pondělí 15. května 2017

Čtení do ucha - Nebezpečné známosti


Dlouho, dlouho jsem se bránila poslouchání audioknih. Zkoušela jsem to, ale nemohla se nikdy soustředit. Zatímco mně tenhle způsob čtení dělal problém, naši čtenáři si audioknihy nemohli vynachválit, a já jsem jenom koukala, jak moc se v knihovně půjčují.

Nedávno jsem na blogu Terezy z CooBoo četla její zkušenost s posloucháním audioknih a řekla si, že to znovu zkusím. Zaujala mě možnost "číst" při procházkách s kočárkem, kterou si Tereza moc vychvalovala. To by pro mě bylo ideální, nic by mě u poslouchání nerozptylovalo.

Moje první volba padla na Nebezpečné známosti, proslulý román plný intrik od Choderlose de Laclose.
První poslech se konal na zahradě při houpání kočáru, druhý na procházce. A jak to dopadlo? Zatím mám "načtenou" zhruba třetinu, záznamy jsou dost dlouhé, ale to vůbec nebrání tomu, abych už napsala svůj dojem. Nehodnotím totiž román jako takový, ale sluchový vjem, jenž můžu popsat více méně hned.

Nebezpečné známosti jako audioknihu načetli známí herci, které známe také z dabingu. Igor Bareš se zhostil role vypravěče s lehkostí, zní hodně pobaveně, což se mi líbí.
Jiří Dvořák - pro něj mám slabost už od doby, co jsem poprvé viděla Bouřlivé výšiny, kde daboval Ralpha Fiennese. Jeho hlas považuju za jeden z nejlepších. Jeho Valmont je výborně podaný, neskutečně cynický, přesně tak si ho představuju.
V roli komtesy de Merteuil exceluje Vilma Cibulková, která se k ní svým hlasem hodí. Dokázala z ní udělat opravdovou bestii a s barvou svého osobitého projevu si v tomto příběhu pěkně pohrává.
Klára Issová se zhostila mladé Cecilie Volangesové, a opravdu jí tu naivku uvěříte.
Překvapila mě Kristina Frejová jako paní de Tourveil, vůbec jsem si ji hlasově nedokázala přiřadit k jejímu obličeji, přitom ji jako herečku znám. Líbil se mi plačtivý tón jejího hlasu. Nakonec mladý rytíř Danceny v podání Jana Meduny. Toho jsem slyšela poprvé, a myslím, že svým známějším kolegům zdatně sekunduje.
Celkově tahle šestice lahodí mému uchu, podle mě skvělá volba, co se týče typologie hlavních postav.Nahrávka je doplněna dobovou hudbou, která děj podkresluje a dodává mu typickou atmosféru.

Ještě mě čeká velký kus k poslechu, a už teď se na další intriky Valmonta a markýzy těším. 


pátek 12. května 2017

Takoví jsme byli


Kate a Becca už od dětství trávi společně skoro každou volnou chvilku. Jsou totiž sestřenice a zároveň i nejlepší kamarádky. Společně prožívaly dětské oslavy narozenin i bujaré studentské večírky. Společně se i vdaly. Kate si vzala Jonathana, s nímž před ní chodila Becca, a ta se provdala za Kateina ex Charlieho. Zdá se vám to divné? Začtete se do této půvabné rodinné romance a sami uvidíte, jak to všechno vlastně bylo.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou orámovány pozvánkami na oslavy pořádané Kate nebo Beccou, a dávají tak tušit, které období ze života dívek autorka čtenářům právě přiblíží.
Obě dívky sledujeme odmala. Hodnou a spíše nejistou Kate, i sebevědomou a přidrzlou Beccu, jejíž sobeckost a sklon k manipulaci s lidmi zahýbou celým příběhem. Kate si nejspíš zamilujete a její sestřenici budete mít chuť zaškrtit. Mně tedy při čtení hnula žlučí hodně a měla jsem s ní velký problém. Na druhou stranu jsem si říkala - nebýt Beccy, tahle kniha by vlastně nebyla o ničem. 

Koncepce příběhu se mi moc líbila. Docela tajuplný začátek, u něhož nevíte, kam se příběh bude rozvíjet. Pozvánky, které nastiňují jednotlivé životní etapy sestřenic. A pak jedinečně namíchaný mix humoru, romantiky i serióznosti, který činí příběh takovým, jakým je. Rodinným románem o lásce, mezilidských vztazích, o vině i odpuštění, o touze a o čekání.

Původně jsem od téhle knihy vlastně nic nečekala. Vzala jsem si ji na základě anotace a jen doufala, že se nebude jednat o přeslazenou lovestory nebo erotickou romanci.
Jak už to u těchto "knižních překvápek" bývá, výsledek většinou předčí očekávání, a v tomto případě to platí dvojnásob. Připomnělo mi to mou oblíbenou knihu Kde končí duha od Cecelie Ahern (nově vydáno jako S láskou Rosie).

Máte-li rádi společenské romány, je vám blízký styl britských komedií jako například Čtyři svatby a jeden pohřeb, Jeden den nebo Láska nebeská (mají v sobě takové typické anglické "cosi"), určitě se vám bude líbit i tahle knížka.

pondělí 8. května 2017

Noví kluci


Kluci čajoví :)
Čaje Loyd, které vyrábí polské Mokate, máme doma moc rádi. Každý z nás má oblíbenou příchuť a tu si kupujeme pořád dokola. :-)
Jaké bylo překvápko, když jsme na jedné z našich projížděk po okraji Polska (to my tak vyrážíme často, jsme u hranic), jeli směrem na Wislu a v Ustroni projížděli kolem velkého bílého kolosu s nápisy Mokate a Loyd. Moje srdéčko se zatetelilo ještě víc, když jsem uviděla směrovku navádějící k firemní prodejně. 
Protože výlet se konal v neděli, zjistila jsem si na stránkách Mokate, kdy tam jsou a mohli jsme vyrazit. Na stránkách jsem si i předběžně vybrala příchutě, co bych chtěla.

Prodejna je taková menší, ale bohatě zásobená. Vybrala jsem si svoje kousky a okukovala další sortiment. Mají tam i různá kapučína v klasickém i kilovém balení. Co mě nejvíc zaujalo, bylo latté s makronkovou příchutí, to si asi příště koupím.

Loydy můžu doporučit, nejvíc ujíždím na jejich zelených čajích, nejvíc nej je pro mě (a taky pro studenta) zelený s mátou. Kromě něj jsme ještě koupili zelený s cukrovým melounem a citronovou trávou, zelený a bílý s aloe vera a rooibos s vanilkou a medem.
Všechny super, chutnají přesně po těch příchutích, s jakými jsou. Jen by mohly být o fous levnější, jak se na podnikovou prodejnu sluší, po přepočítání to bylo stejné jako u nás. Ale nevadí, jsem ráda, že jsem se tam mohla podívat.

A ještě stránky přímo na Loydy, v polštině, kde je sortiment příchutí pěkně rozepsán. A tady česká divize Mokate, bohužel nemají aktivní prokliky na jednotlivé značky. 
Tak co, vyberete si?


neděle 7. května 2017

Jákobovy barvy


Co by měl dělat typický osmiletý kluk? Chodit do školy, hrát si s kamarády, vracet se domů ke svým nejbližším, s nimiž je mu nejlíp, a každý večer usínat ve své vlastní posteli.
Jákob žije úplně jinak. Píše se rok 1944 a on se snaží přežít nástrahy války. Sám. Úplně sám.

Jákob je na útěku před nacisty. S sebou má pouze truhličku, v níž má věci připomínající předchozí život s rodinou, a také to nejcennější, co mu nikdo nemůže vzít - vzpomínky.
Utíká napříč Rakouskem a na své cestě potkává spoustu lidí, komu z nich však může věřit?

Tak čtení téhle knížky byl velký emotivní zážitek a pro mě i dost velký nápor na psychiku. Jako matce dvou kluků se mi to četlo obzvlášť těžce, zároveň jsem se však nemohla dočkat každé další kapitoly. Autorka střídá časové roviny, vrací se do minulosti, k nelehkému životu Lor, Jákobovy matky, i jeho otce Javiho.

Lindsay Hawdon napsala nádherný, přitom znepokojivý a emočně opravdu náročný román, který ve vás bude doznívat ještě dlouho po přečtení. I když se tématicky dotýká hrůz druhé světové války, zejména holocaustu, je psán poetickým jazykem, který jej zlidšťuje. 

Jákobovy barvy otevírají dosti citlivé téma, jakým holocaust bezesporu je. O vyhlazení Židů toho víme poměrně dost, ale romský holocaust je léta tak trochu stranou. 
Je vlastně jedno, jestli byl Jákob Rom nebo Indián, v žádném případě neměl prožít to, co na něj čekalo v knize. Byť jde o příběh smyšlený, základ nacistické genocidy je reálný.
Vedle Jákobovy linie mě hodně oslovila i část pojednávající o Lor a Javim. 
Smekám klobouk před překladatelkou Petrou Krámkovou, která bravurně převedla Javiho řeč do češtiny.

Nebojím se přiznat, že jsem u knihy ždímala kapesník. Nebojím se říct, že bych Jákobovy barvy směle zařadila jako doporučenou četbu pro středoškoláky. Nebojím se znovu, jako už jsem to několikrát udělala, napsat, že knih s takovou tématikou není nikdy dost.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

sobota 6. května 2017

Jak si žiju 5. a 6. 5.


Dva dny v jednom, no vida, už zkracuju. :-D

Pátek: Dopoledne Polsko, jeli jsme se mrknout do Castoramy. Pak jsme ještě sjeli do Ikei, koupit dětskou jídelní židli prďolovi. Vím, že Ikea je hodně baby friendly, ale netušila jsem, že až tak moc. Když jsme si k obědu dávali kuličky, všimla jsem si, že tam mají ohřívačku jídla a skoro všude přebalovací kouty. 
Doma dvakrát pošťák. Jednou pro mě recenzák, podruhé balík pro manžela. Odpoledne mě vzalo spaní, tak jsem si maličkým zdřímla.
Večer klasika, živitel v práci, tak jsem si celý večer četla. Dočetla jsem Kouzelný náramek - opravdu kouzelný a nádherný příběh a načala Nalezení ztracené Marty. To se mi líbí hodně, je to takové snové, připomíná mi to filmy Amelie z Montmartru nebo Hugo a jeho velký objev.

Sobota: Jedna babička /tchýně/ se nám vrací z hlídání v Praze. Pozvali jsme ji i švagrovou na oběd. Dělala jsem naprosto božské papriky po bulharsku / dušené maso s paprikami, které se pak zapéká s rýží a rajčaty/. Student to nejí, takže jemu kuřecí plátky na kari. No a prďous měl svou zeleninu s bramborem a masem. Jsem prostě skvělá, tři obědy a v deset bylo hotovo. :-D
Odpoledne přišla druhá babička /moje mamka/ mrknout na kluky. Dali jsme kafe a šly /my dvě/ vozit, bylo fakt hezky. Studentíkovi se nechtělo nic, tak aspoň povysával.
Pak jsme kosili zahradu, pobyli chvíli na zahradě a užívali jara.
Večer večeře, nádobí, uspávání a tak. Začínám cítit, že na mě něco leze, fakt paráda. Dopuju se vitamínem C, piju ACC long a průduškový čaj, jím citrony a stříkám Stopangin. Fakt nechci být nemocná, nějakou šílenou virózu jsme postupně prodělali v březnu, kdy jsem vyfasovala antibiotika. 
Zítra budu, pokud to půjde, ležet a léčit se.
Teď koukám na Forresta Gumpa, toho miluju a můžu ho vidět opakovaně. Do toho pálení v krku, rýbička, to báb radost.Tak snad to co nejdřív poleví.

čtvrtek 4. května 2017

Jak si žiju: 4. 5. 2017



Ráno: Budíček v pět, dělám pití pro mrňouse, budím živitele do práce. Další vstávání v sedm a pak stejná klasika jako včera.
Když student vysmahne do školy, jdu dát do pračky, chystám si těsto na buchtu, chci péct Hraběnčiny řezy, které jsme si doma oblíbili. Náš synek si domů pozval svou slečnu, tak jsem mu slíbila, že je upeču.
Mezitím si hraju s mimísem, dusím mu jablko na sváču. Mám v plánu přidat mu tam mlíko, tuším, že samotné by ho zase nevypil. To se mi potvrzuje, když spolu válčíme o aspoň o pár loků.  Ovocný mix mu kupodivu chutná. Pak dopolední spánek a já šup na buchtu, vařit brambory k obědu a trochu uklidit. Dočítám Jákobovy barvy. Na konci brečím jako želva a jsem z toho vyždímaná. 

Odpoledne: Po jednoduchém obědě (já brambory na cibulce, mládežník svou zeleninu, do ní jsem zase propašovala mlíko), si hrajeme. Chtěla jsem jít ven, ale prší. Prďola je ale neskutečně protivný, už delší dobu. Tipuju zuby, zatím ale nic. Když už si začne muchlat deku na obličeji a třít oči vím, že se mu chce spát. Během spaní vyžehlím nálož prádla. U toho se dívám na oddechovou komedii Jak přežít single. Je to docela fajn nenáročný film, což po knížce potřebuju. Když se maličký probudí, chvíli si hraje, převaluje se a povídá si. Až se trochu vzpamatuje, dáváme svačinu. Zkouším mléko smíchat s přesnídávkou. Opět to má úspěch. Neraduju se však dlouho, do hodiny je část přesnídávky venku, a to několikrát. Takže převlíkám, přepírám.
Když dorazí omladina, seznamuju se se slečnou (je to moc milá holčina) a udělám jim čaj. Chvíli blbnou s malým, pak už je nechám být. Dorazí živitel, dáváme kafe a hrajeme si s mimísem. Uvažujeme, že půjdeme na procházku, ale maličký usne. Zase byl mrzutý, tak si aspoň odpočine.

Večer: Pro prďolu dělám kaši, ale moc ji nechce, zase blinká. Pořád poplakává, tak ho nosím a houpu "jako zamlada". To se mu líbí, já ale cítím zhruba tříkilový rozdíl mezi tím, když byl malý a teď. :-D. Zpívám písničky, to se mu líbí, pomalu se uklidňuje. Ale asi hodinu trvá než usne. 
Rozečítám oddechovou knížku Kouzelný náramek a sepisuju dnešní den do projektu.
Tak snad zítra zase, dobrou.

středa 3. května 2017

Jak si žiju: 3. 5. 2017



Byť nejsem příznivcem stejných projektů, kdy v jednom dni otevřete pár svých oblíbených blogů a všude je to stejné, protože challenge nebo unboxing, projekt "Jak si žiju" od Rachel Roo mě dost bavil. Vlastně baví, ale jak jsem s hrůzou zjistila, víc než dva roky jsem nic nenapsala. Zdálo se mi, že je to pořád dokola to samé, a že to nikoho nemůže zajímat. Na druhou stranu je to takový deník, do kterého se můžu zpětně podívat. Takže to zkusím znovu. Snad z toho časem bude aspoň občasník a já si po letech připomenu, jak dobře jsem se měla na mateřské, muhehe.

Ráno: V pět ráno první budíček. Chystám pití pro mimíse. Když se napije, ještě na hodinu a něco zalehnu. Další budíček před sedmou. Ten je spíše pro kontrolu, školák se už naštěstí vypravuje sám, vždyť už je z něj skoro student. :-). Zrovna včera jsme se dozvěděli, že byl přijatý na obě školy, kam se hlásil, tak jsme všichni pyšní. 
Stejně se budí i mimís, takže si ho beru do postele a chvíli si tam hrajeme. Pak klasické ranní rituály. Mimíse mám u sebe v kuchyni, hraje si a všechno kolem sebe pozoruje. Já vařím. Dneska šunkofleky.

Odpoledne: Po obědě jsme šli s drahým kosit. Dali jsme část zahrady, zbytek snad o víkendu. Pak chlapi jeli odevzdat zápisový lístek na školu a já si na chvíli mohla surfovat na netu. Mimís spí po dobrém zeleninovém obědě. :) Došel mi recenzák z Metafory, mám radost a hned ho jdu fotit ven. Rozhodla jsem se totiž, že pokud to půjde, budu si knížky fotit sama. Propadla jsem Instagramu a tam je to teda inspirativní koukání.

Večer: Po odpoledním hraní a blbnutí s malým ho jdu koupat. A to je vždycky rachot, protože koupání nesnáší. No ale co se dá dělat, že. Pak dáváme kaši k večeři, chlapi dojídají šunkáče. Synek se připomene o bábovku, kterou jsem mu slíbila upéct. Pouštím se do ní po Výměně manželek. U telky si pročítám blogy a hledám rady, co dělat, když dítě nechce pít mléko. To je problém, který řešíme už třetí den. Náš mimín má totiž Nutrilon allergy care a to je chuťově bleee pití. Hořké. Našeho mládežníka už přikrmujeme, takže poznal, jak dobrá je zelenina a ovoce a mléko už mu nejede. No ani se mu nedivím, mezi námi. 
Zkouším mu dát napít kolem desáté, ale odmítá. Nechám ho tak, ale po chvíli zjišťuju, že se kompletně pročural. Takže přebalit, převléknout, vyčurat, pomodlit a spát, matka si chce ještě chvíli číst. Mám rozečtený emocemi nabitý román Jákobovy barvy o malém klukovi, který je sám ve víru druhé světové války. Jako matku dvou kluků mě to dostává do kolen. Dítě se nakonec rozhodlo, že si to vypije, takže mám radost.
Dopíšu deníček a taky mizím do pelechu, protože až mě ráno v pět ke zdi postaví budík probudí... :-)

Opravdovou žízeň jen tak neuhasíš



Jo Nesbo své čtenáře umí udržet v napětí. Dva roky uplynuly od posledního případu Harryho Holea. Jakmile vyřešil vraždy osloských policistů, doslova se vypařil a vypadalo to, že jsme ho viděli naposled. Pomalu jsme se s jeho odchodem smiřovali, když se najednou objevila zpráva, že je svérázný kriminalista zpátky.

Harry s manželkou Rachel žije v ústraní. Nepije, seká latinu. Jediný kontakt s bývalou prací jsou přednášky na policejní akademii. A možná by tomu bylo tak i nadále, kdyby Harryho nezavolali k novému případu. Vlastně byl k tomu tak trochu přinucen, ale to zjistíte sami.

Neznámý vrah se zaměřil na ženy, které se seznamují s muži pomocí aplikace Tinder. Vůbec se nejedná o klasický typ vraždy, indicie na místě činu naznačují, že zabíjí vampýr, milovník krve, který má ukrutně velkou žízeň. Je na Harrym, aby ji uhasil. Bude to pro něj neskutečně těžké, protože svou soukromou žízeň má i on sám.
Harry má v případu vraždícího vampýra fungovat jako jakýsi doplněk vyšetřovacího týmu, který vede jeho bývalá kolegyně Katrine. Policisté neustále tápou a rozmazávají vampýrovy krvavé stopy. Harry bude muset použít svůj svérázný vyšetřovací styl a pokusit se případ dovést ke zdárnému konci. Jestli se mu to vůbec podaří.


Žízeň je jedenáctým příběhem s Harrym v hlavní roli. Že by se mohlo jednat o vyčpělou nastavovanou kaši, kde už nelze čekat nic nového? Tak to vůbec. Jo Nesbo před čtenáře nastupuje v nejlepší možné formě. Dostanete pořádnou dávku adrenalinu, na kterou si zvyknete hodně rychle. Šok, znechucení, odpor, strach. Tyhle pocity budou při čtení vašimi věrnými společníky. Myslela jsem, že v Policii Nesbo vyčerpal všechny své možnosti. No, mýlit se je lidské. Žízeň překonala moje očekávání. Když už jsem se chlapácky poklepávala po ramenou, protože jsem si naivně myslela, že vím, kdo je vrah, Nesbo mi vzápětí rozmetal iluze o mé skvělé dedukci. Posledních sto stran jsem skoro přestávala dýchat. Jestli bude další díl, jakože to na něj vypadá, budu si muset pořídit kyslíkovou masku.

Abyste si nemysleli, že budete celou dobu v permanentní křeči, Nesbo vám ukáže i lidskou stránku Harryho. Moc se mi líbí vztah, který má se svou ženou, byla radost sledovat jejich rozhovory plné lásky i jemného špičkování.

Kniha má úctyhodných šest set stran, které vám však příliš času nezaberou. Tuhle žízeň sice uhasíte, ale vsadím se, že ne nadlouho. Otázkou je, jak dlouho nás tenhle po čertech dobrý Nor nechá zase čekat.

(Za recenzní ebook děkuji knihkupectví Neoluxor)

úterý 2. května 2017

Můj dědeček by mě popravil


Když se řekne dědeček, asi vám naskočí představa laskavého prarodiče, který svým vnoučatům čte pohádky, hraje si s nimi nebo je trpělivě učí novým věcem. Ale všichni dědové stejní nejsou. Jedni se vnoučatům věnují hodně, jiní málo. Dědečka Jennifer Teegeové nelze zařadit ani do jedné skupiny. Jeho vnučka ho nezažila, zemřel mnoho let před jejím narozením. Na šibenici. Byl to totiž válečný zločinec, nacista, pro něhož lidský život neměl žádnou cenu. Amon Göth, kterého nechvalně proslavil oscarový snímek Schindlerův seznam.

Jennifer byla v dětství adoptována. Dostala se do milující rodiny, v níž jí nikdo ani náznakem nedal najevo, že by do ní nepatřila. Není totiž typická Němka. Její otec pochází z Nigérie. Celý původ mladé dívky je velmi absurdní, její dědeček by z něj tedy radost neměl.
Jennifer o něm neměla ani tušení, dokud nenarazila na knihu, kterou sepsala její biologická matka, a v níž o svém otci, krutém nacistovi, píše.
Jennifer už byla sama vdaná matka dvou malých synů, když se jí ona kniha dostala do ruky. Mladá žena se rozhodla vydat po stopách Amona Götha a podívat se kruté pravdě do očí. Na této nelehké misi zároveň odkrývá pozadí vlastního života.

Kniha je napsaná čtivým způsobem, typickým pro autobiografie. Část knihy je vyprávěna přímo Jennifer, část vždy někým, kdo k ní měl nějaký vztah. Jennifer se díky svému pohnutému osudu dostává do osidel depresí a neustále si klade otázky. Proč se jí matka zřekla, proč její babička, jíž velmi milovala, žila s takovým tyranem, proč zrovna ona sama je potomkem masového vraha.
V Polsku navštíví  památník v Plaszowě, kde byl za války proslulý pracovní tábor. Dostane se i do domu, v němž žil Amon Göth s její babičkou. Zároveň dochází k setkání s matkou a její novou rodinou. Vůbec nejemotivnější scéna je, když se Jennifer v Plaszowě setkává s dětmi, jimž přiznává, kým vlastně je, a když se jede podívat do Osvětimi. Pro Jennifer je tato cesta uvědoměním si sebe sama, terapie, díky níž si dokáže odpustit, i když uvnitř ví, že za svou biologickou rodinu nemůže. 

Knihu Můj dědeček by mě popravil lze brát jako autobiografii i jako dokument zabývající se holocaustem a jeho důsledky. Pořád tvrdím, že takových knih by mělo vycházet víc, aby lidé nezapomněli na hrůzy, které byly během války páchány.
Neobyčejně působivý příběh je doplněn autentickými fotografiemi Jennifer i jejich příbuzných a dotváří tak svědectví minulosti.

Je velmi těžké zjistit, že váš předek má na svědomí lidské životy, je těžké tuto skutečnost přiznat světu, a ještě těžší je s tímto faktem žít. Jennifer tento nelehký úděl překonala sice s těžkostmi, ale zároveň prokázala odvahu se s tím srovnat za vydatné podpory svých nejbližších. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

pondělí 1. května 2017

Jak to bylo před Pelíšky



Kdo by neznal Pelíšky - proslulý český film, jehož hlášky zlidověly dřív, než major Šebek stačil dopsat svůj legendární týdenní jídelníček. Petr Jarchovský přichází s knižní jednosvazkovou trilogií Zahradnictví, která dějově Pelíškům předchází. I přes jistou odlišnost v linii hlavních postav se jedná o důstojného nástupce (přesněji řečeno předchůdce :-)) tohoto kultovního díla.


První díl s názvem Rodinný přítel nás zavede do válečného roku 1944. Tři sestry Vilma, Bedřiška a Ela se snaží přežít nejlépe, jak je to možné. Zůstaly jen s dětmi, bez mužů, kteří padli do německého zajetí. Oporou mají v doktoru Erbenovi, rodinném příteli. Když už to vypadá, že se Vilma bude muset smířit se ztrátou manžela, vrací se jí zpátky. Jindřich Rohn. Odborář a zarytý antikomunista, toužící po pokračovateli rodu. Vilma se i s dcerou Danuškou snaží obnovit rodinný život po Jindřichově boku, ale ještě předtím musí uhasit jiskru, která přeskočila ve vztahu k jejich rodinnému příteli. A Jindřich? Nese si traumata ze zajetí a hledá si cestičku ve vztahu k dceři.


Louskání v dubnu


Duben je za námi, jaro za dveřmi, a já můžu rekapitulovat přečtené knížky. Nějaké slabší to bylo na můj vkus. :-) Ale zase jsem přečetla pár hodně dobrých kousků.

Sbohem, Piccadilly: Za války, 1914: Nová sága z pera autorky série Dynastie Morlandů. Je to čtivé, ale pokud znáte Morlandovy, tak vám to asi bude trochu trvat. Mně se zpočátku Morlandi do toho pořád pletli, takže mi trvalo, než jsem se do toho dostala. Ale pak mě knížka pohltila. 

Proč jsme se rozešli: Přečetla jsem si ji, i když nejsem cílová skupina. Ale ráda si čas od času přečtu knížku pro teenagery. Nebylo to špatné, akorát moc ukecané. Těch odkazů na filmy bylo moc, ale to přijde divné asi nám tady, kdyby americká mládež četla o někom, kdo odkazuje na staré české filmy pro pamětníky, taky by asi nechápali. Jinak jsem si celou dobu říkala, proč je Min tak rozzlobená a na konci jsem pochopila. Ten byl drsný. Chválím grafickou stránku, ty ilustrace k tématu jsou kouzelné.

Můj dědeček by mě popravil: To bylo hodně emotivní čtení. Schindlerův seznam jsem viděla několikrát a pokaždé doufala, že Amon Göth nebude tak krutý No, byl, jak víme. Jennifer to nemá jako jeho vnučka vůbec jednoduché, musí se s tímto faktem vyrovnat, stejně tak jako s tím, že ji matka dala k adopci. Více v recenzi.

Zahradnictví: Jak to bylo před Pelíšky? O tom volně vypráví trilogie Zahradnictví. Měla jsem tu čest psát na knížku recenzi. Zpočátku jsem s Pelíšky srovnávala, ale to se nedá, je to trošku jinak. Jak? Přečtěte si sami, stojí to za to.

Sestry B.: Některé věci jsou vylíčeny přesně jako ve filmu F. Renče, něco nového jsem se i dozvěděla - třeba že F. Kožík byl spolu s dalšími spisovateli a novináři v Katyni. Co se týče sester B. - Lída byla vylíčená jako sobecká a sebestředná, což ji činilo dost nesympatickou, byť mi jí bylo i líto - hloupá, naivní husička. /Nebo ne? ;-)/ Víc sympatií měla určitě Zorka a otec.

Žízeň: Milovaný Harry Hole je zpátky. Pecka!!! Posledních sto stran jsem doslova ani nedýchala. A naivně jsem si myslela, že jsem na to tentokrát přišla, ale houby. Nesbo mě zase rozsekal. Žízeň uhašena, ale jen tak napůl, už teď chci další holeovku :)

Takoví jsme byli: Jééé, tak to bylo, jak říká Tonda v Chalupářích, "ňumláníčko". To se mi moc líbilo, námětem mi to připomínalo Kde končí duha (nově vyšlo jako S láskou, Rosie) od Cecelie Ahern, tam se dva hlavní hrdinové taky pořád míjeli. Líbil se mi autorčin nápad orámovat příběh různými pozvánkami.

Jmenuji se Lucy Bartonová: Tak to byla taková jednohubka o rodinných vztazích. Mohla jít ale víc do hloubky, klouzalo to jen tak po povrchu. V podstatě o té rodině nic moc nevím. Autorka za knížku dostala Pulitzerovu cenu - no nevím, podle mě to zas až tak výjimečné nebylo.

Letní host: Krásně napsané, cítila jsem z toho atmosféru Ruska i beznaděj lidí, kteří spolu nemůžou být. Více v recenzi.

Léto, kdy jsme se potkali: Sympatický YA románek, dobře se četl. Přímo stvořený na horké líné letní dny.

Návrat do kavárničky v Kábulu: První díl se mi hodně líbil. Jsem ráda, že vyšlo i pokračování a já se dozvěděla, co bylo se Sunny, Jasmínou a ostatními hrdiny dál. 

Kluk z kostek: Skvělé, dojemné a poučné. Akorát Alex (vypravěč a otec, jehož synek je autista) byl větší část knihy na přesdržku, ale pak si to vylepšil.

Pod povrchem: Vydržela jsem do půlky, pak jsem to zase musela přeletět. Moc ukecané, moc americké, moc všeho. Něco podobného jako Manželské nehody. Hodně nesympatický manžel hlavní hrdinky a hlavně moc řešení všemožných pocitů.

Dívka v ledu: Super!!! Neskutečně čtivé, bez hluchých míst, pěkně to odsejpalo. A Erika se mi líbila hodně, připomínala mi Sagu Norenovou z Mostu.

Navždy a věčně: Další YA román. Poctivě číst jsem vydržela do půlky, pak mi to přišlo už zdlouhavé. Jinak chválím skvělý námět.

Byla jsem tu: Citlivě zpracované téma sebevražd a psychických problémů. YA román, tentokrát dost vyzrálý. 

Tak a to je celé dubnové louskání. Jestli máte pocit, že v přečtených chybí knížky, na které jsem teď v dubnu zveřejňovala recenze, tak zrak vás nešálí. Konečně jsem se dostala k uloženým konceptům a postupně je dávám na blog. 
Jestli vás něco zaujme a vyberete si tip ke čtení, bude to fajn. :-)


Tak když je ten první máj...

... ladíme do červena. Protože láska je láska. Ale nejen dneska, to je jasné. 💗