pátek 24. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý čtvrtý

na téma Vánoce za dveřmi. V předvánočním shonu se chystám na tuhle knížku. Cathy Kelly je jedna z mých oblíbených spisovatelek, takže to bude fajn.

Dítě




Když dělníci najdou na staveništi kostru malého miminka, která v zemi leží už desítky let, dotkne se to citelně několika lidí. Novinářka Kate Watersová v kauze vycítí příležitost napsat článek, který přitáhne čtenáře. Emmě, citově labilní manželce o mnoho let staršího muže, to připomene hrůzný zážitek z mládí, a Angela? Ta věří, že miminko je její dcerka Alice, kterou před čtyřiceti lety někdo unesl přímo z porodnice, když se sprchovala. Kdo je ono nalezené miminko? Je to Alice nebo se jedná o Emmino dítě? Počty nesedí, přitom obě ženy si pevně stojí za svým, obě tvrdí, že bylo jejich.
Je na Kate, aby vypátrala pravdu, přitom zůstala věrná novinářským zásadám a nesklouzla do laciného bulváru.

Dítě velmi, velmi volně navazuje na předchozí Vdovu zejména díky postavě novinářky Kate Watersové, která zde dostává mnohem větší prostor. Sledujeme její zápolení s aktuálním případem, ale autorka nabízí i prostřihy do osobního života, což příběhu dodává punc civilnosti a jakési normálnosti. Kate není superžena, má problémy nejen v práci, ale i doma, se synem.

Jednotlivé kapitoly románu nechávají promlouvat všechny tři aktérky, Kate, Angelu i Emmu, aby se před vašima očima rozplétal jeden velmi zapeklitý případ, jehož šokující vyústění má nádech tragédie.
Fiona Barton píše poutavým způsobem, který vás přímo pohltí. Po velmi dlouhé době - a že jsem už přečetla moře thrillerů - jsem přišla na to, jak to celé s oním miminkem vlastně je. Na škodu to nebylo, protože autorka rozvíjí opravdu šokující pozadí celého příběhu, které postupně rozrýváte spolu s Kate.
Celou knihou se táhne ponurá, mrazivá atmosféra plná děsu. Bodejť by ne, jedná se o mrtvé novorozené miminko, které někdo zakopal na zahradě, a to zamává i s nejotrlejším drsňákem. Zároveň se opravdu jen těžko odtrhnete, napětí se stupňuje a vzduch kolem houstne....

Když se podíváte na fotku Fiony Barton z obálky této knihy, uvidíte vcelku nenápadnou ženu.

Mohla by mohla být vaší sousedkou, paní, kterou potkáváte každé ráno v samoobsluze nebo pejskařkou z parku, již znáte od vidění. Vlastně byste do ní vůbec neřekli, že je spisovatelkou, autorkou úspěšných psychothrillerů. Paradoxem je, že Fiona Barton se spisovatelkou vůbec stát nechtěla, její srdce bilo pro novinařinu. Buďme rádi, že si nakonec ke psaní cestu našla, a my si tak můžeme vychutnat její počiny. Nevím jak to dělá, ale její knihy mají i přes smutné a na psychiku náročné náměty nádech lidskosti. Doufám, že budeme mít možnost přečíst si i něco dalšího, kromě nového případu by mě docela zajímalo pokračování osobního života Kate Watersové.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

čtvrtek 23. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý třetí

na téma nejlepší poslední věta. Tak to je jasné, Babička to jistí.

Labutě z Páté Avenue



Truman Capote asi nejvíce proslul knihami Snídaně u Tiffanyho a Chladnokrevně. Jaký byl v soukromí? Jak žil, s kým se přátelil? Přiznám se, že jsem o něm, kromě toho, že psal knihy, nic moc nevěděla. Kniha Labutě z Páté Avenue byla příjemným knižním zážitkem, díky ní jsem si rozšířila své kulturní obzory.

Trumana Capoteho pojilo dlouhá léta přátelství s několika představitelkami newyorské smetánky. Krásné, bohaté, znuděné paničky žijící ve světě luxusu, to byly labutě kroužící kolem excentrického spisovatele. Byla to Babe Paleyová, která Capoteho uhranula nejvíc. Jejich vztah se vymykal všem konvencím, oba v něm hledali naplnění svých životů, které vypadaly na pohled bezchybně.
Výstřední homosexuál a dokonalá kráska však uvnitř skrývají nejedno tajemství a trauma, která si pomáhali navzájem překonat.  Oba vyrůstali v napjaté atmosféře. Babe byla od dětství vedena k tomu, aby se z ní stala dokonalá manželka, Trumana vychovávali příbuzní, zatímco on toužil po lásce své matky. Jeden druhému poskytovali to, co u svých blízkých postrádali.

Newoyrské labutě svému Trumanovi důvěřovaly a svěřovaly mu intimní pikantnosti ze svých životů.
V roce 1975 vychází Capoteho povídka, jejíž děj je těmito informacemi inspirován. Mezi smetánkou vyvolala velký rozruch a pro jednu z žen to má přímo fatální důsledky. Nic už není jako dřív, vztahy mezi labutěmi a Trumanem Capotem jsou na bodě mrazu...

Autorka velmi citlivě, s noblesou popisuje svět amerických boháčů. Nesoudí, nekritizuje, je bystrou pozorovatelkou. Podařilo se jí dokonale vystihnout povahy postav objevujících se v románu. Capoteho afektované chování a vzletná mluva vás nejspíš přivede do varu a budete si říkat, že byste se s ním bavit nemohli, zatímco Babe byste nejraději uvařili hrnek kakaa a nechali ji vyplakat na rameni.
Melanie Benjamin mistrně propojuje současnost  - tedy výše zmiňovaná sedmdesátá léta dvacátého století a poválečnou dobu, kdy se svět vzpamatovával po válce a lačnil po kulturním vyžití.

Z románu dýchá bohémská atmosféra, která vás v mžiku přenese do světa, v němž přetvářka a klam kráčí po boku nevěry a zrady.
"Bill podváděl Babe a Slim podváděla Lelanda a  Gianni podváděl Marellu a Gloria podváděla Loela a Loel podváděl Glorii s Pam Churchillovou - a, ano, Truman podváděl Jacka a Jack zas jeho."
Pro většinu lidí je to asi nepředstavitelné, ale pro tzv. "high society" to byl vcelku normální jev. 

Autorce se podařilo napsat románovou biografii, jejímž cílem není narvat váš mozek kvantem informací, ale naopak, představit známé osobnosti tak, jak ve skutečnosti vidět nejsou - se všemi klady i zápory, radostmi i trápeními.

Kniha má krásnou obálku, dáma na obrázku mi opravdu připomíná labuť. Líbí se mi i provedení - jednoduchá, jako namalovaná štětcem. Skvěle zapadá mezi ostatní beletrizované životopisy, které vydává nakladatelství Metafora.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)







středa 22. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý druhý

na téma půjčená kniha. Jo, kdyby jenom jedna. Všechny jsou z mé drahé domovské karvinské knihovny, což mi připomíná, že bych své milé kolegyně měla zase navštívit.

pondělí 20. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý

a s ním nejzábavnější postava. Pro mě je to můj oblíbenec H*Y*M*A*N  K*A*P*L*A*N.
V češtině existuje audiokniha, na níž ho nezapomenutelně namluvil Miroslav Donutil.
Na prknech divadla jej ztvárnil Oldřich Vízner.
Kromě knižního Kaplana znám pouze audionahrávku s panem Donutilem. Moc ráda bych jednou to divadelní představení viděla.



Zdroj obrázku: http://www.mestskadivadlaprazska.cz