrickova bývalá přítelkyně Saskia, která trpí utkvělou představou, že by se k ní měl její ex vrátit. Sleduje ho na každém kroku, posílá mu dopisy a dárky, objevuje se na místech, kam má zamilovaný pár zrovna namířeno. Dokonce navštěvuje Ellen pod falešným jménem jako klientka. Saskia je stalkerka jako vyšitá. Patrick s Ellen se snaží neodbytnou ženu ignorovat, ale jak dlouho to budou schopni vydržet? Hrozí nebezpečí i Patrickovu synovi, kterého Saskia vypiplala od plenek?

Název sice evokuje romantický zamilovaný příběh, ve skutečnosti se jedná o společenský román s psychologickými prvky, jenž si bere na paškál aktuální téma dnešní doby. Tím je stalking, jedno z největších nebezpečí mezilidských vztahů, jehož řešení je horký brambor pro současnou společnost.

Liane Moriarty ve svých pro mě vždycky skvělých románech zpracovává problémy vyplývající z rodinných vztahů. Ellen s Patrickem se musí vyrovnávat s narušením soukromí. Když se na příběh díváte z jejich pohledu, Saskiina vlezlost vás musí zákonitě štvát. Jenže autorka na věc nahlíží i očima stalkerky Saskie, aby odkryla pozadí jejího vztahu k Patrickovi. Najednou jste v rozpacích, nemá Saskie tak trochu nárok zůstat součástí života svého expřítele? Když se vžijete do její situace - o Patrickova synka se starala od malička a najednou od něj byla odtržena - nedluží jí něco? Na tohle neexistuje jednoznačná odpověď, obrázek a vlastní názor si musíte udělat sami.

Liane Moriarty považuji za jednu z nejlepších autorek současnosti a vždycky se těším na její novinku.