středa 30. dubna 2014

Na jarní notu

Zpod jabloně.....




Takové krásné mraky byly při včerejší bouřce

Lázeňský oběd

Dnes jsem zastupovala na naší lázeňské pobočce. Kolegyně je dlouhodobě nemocná, tak se tu střídáme s holkama jako svatí na orloji :-).
Dneska celkem klid, žádné pikošky ze života lázeňských manželů nemám.
V poklidu proběhla i obědová pauza, těstoviny se zeleninou /je čas odlehčit, léto se blíží/, dobrý čaj. Knížka je nezbytná nutnost. Konkrétně tuhle můžu jen doporučit. Vypadá jako klasický dívčí románek, ale opak je pravdou.


Spižírna

To je můj špajz, jsem v něm denním hostem :-)

moje lžíce :) tedy pardon, záložka. Miluju záložky a nejraději mám tu, kterou si vyrobím sama :). Tahle je ve znamení  knih a hrnku čaje nebo kávy, jak jinak u mě :-). Stejný motiv mám i u obrázku na blogu i na FB profilu

Svedená


Pretty woman - příběh prostitutky, která ke štěstí přišla, známe všichni. Právě na tuto "pohádku" odkazuje nový román ze série Hříšné tajnosti s názvem Svedená.
Lizzie je něco přes dvacet, žije se svými spolubydlícími v jednom bytě.  Jednoho dne v baru uvidí muže, který ji docela přitahuje. Když zjistí, že ji muž považuje za prostitutku, která čeká na zákazníka, nechá jej při tom. A také se nechá svést. Je to totiž jediná cesta, jak se k šarmantnímu neznámému dostat.
Z Lizzie se stává Bettie, luxusní prostitutka. S Johnem, tak se onen neznámý jmenuje, zažije takovou vášeň, že...., že si ji bude chtít zopakovat. Svou pravou identitu neprozradí a dále vystupuje jako Bettie. 
Její nový život je plný luxusu, peněz a sexu.
Lizzie/Bettie bojuje se svým svědomím, měla by Johnovi říct pravdu o své identitě, jenže se bojí následků. Co když se John rozzlobí? I on vypadá, že má svá tajemství...
Teda!!! Knížku jsem si vybrala na základě anotace, Pretty woman mám docela ráda, četla jsem i pár knížek ze života prostitutek (ne, že bych se v nich zhlížela :-), třeba Intimní dobrodružství jedné londýnské prostitutky od Belle de Jour nebo Deník prostitutky od Michaela Webera. Bylo mi jasné, že to nebude klasická zpověď padlé ženy :-), ale pořádná smršť sexu. Je to logické, vlna erotických knížek ještě neopadla.
Autorka se nebojí naservírovat čtenářům pořádnou porci sexuálních hrátek, za jakou by se nemusel stydět ani Robert Rosenberg v dobách své největší slávy. Nevyhýbá se ani choulostivému tématu - vztah mezi dvěma muži, byť se jedná o experiment mladých studentů. Nebudu prozrazovat víc, to se přece nedělá :-)
Román(ek) jsem zhltla doslova za jeden sobotní večer. Je to knížka, kterou určitě vyhledají milovnice všeho "greyovského", kterým nesmí v žánru této literatury nic uniknout. Pro mě osobně to byla vyloženě odpočinková záležitost s vědomím, že si od knížek tohoto typu dám zase na delší čas pokoj. :-)

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

středa 23. dubna 2014

Hra na lež


Energická Harriet žije se svou rodinou v americkém Vermontu. Má manžela, který ji nosí na rukou, dokonalé syny a dceru. No, i když v očích Harriet patnáctiletá dcera Florence tak dokonalá není. Nikdy si spolu nerozuměly, o kamarádském vztahu si můžou nechat zdát. Pak se Florence zraní a díky náhodě se Harriet dozví, že Florence není její biologická dcera.
Harriet rozjíždí pátrání po své pravé dceři, v naději, že najde svou dokonalou kopii, po které tak vždycky toužila. 
Tou je Nell, dcera bohémsky založené Zoey, jejíž život je jeden velký chaos. Dcera s matkou si naopak rozumí hodně, jejich vztah je pevný a neotřesitelný v základech. Ale zůstane to tak i poté, co na scénu nastoupí Harriet?
Autorka napsala příběh, který se dotýká citlivého tématu, jakým je záměna dětí po narození. V románu zmínila případy, které se ve světě staly, včetně české kauzy z roku 2006. (Když jsem si pak hledala pro připomenutí bližší informace, překvapilo mě, že je to už osm let).
Tess Stimson píše opravdu poutavě, romány jsou velmi čtivé. Mám ráda její styl, kdy jsou kapitoly vyprávěny z pohledu více osob, takže máme děj nastíněný z více úhlů.
Poznáváme Florence, Nell, Zoey, Harrietina manžela Olivera i samotnou Harriet, která to všechno spustila.
Je to právě ona, kdo mi byl dost nesympatický. Chápala jsem, že chce poznat svou biologickou dceru, nelíbil se mi však způsob, kterým tak učinila. Aniž by se ohlížela na svou rodinu a přemýšlela nad důsledky, které odhalení bude mít, objevila se zčistajasna před domem Zoey, která na to nebyla vůbec připravená.
Je těžko někoho soudit, sama jsem matka a neumím si představit, že by se něco takového mohlo stát i mně. Dokázala bych se vzdát dítěte, které není mé, ale já ho tak vychovávám, protože o tom nevím? Uměla bych dát tu samou lásku biologickému dítěti, které vidím po letech poprvé? 
Když už to vypadá, že se obě rodiny s záměnou vyrovnaly (nejlépe se to snad podařilo právě oběma dcerám), dochází k dalšímu zvratu, který zamává se všemi zúčastněnými.
Při čtení jsem přemýšlela, jak asi autorka Hru na lež ukončí. To, co se stalo v knize, by mě nenapadlo ani ve snu. Trvalo mi, než jsem to pobrala, ale opravdový život není červená knihovna. Právě to Tess Stimson umí  - každý její román je sonda do běžného života normální rodiny, jejíž členové nejsou jen kladní. Mají své chyby, stejně jako my, reální čtenáři. A to činí knihy Tess Stimson tak populární.
Hra na lež je kniha, o které budete přemýšlet ještě dlouho po přečtení.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)


Ve stínu černých ptáků




Šestnáctiletá Mary Shelley žije pouze se svým otcem. 
Píše se rok 1918, Amerika je sužována nejen útrapami I. světové války, ale také španělskou chřipkou, která nemilosrdně kosí vše živé. Když je otec dívky zatčen za velezradu, Mary Shelley se musí uchýlit k jediné přeživší příbuzné – mladší sestře své matky, která žije v San Diegu. Pro Mary Shelley to není jednoduché, před dvěma lety právě v San Diegu musela opustit svou osudovou lásku Stephena. Neměla čas se s ním rozloučit, odjel na vojnu. Když se Mary Shelley dozví, že její milý zahynul na frontě ve Francii, je zoufalá, při bouřce se nechá zasáhnout bleskem a na chvíli umírá.

Když se Mary Shelley probudí, zjistí, že dokáže vycítit emoce druhých lidí. Vidí také Stephenova ducha, který ji navštěvuje a prosí o pomoc. Ani po smrti nemá klid, sužují ho velcí černí ptáci.

Mary Shelley, technicky založená moderní dívka, dosud na duchy nevěřila. Uvěří v jejich existenci? Pomůže Stephenovi zjistit jak je to s jeho smrtí? 
Na knížku jsem se hodně těšila, už proto, že mám duchařské příběhy ráda. Když jsem viděla grafické zpracování knihy, hned jsem si vybavila Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Stejně jako on je i kniha Ve stínu černých ptáků doprovázená dobovými fotkami, které děj doplňují. Už nejsou tak děsivé jako u Sirotčince, ale i tak mají něco do sebe. Kdo má rád staré fotky, přijde si na své.
Mary Shelley je sympatická hrdinka. Na svou dobu velice pokroková a moderní. Někdy mi připadalo, že je ona sama starší než její teta :-). Taky její mluva odpovídá spíše současné době než počátku 20. století. 
Přiznám se, že jsem ke knížce často čichala. Jeden z důvodů byla vůně novoty. Měla jsem tu čest mít ji jako první čtenář. Občas jsem k ní čichla, jestli náhodou necítím cibuli. Jedním z přírodních léků, které se v té době proti španělské chřipce používaly, byla totiž cibule. A v knize jí nebylo málo. Maryina teta vařila denně pokrmy z cibule. Když se cibulka smaží, voní hezky, ale vařená, ta nevoní vůbec. Tak mi bylo Mary Shelley chvílemi docela líto :).
Napínavý příběh je autorčinou prvotinou a hned si získal pozornost čtenářů. Mě  zaujal hodně a doufám, že se s tvorbou autorky ještě setkám.

pondělí 7. dubna 2014

Hon (Reading copy)


Protože jsem velkou fanynkou série Hunger games, neodolala jsem "volání" série nové, která slibuje skvělý čtenářský zážitek všem, kteří HG milují. Autorem je Andrew Fukuda.
První díl nese název Hon a mám tu čest představit ji zde v rámci reading copies nakladatelství Fragment.

Blíže neurčená budoucnost, kdy svět ovládají lidé netvoři, snad upíři, kterým jsou cizí jakékoliv projevy emocí. Původní lidé jsou nyní nazýváni "glupani" a skoro všichni vyhynuli. Zbývá jich jen hrstka.
Jedním z nich je sedmnáctiletý student Gen. Naučil se přežít v nepřátelském prostředí, skrývat emoce a téměř splynout s davem. Jedna slza, kapka potu nebo úsměv z Gena činí skvělou pochoutku pro upíry, kteří se v tomto světě nazývají lidmi.
Gen se tedy snaží zapadnout a zbytečně na sebe neupozorňovat. Jednoho dne je však vyhlášen hon na glupany a jedním z vylosovaných lovců je Gen. Podaří se mu ve skupině bezcitných lovců, těšících se na chuť lidského masa a krve, i nadále tajit svou identitu? A co teprve, když se mezi vylosovanými objeví Genova spolužačka Záře, která o něj jeví zájem už dlouhé roky?

Věděla jsem, že je nová série přirovnávaná k Hunger games, ale že to budou skoro na chlup Hunger games, tak to mě trošku zklamalo. Podobnosti je tam víc než dost. Losování lovců, jejich trénink, boj jednoho proti druhému, vzájemná nevraživost i láska mezi dvěmi z nich. Možná, že kdybych HG nečetla a Hon by se mi dostal do rukou jako první, byl by to názor opačný.
Každopádně oceňuju nápad. Knih s upíří tématikou už u nás vyšlo tak hodně a někoho napadlo napsat dystopii o tom, jaké by to bylo, kdyby upíři náš svět ovládli.
Musela jsem se ještě smát ( v dobrém) nápadu s vyjádřením emocí u upírů. Žádné výbuchy smíchu, ale škrábání na zápěsti. Když jsem si to zkusila představit, bylo to docela vtipné. Místo smíchu hrobové ticho, kamenné obličeje a zvuk jen od škrábání kůže na zápěstí :-).
Děj byl docela akční, měl spád, napětí i kapku nechutnosti - to když autor velmi barvitě popisuje, jak se na slunci doslova rozpadne rozprskne upír :-). Hon jsem přečetla za dva dny a jsem zvědavá na další díly.
Knihu ocení milovníci dystopií. Je zařazená do kategorie young adults, ale ze zkušenosti a praxe knihovníka vím, že ji čtou i dospělí. 
Stýská se vám po Hunger games? je tady Andrew Fukuta a Hon.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)