středa 24. května 2017

Sucho




Rodné městečko můžete navštívit z několika důvodů. Když chcete mrknout na rodinu, pozdravit známé, zjistit, co je nového. Anebo přijedete na pohřeb, na nějž se vám vlastně vůbec nechce, protože se jedná o vašeho bývalého nejlepšího kamaráda a jeho rodinu. Právě z tohoto důvodu se do rodné Kiewarry vrací policista Aaron Falk. Místními není vítán, cítí z nich nevraživost pramenící z dávné minulosti. Vlastně tady zůstává jen proto, aby pomohl objasnit okolnosti kamarádovy smrti.

Luke Hadler zabil své nejbližší - manželku a malého syna a poté spáchal sebevraždu. I když jsou všichni obyvatelé v šoku, vlastně se ani nediví. V Kiewaře totiž panuje dlouhodobé sucho, které neprospívá úrodě, čímž ruinuje místní farmáře. To by mohl být důvod, proč jsou téměř všichni Hadlerovi mrtví. Naživu totiž zůstala maličká dcerka. Nabízí se otázka, z jakého důvodu ji jedinou Luke ušetřil? Falk se spolu s místním policistou pouští do vyšetřování. Jenže místo toho, aby mu obyvatelé Kiewarry pomáhali, házejí mu klacky pod nohy. Čím hlouběji se Falk noří do Lukova případu, tím víc se z hlubin vynořuje ono dávné tajemství, které kdysi změnilo život obou kamarádů.

Tenhle thriller vás dostane hned od počátku. Čtivý, znepokojující, drnkající na tu správnou strunu vašich emocí. Všudypřítomné horko vás pohltí stejně jako obyvatele Kiewarry. Jane Harperová popisuje ponurou atmosféru věrně a autenticky. Máte pocit, že jste v Kiewaře a nahlížíte Falkovi přes rameno. Cítíte pověstné ticho před bouří. Před očima se vám míhají frustrovaní obyvatelé městečka. Stíráte si pot z čela a myslíte si, že máte stopu. Stejně jako já. Ale autorka vám vaše zdánlivě pevné nervy dokonale pocuchá. V knize se objevují prostřihy do minulosti, aby přiblížily onu osudovou událost, jejíž kořeny prorostly pevně až do současnosti. Je nějaká souvislost s Hadlerovými? Nebo je vše jinak? 

Sucho podle mě aspiruje na jeden z nejlepších krimi románů letošního roku. Moc se mi líbilo, že děj byl zasazen do australského prostředí, které se řadí k mým oblíbeným knižním destinacím. Mám načteno dost více méně společenských románů s těmito reáliemi, ale musím říct, že Sucho je první australská detektivka, s níž mám tu čest. Je celkem osvěžující číst něco jiného /a přesto tak stejného/ než typické severské krimi.
Aaron Falk je hrdina, kterého bych ráda viděla, respektive ráda bych o něm v budoucnu ještě četla. Autorka prý plánuje další díl, v němž by figuroval, máme se tedy na co těšit. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)


pondělí 15. května 2017

Čtení do ucha - Nebezpečné známosti


Dlouho, dlouho jsem se bránila poslouchání audioknih. Zkoušela jsem to, ale nemohla se nikdy soustředit. Zatímco mně tenhle způsob čtení dělal problém, naši čtenáři si audioknihy nemohli vynachválit, a já jsem jenom koukala, jak moc se v knihovně půjčují.

Nedávno jsem na blogu Terezy z CooBoo četla její zkušenost s posloucháním audioknih a řekla si, že to znovu zkusím. Zaujala mě možnost "číst" při procházkách s kočárkem, kterou si Tereza moc vychvalovala. To by pro mě bylo ideální, nic by mě u poslouchání nerozptylovalo.

Moje první volba padla na Nebezpečné známosti, proslulý román plný intrik od Choderlose de Laclose.
První poslech se konal na zahradě při houpání kočáru, druhý na procházce. A jak to dopadlo? Zatím mám "načtenou" zhruba třetinu, záznamy jsou dost dlouhé, ale to vůbec nebrání tomu, abych už napsala svůj dojem. Nehodnotím totiž román jako takový, ale sluchový vjem, jenž můžu popsat více méně hned.

Nebezpečné známosti jako audioknihu načetli známí herci, které známe také z dabingu. Igor Bareš se zhostil role vypravěče s lehkostí, zní hodně pobaveně, což se mi líbí.
Jiří Dvořák - pro něj mám slabost už od doby, co jsem poprvé viděla Bouřlivé výšiny, kde daboval Ralpha Fiennese. Jeho hlas považuju za jeden z nejlepších. Jeho Valmont je výborně podaný, neskutečně cynický, přesně tak si ho představuju.
V roli komtesy de Merteuil exceluje Vilma Cibulková, která se k ní svým hlasem hodí. Dokázala z ní udělat opravdovou bestii a s barvou svého osobitého projevu si v tomto příběhu pěkně pohrává.
Klára Issová se zhostila mladé Cecilie Volangesové, a opravdu jí tu naivku uvěříte.
Překvapila mě Kristina Frejová jako paní de Tourveil, vůbec jsem si ji hlasově nedokázala přiřadit k jejímu obličeji, přitom ji jako herečku znám. Líbil se mi plačtivý tón jejího hlasu. Nakonec mladý rytíř Danceny v podání Jana Meduny. Toho jsem slyšela poprvé, a myslím, že svým známějším kolegům zdatně sekunduje.
Celkově tahle šestice lahodí mému uchu, podle mě skvělá volba, co se týče typologie hlavních postav.Nahrávka je doplněna dobovou hudbou, která děj podkresluje a dodává mu typickou atmosféru.

Ještě mě čeká velký kus k poslechu, a už teď se na další intriky Valmonta a markýzy těším. 


pátek 12. května 2017

Takoví jsme byli


Kate a Becca už od dětství trávi společně skoro každou volnou chvilku. Jsou totiž sestřenice a zároveň i nejlepší kamarádky. Společně prožívaly dětské oslavy narozenin i bujaré studentské večírky. Společně se i vdaly. Kate si vzala Jonathana, s nímž před ní chodila Becca, a ta se provdala za Kateina ex Charlieho. Zdá se vám to divné? Začtete se do této půvabné rodinné romance a sami uvidíte, jak to všechno vlastně bylo.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou orámovány pozvánkami na oslavy pořádané Kate nebo Beccou, a dávají tak tušit, které období ze života dívek autorka čtenářům právě přiblíží.
Obě dívky sledujeme odmala. Hodnou a spíše nejistou Kate, i sebevědomou a přidrzlou Beccu, jejíž sobeckost a sklon k manipulaci s lidmi zahýbou celým příběhem. Kate si nejspíš zamilujete a její sestřenici budete mít chuť zaškrtit. Mně tedy při čtení hnula žlučí hodně a měla jsem s ní velký problém. Na druhou stranu jsem si říkala - nebýt Beccy, tahle kniha by vlastně nebyla o ničem. 

Koncepce příběhu se mi moc líbila. Docela tajuplný začátek, u něhož nevíte, kam se příběh bude rozvíjet. Pozvánky, které nastiňují jednotlivé životní etapy sestřenic. A pak jedinečně namíchaný mix humoru, romantiky i serióznosti, který činí příběh takovým, jakým je. Rodinným románem o lásce, mezilidských vztazích, o vině i odpuštění, o touze a o čekání.

Původně jsem od téhle knihy vlastně nic nečekala. Vzala jsem si ji na základě anotace a jen doufala, že se nebude jednat o přeslazenou lovestory nebo erotickou romanci.
Jak už to u těchto "knižních překvápek" bývá, výsledek většinou předčí očekávání, a v tomto případě to platí dvojnásob. Připomnělo mi to mou oblíbenou knihu Kde končí duha od Cecelie Ahern (nově vydáno jako S láskou Rosie).

Máte-li rádi společenské romány, je vám blízký styl britských komedií jako například Čtyři svatby a jeden pohřeb, Jeden den nebo Láska nebeská (mají v sobě takové typické anglické "cosi"), určitě se vám bude líbit i tahle knížka.

pondělí 8. května 2017

Noví kluci


Kluci čajoví :)
Čaje Loyd, které vyrábí polské Mokate, máme doma moc rádi. Každý z nás má oblíbenou příchuť a tu si kupujeme pořád dokola. :-)
Jaké bylo překvápko, když jsme na jedné z našich projížděk po okraji Polska (to my tak vyrážíme často, jsme u hranic), jeli směrem na Wislu a v Ustroni projížděli kolem velkého bílého kolosu s nápisy Mokate a Loyd. Moje srdéčko se zatetelilo ještě víc, když jsem uviděla směrovku navádějící k firemní prodejně. 
Protože výlet se konal v neděli, zjistila jsem si na stránkách Mokate, kdy tam jsou a mohli jsme vyrazit. Na stránkách jsem si i předběžně vybrala příchutě, co bych chtěla.

Prodejna je taková menší, ale bohatě zásobená. Vybrala jsem si svoje kousky a okukovala další sortiment. Mají tam i různá kapučína v klasickém i kilovém balení. Co mě nejvíc zaujalo, bylo latté s makronkovou příchutí, to si asi příště koupím.

Loydy můžu doporučit, nejvíc ujíždím na jejich zelených čajích, nejvíc nej je pro mě (a taky pro studenta) zelený s mátou. Kromě něj jsme ještě koupili zelený s cukrovým melounem a citronovou trávou, zelený a bílý s aloe vera a rooibos s vanilkou a medem.
Všechny super, chutnají přesně po těch příchutích, s jakými jsou. Jen by mohly být o fous levnější, jak se na podnikovou prodejnu sluší, po přepočítání to bylo stejné jako u nás. Ale nevadí, jsem ráda, že jsem se tam mohla podívat.

A ještě stránky přímo na Loydy, v polštině, kde je sortiment příchutí pěkně rozepsán. A tady česká divize Mokate, bohužel nemají aktivní prokliky na jednotlivé značky. 
Tak co, vyberete si?


neděle 7. května 2017

Jákobovy barvy


Co by měl dělat typický osmiletý kluk? Chodit do školy, hrát si s kamarády, vracet se domů ke svým nejbližším, s nimiž je mu nejlíp, a každý večer usínat ve své vlastní posteli.
Jákob žije úplně jinak. Píše se rok 1944 a on se snaží přežít nástrahy války. Sám. Úplně sám.

Jákob je na útěku před nacisty. S sebou má pouze truhličku, v níž má věci připomínající předchozí život s rodinou, a také to nejcennější, co mu nikdo nemůže vzít - vzpomínky.
Utíká napříč Rakouskem a na své cestě potkává spoustu lidí, komu z nich však může věřit?

Tak čtení téhle knížky byl velký emotivní zážitek a pro mě i dost velký nápor na psychiku. Jako matce dvou kluků se mi to četlo obzvlášť těžce, zároveň jsem se však nemohla dočkat každé další kapitoly. Autorka střídá časové roviny, vrací se do minulosti, k nelehkému životu Lor, Jákobovy matky, i jeho otce Javiho.

Lindsay Hawdon napsala nádherný, přitom znepokojivý a emočně opravdu náročný román, který ve vás bude doznívat ještě dlouho po přečtení. I když se tématicky dotýká hrůz druhé světové války, zejména holocaustu, je psán poetickým jazykem, který jej zlidšťuje. 

Jákobovy barvy otevírají dosti citlivé téma, jakým holocaust bezesporu je. O vyhlazení Židů toho víme poměrně dost, ale romský holocaust je léta tak trochu stranou. 
Je vlastně jedno, jestli byl Jákob Rom nebo Indián, v žádném případě neměl prožít to, co na něj čekalo v knize. Byť jde o příběh smyšlený, základ nacistické genocidy je reálný.
Vedle Jákobovy linie mě hodně oslovila i část pojednávající o Lor a Javim. 
Smekám klobouk před překladatelkou Petrou Krámkovou, která bravurně převedla Javiho řeč do češtiny.

Nebojím se přiznat, že jsem u knihy ždímala kapesník. Nebojím se říct, že bych Jákobovy barvy směle zařadila jako doporučenou četbu pro středoškoláky. Nebojím se znovu, jako už jsem to několikrát udělala, napsat, že knih s takovou tématikou není nikdy dost.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

sobota 6. května 2017

Jak si žiju 5. a 6. 5.


Dva dny v jednom, no vida, už zkracuju. :-D

Pátek: Dopoledne Polsko, jeli jsme se mrknout do Castoramy. Pak jsme ještě sjeli do Ikei, koupit dětskou jídelní židli prďolovi. Vím, že Ikea je hodně baby friendly, ale netušila jsem, že až tak moc. Když jsme si k obědu dávali kuličky, všimla jsem si, že tam mají ohřívačku jídla a skoro všude přebalovací kouty. 
Doma dvakrát pošťák. Jednou pro mě recenzák, podruhé balík pro manžela. Odpoledne mě vzalo spaní, tak jsem si maličkým zdřímla.
Večer klasika, živitel v práci, tak jsem si celý večer četla. Dočetla jsem Kouzelný náramek - opravdu kouzelný a nádherný příběh a načala Nalezení ztracené Marty. To se mi líbí hodně, je to takové snové, připomíná mi to filmy Amelie z Montmartru nebo Hugo a jeho velký objev.

Sobota: Jedna babička /tchýně/ se nám vrací z hlídání v Praze. Pozvali jsme ji i švagrovou na oběd. Dělala jsem naprosto božské papriky po bulharsku / dušené maso s paprikami, které se pak zapéká s rýží a rajčaty/. Student to nejí, takže jemu kuřecí plátky na kari. No a prďous měl svou zeleninu s bramborem a masem. Jsem prostě skvělá, tři obědy a v deset bylo hotovo. :-D
Odpoledne přišla druhá babička /moje mamka/ mrknout na kluky. Dali jsme kafe a šly /my dvě/ vozit, bylo fakt hezky. Studentíkovi se nechtělo nic, tak aspoň povysával.
Pak jsme kosili zahradu, pobyli chvíli na zahradě a užívali jara.
Večer večeře, nádobí, uspávání a tak. Začínám cítit, že na mě něco leze, fakt paráda. Dopuju se vitamínem C, piju ACC long a průduškový čaj, jím citrony a stříkám Stopangin. Fakt nechci být nemocná, nějakou šílenou virózu jsme postupně prodělali v březnu, kdy jsem vyfasovala antibiotika. 
Zítra budu, pokud to půjde, ležet a léčit se.
Teď koukám na Forresta Gumpa, toho miluju a můžu ho vidět opakovaně. Do toho pálení v krku, rýbička, to báb radost.Tak snad to co nejdřív poleví.

čtvrtek 4. května 2017

Jak si žiju: 4. 5. 2017



Ráno: Budíček v pět, dělám pití pro mrňouse, budím živitele do práce. Další vstávání v sedm a pak stejná klasika jako včera.
Když student vysmahne do školy, jdu dát do pračky, chystám si těsto na buchtu, chci péct Hraběnčiny řezy, které jsme si doma oblíbili. Náš synek si domů pozval svou slečnu, tak jsem mu slíbila, že je upeču.
Mezitím si hraju s mimísem, dusím mu jablko na sváču. Mám v plánu přidat mu tam mlíko, tuším, že samotné by ho zase nevypil. To se mi potvrzuje, když spolu válčíme o aspoň o pár loků.  Ovocný mix mu kupodivu chutná. Pak dopolední spánek a já šup na buchtu, vařit brambory k obědu a trochu uklidit. Dočítám Jákobovy barvy. Na konci brečím jako želva a jsem z toho vyždímaná. 

Odpoledne: Po jednoduchém obědě (já brambory na cibulce, mládežník svou zeleninu, do ní jsem zase propašovala mlíko), si hrajeme. Chtěla jsem jít ven, ale prší. Prďola je ale neskutečně protivný, už delší dobu. Tipuju zuby, zatím ale nic. Když už si začne muchlat deku na obličeji a třít oči vím, že se mu chce spát. Během spaní vyžehlím nálož prádla. U toho se dívám na oddechovou komedii Jak přežít single. Je to docela fajn nenáročný film, což po knížce potřebuju. Když se maličký probudí, chvíli si hraje, převaluje se a povídá si. Až se trochu vzpamatuje, dáváme svačinu. Zkouším mléko smíchat s přesnídávkou. Opět to má úspěch. Neraduju se však dlouho, do hodiny je část přesnídávky venku, a to několikrát. Takže převlíkám, přepírám.
Když dorazí omladina, seznamuju se se slečnou (je to moc milá holčina) a udělám jim čaj. Chvíli blbnou s malým, pak už je nechám být. Dorazí živitel, dáváme kafe a hrajeme si s mimísem. Uvažujeme, že půjdeme na procházku, ale maličký usne. Zase byl mrzutý, tak si aspoň odpočine.

Večer: Pro prďolu dělám kaši, ale moc ji nechce, zase blinká. Pořád poplakává, tak ho nosím a houpu "jako zamlada". To se mu líbí, já ale cítím zhruba tříkilový rozdíl mezi tím, když byl malý a teď. :-D. Zpívám písničky, to se mu líbí, pomalu se uklidňuje. Ale asi hodinu trvá než usne. 
Rozečítám oddechovou knížku Kouzelný náramek a sepisuju dnešní den do projektu.
Tak snad zítra zase, dobrou.