pondělí 23. prosince 2013
pátek 20. prosince 2013
Vánoční biblioperličky
Telefon z ústředny: "Dobrý den, já bych chtěl přepojit tam, jak chodijou ty děcka".
****
Odposlechnuto:
"Dobrý den, na chvíli bych chtěl zapůjčit internet."
****
"A víte co??? Dejte mi to tentokrát rovnou na tři měsíce, když budou ty Vánoce."
****
"Máte prosím vás tu knížku Sedm stínů?"
"???? Sedm stínů? To mi nic neříká. Máme akorát 7 dní hříchů, ale stínů? A sedm? Nemyslíte odstíny šedi? Padesát odstínů šedi?"
"Jooo, to je ono!!!
*****
****
Odposlechnuto:
"Dobrý den, na chvíli bych chtěl zapůjčit internet."
****
"A víte co??? Dejte mi to tentokrát rovnou na tři měsíce, když budou ty Vánoce."
****
"Máte prosím vás tu knížku Sedm stínů?"
"???? Sedm stínů? To mi nic neříká. Máme akorát 7 dní hříchů, ale stínů? A sedm? Nemyslíte odstíny šedi? Padesát odstínů šedi?"
"Jooo, to je ono!!!
*****
Čtenářka u pultu s časopisy: "Au, au, jéžiš, bože, au, au, to je bolest. Mě ty záda tak bolí."
Otočka ke mně: "Paní, taky vás tak bolí záda jako mě?" :))))))))
*****
Telefon:
"Dobrý den, prý tam u vás mají děcka nějakou akci."
"Ano, mají, přepojím vás na dětské, řeknou vám k tomu víc."
"No tak jo, když vy nic nevíte." :)))))
Otočka ke mně: "Paní, taky vás tak bolí záda jako mě?" :))))))))
*****
Telefon:
"Dobrý den, prý tam u vás mají děcka nějakou akci."
"Ano, mají, přepojím vás na dětské, řeknou vám k tomu víc."
"No tak jo, když vy nic nevíte." :)))))
čtvrtek 19. prosince 2013
Dědictví krve
Co mají společného trochu upjatá vědkyně Brigitte a
siouxská dívka Wachiwi? Obě dělí více než dvě století, také jejich společenské
postavení je odlišné. Osmatřicetiletá Brigitte žije ve spokojeném vztahu s Tedem.
To si aspoň myslí. Čeká na ni však nemilé překvapení, když se dozví o Tedově
plánu odjet na dlouhodobou stáž do Egypta. Sám, bez Brigitte. Zklamaná žena chce
zapomenout, začne proto pomáhat matce, která se zabývá rodinnou genaologií.
Podaří se jí vypátrat, že mezi jejich předky patřila právě Wachiwi, která se
dostala až na dvůr francouzského krále Ludvíka XIV a provdala se za markýze. Při
rozplétání spletitých nitek Wachiwina osudu se Brigitte stává smělejší a
odvážnější, stejně jako její předchůdkyně.
Danielle Steelovou jsem četla jako středoškolačka. V té době byla mou nejoblíbenější autorkou.Bývala jsem věčně do někoho platonicky zamilovaná, její knížky mě hezky ladily na romantickou notu. Dokonce jsem její život a tvorbu zpracovala i v maturitní otázce z angličtiny :-) No co, no :-).
Postupem času jsem ji číst přestala a do rukou ji vzala až teď, zaujal mě děj románu Dědictví krve. Příběh je čtivý, poutavý - hlavně osudy Wachiwi. Celkově je knížka jako oddechovka ideální.
Sestry sudičky
Tři sestry rozdílné jako den a noc přijíždějí do rodného města, aby se staraly o těžce nemocnou matku. Jejich vztahy nejsou idylické, ale v situaci, kterou prožívají, musí jít veškeré nevraživosti stranou. Každá z nich se snaží přispět k péči o milovanou matku a zároveň řeší své osobní problémy, které mají kořeny v dětství. Sestry vyrůstaly v milující, leč trochu netradiční rodině. Otec, vysokoškolský profesor, s rodinou komunikuje za pomoci veršů svého oblíbeného Shakespeara a své dcery pojmenoval po nejznámějších hrdinkách dramatikových děl. Cordy, Bianca a Rose své dětství strávily ponořené do knih a neměly čas naučit se spolu vycházet. Matčina nemoc se tak stává příležitostí, aby k sobě našly cestu. Román je vyprávěn netradiční formou – autorka používá první osobu množného čísla a nechává tak hovořit sestry jako celek.
I když měla smutný námět - matčinu nemoc - byly chvíle, kdy jsem se zasmála. Hlavně, když promluvil otec dívek, jeho shakespearovské repliky byly vždycky tak trefné a vtipné. Knížka má hezkou obálku, připomíná mi romány sester Brontëových nebo Jane Austenové. :-)
čtvrtek 12. prosince 2013
Než jsem tě poznala
Louisa žije v malém městečku, miluje svého přítele a
práci v bistru. K životu nic nepotřebuje. Pořád bydlí se svými rodiči
a sestrou, a její nohy nepřekročily hranice rodného města. Will je úspěšný
byznysmen a milovník krásných žen. Užívá život plnými doušky, ze všeho nejvíc
miluje adrenalinové sporty.
Jednoho dne se životy obou obrátí naruby. Louisa přichází
o práci a musí si najít něco nového. Will se po nehodě ocitá na vozíku a je
zcela odkázaný na pomoc druhých. Spolu
se setkávají ve chvíli, kdy Louisa přijímá místo Willovy ošetřovatelky. Zatímco
ona je příjemná, komunikativní a veselá,
její pacient se utápí v depresích a beznaději. Když už to vypadá, že si k sobě našli
cestu, Louisa náhodou zaslechne rozhovor Willových rodičů. Od syna dostali
půlroční ultimátum. Musí ho přesvědčit o tom, že i jako kvadruplegik může
prožít kvalitní a plnohodnotný život. Pokud ne, Will hodlá podstoupit eutanazii
ve Švýcarsku…
Tak tahle knížka u mě aspiruje na román roku 2013. Dojala mě k slzám, nutila k přemýšlení. Je tak krásná a emotivní, že ani nevím, co víc k ní napsat. Nějak to nejde, ona prostě mluví sama za sebe. Takže snad jen to, že ji doporučuju k přečtení. V knihovně se na regále ani neohřeje, je pořád pryč.
Britannia Road 22
Silvana a Janusz jsou polští manželé, které rozdělila 2. světová válka. Janusz se vydal vstříc válečným vřavám, zatímco Silvana i s malým synkem Aurekem zůstala v Polsku, kde se skrývala v lesích.
Janusz po válce vyhledá Silvanu přes Červený kříž
s nadějí, že v Anglii začnou nový život. Šest let odloučení a útrap
na obou stranách se podepíše na vztahu mladých manželů. Jejich syn Aurek je
silně fixován na matku, o kterou se nechce dělit a otce považuje za vetřelce.
Janusz a Silvana se zabydlují v nové vlasti,
v domě na ulici Britannia Road 22, a snaží se překonat traumata, která
utrpěli. Nejde to zdaleka tak lehce, jak by si přáli, protože nejsou schopni o
nich navzájem mluvit…
Výborně napsaný psychologický román se čte jedním dechem. V jednotlivých kapitolách se střídá minulost i současnost, ve které sledujeme samostatné osudy Silvany a Janusze.
Knížka mě zaujala hodně, tématem i stylem, jakým je napsaná, určitě by neměla mezi ostatními romány zapadnout.
Výborně napsaný psychologický román se čte jedním dechem. V jednotlivých kapitolách se střídá minulost i současnost, ve které sledujeme samostatné osudy Silvany a Janusze.
Knížka mě zaujala hodně, tématem i stylem, jakým je napsaná, určitě by neměla mezi ostatními romány zapadnout.
pátek 29. listopadu 2013
Když knihy svítí.....
Máme krásný stromeček. Není zelený, ale s dřevem má hodně společného. Je totiž z papíru. U nás v knihovně svítí knižní vánoční stromeček. Zpříjemňuje čas před Vánocemi nejen nám, knihovníkům, ale především čtenářům.
Nepodařilo se mi ho vyfotit tak krásně, jako mým kolegyním, proto si ho s dovolením půjčuju z FB profilu naší knihovny.
Tak tady je, kluk jeden knižní, vánoční:
Nepodařilo se mi ho vyfotit tak krásně, jako mým kolegyním, proto si ho s dovolením půjčuju z FB profilu naší knihovny.
Tak tady je, kluk jeden knižní, vánoční:
S hlavou v oblacích (pejru)
Nedočkavě jsem čekala na nejnovější knížku mé oblíbené české spisovatelky Kateřiny Petrusové. Obě předchozí jsem zhltla na posezení a byla z nich nadšená, stejně jako spousta dalších bloggerek (a snad i bloggerů).
Když knížka přišla, byla jsem trochu zklamaná. Ano, byla. Ale jen proto, že knížka byla moc tenká :-).
Začetla jsem se do příběhu Markéty, mladé kreativní ředitelky, která má namířeno na oslavu narozenin své nejlepší kamarádky. Akce se koná v Jižních Čechách, Markéta tam jede autem. Používá sice moderní vymoženost, jakou je navigace, ale i ta může selhat. A proto milá Markéta končí v jedné zapadlé vísce. Její auto se potká s koněm, končí pochroumané a Markétě nezbývá nic jiného, než přijmout pomoc od majitele a přenocovat na jeho statku. Z původně plánovaného přespání se vyklube celý víkend. Markéta jej prožije doslova s hlavou v oblacích. Po návratu do města však z oblaků rychle padá dolů.....
Ale nebyla by to vtipná Kateřina Petrusová, aby svou hrdinku nechala v
Autorčin styl se mi líbí. Umí si pohrávat se slovíčky, je vtipná - tak akorát, aby humor nepřebil podstatu příběhu.
Knížku S hlavou v
A opět dodám - už se nemůžu dočkat další "petrusovky" :-).
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)
pondělí 25. listopadu 2013
Život té druhé
Marta a Eliza. Dvě sestry, každá je jiná. Marta je dokonalá stepfordská panička s přesně nalinkovaným životem. Dvě nádherné děti, milující manžel, na obzoru vysněný dům.... co víc by si mohla žena přát? Eliza to má jinak. Malý byteček, kde je pořád binec, bohémský přítel a touha po jiném životě. Elize se líbí, jak žije její sestra. Chtěla by děti. Jenže její partner na tohle vůbec nemyslí. Eliza ho tedy pouští k vodě a stěhuje se k sestře.
Ve stejnou dobu Martě její muž oznámí, že od rodiny odchází.
Co teď sestry čeká? Mají možnost zkusit si život té druhé. Marta se bezhlavě pouští do milostného dobrodružství a Eliza se stará o neteř a synovce. Mezitím hledá potencionálního tatínka pro své vlastní dítě.
Role obou mladých žen se obrátily. Eliza se zklidnila a přišla na to, že jí bývalý přítel vlastně chybí. A Marta? Z ušlápnuté puťky se mění v sexy dračici, která zjistí, že manželův odchod je to nejlepší, co ji mohlo potkat. Jak obě sestry využijí nové příležitosti, které jim život dává? O tom vypráví román, ve kterém nechybí láska, romantika ani humor. Je napsán ve stylu, který mám ráda - připomíná mi mou oblíbenou Freyu North. Autorka se nevyhýbá ani sexuálním scénám, které v knihách nemám ráda, protože je málokdo umí vystihnout tak, aby se člověk neklátil smíchy. Adele Parks se s nimi vyrovnala docela dobře.
Eliza mi byla více sympatičtější než Marta. Na ní se mi nelíbilo, jak se doprošovala manžela - než si uvědomila, že na světě není jen on :-).
Mám ráda knížky britských a irských autorek, které nejsou moc přeslazené a nepostrádají vtip a humor. V poslední době navíc vyhledávám čtivo spíše odpočinkové, takže mi tahle knížka vyloženě sedla. Velké plus má i obálka, která se mi zalíbila na první pohled.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)
pondělí 18. listopadu 2013
Deník nemožné matky
Stephanie Calmanová, autorka humorného Deníku špatné matky přichází s dalším nášupem úvah a zamyšlení nad rodičovským a manželským životem.
Tentokrát se zamýšlí nad tím, kdy člověk doopravdy dospěje. Je to tehdy, když se stane rodičem? Nebo když o rodiče přijde? Stephanie už překročila čtyřicítku, ale stále si není jistá odpovědí.
Tentokrát se zamýšlí nad tím, kdy člověk doopravdy dospěje. Je to tehdy, když se stane rodičem? Nebo když o rodiče přijde? Stephanie už překročila čtyřicítku, ale stále si není jistá odpovědí.
V této knize opět nabízí svůj pohled na život v kruhu rodinném. Děti už povyrostly a jejich matka se smířila s tím, že s výchovou už víc nezmůže. Začne se tedy zabývat myšlenkami na vlastní dospělost. Kdy k tomu došlo? Jestli vůbec..... :-)
Deník nemožné matky už není tak humorný jako jeho předchůdce. Je vážnější, autorka více filozofuje. Dotýká se i osobních témat jako je smrt jejího otce nebo manželská krize a hádky a nechává tak nahlédnout pod pokličku svého soukromého života.
Při čtení jsem se už nesmála tak jako u Deníku nemožné matky. Spíš jsem si uvědomila, že i mě jednou čeká krize středního věku a jak se s ní poperu, bude jen na mně. A to pak budu listovat v Denících Stephanie Calmanové a hledat radu, útěchu a porozumění. :-)
čtvrtek 14. listopadu 2013
Po strništi bos
Vzpomínky na dětská léta strávená na venkově vtělil Zdeněk Svěrák do knížky nesoucí název Po strništi bos. Jak autor říká v předmluvě, příběhy mají reálný základ, který si jako každý správný spisovatel přibarvil.
Malý Eda Souček bydlí s rodiči v Praze. Jenže je druhá světová válka, na tatínkovo místo v práci přichází německý pracovník a Součkovi musí opustit služební byt. Stěhují se na venkov, kde žijí s příbuznými z tatínkovy strany.
Sedmiletý Eda zažívá pravé venkovské dětství. Naučí se chodit po strništi bos :-), krást řepu - což je čin záslužný, protože nebudeme přece podporovat nepřítele, jak říká Edův tatínek :-). Seznámí se s novými kamarády, i s tajemným Vlkem. To je bratr Edova tatínka, z rodiny byl vyděděn a nikdo ho nesmí ani pozdravit.
Malý Eda zažije chvíle veselé i smutné, jak to už v životě bývá. Taky se naučí samostatnosti a přestane se všeho bát. Když válka skončí, vrací se i s rodiči zpět do Prahy. Ale to je už jiný příběh :-).
Knížka je útlá, přečtenou jsem ji měla za dvě hodiny. Byly to dvě hodiny plné laskavého humoru a dětského pohledu na svět dospělých. Je-li vám jméno Eda Souček povědomé, tak ano, přesně tak, Eda Souček, ale už o trochu starší, je hlavní postavou filmu Obecná škola.
Když jsem knížku otevřela poprvé, uviděla jsem tam vloženou desetikorunu. Tedy model desetikoruny, která platila za protektorátu. Myslela jsem, že je to záložka. Ale není tam jen tak, má určitou souvislost s příběhem, kterou však neprozradím ;-). Celá knížka je doprovázena milými ilustracemi Jaroslava Weigela, které ji skvěle doplňují.
Jen tak na okraj: Pana Svěráka jsem měla tu čest zažít osobně, když u nás v knihovně četl malým knihomolíkům v rámci celostátní kampaně Celé Česko čte dětem. Je to velmi milý a noblesní pán, který má velký smysl pro humor, což nám dokázal i při čtení. Představil nám své knížky a smály se nejen děti, ale i my, dospělí.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)
Malý Eda Souček bydlí s rodiči v Praze. Jenže je druhá světová válka, na tatínkovo místo v práci přichází německý pracovník a Součkovi musí opustit služební byt. Stěhují se na venkov, kde žijí s příbuznými z tatínkovy strany.
Sedmiletý Eda zažívá pravé venkovské dětství. Naučí se chodit po strništi bos :-), krást řepu - což je čin záslužný, protože nebudeme přece podporovat nepřítele, jak říká Edův tatínek :-). Seznámí se s novými kamarády, i s tajemným Vlkem. To je bratr Edova tatínka, z rodiny byl vyděděn a nikdo ho nesmí ani pozdravit.
Malý Eda zažije chvíle veselé i smutné, jak to už v životě bývá. Taky se naučí samostatnosti a přestane se všeho bát. Když válka skončí, vrací se i s rodiči zpět do Prahy. Ale to je už jiný příběh :-).
Knížka je útlá, přečtenou jsem ji měla za dvě hodiny. Byly to dvě hodiny plné laskavého humoru a dětského pohledu na svět dospělých. Je-li vám jméno Eda Souček povědomé, tak ano, přesně tak, Eda Souček, ale už o trochu starší, je hlavní postavou filmu Obecná škola.
Když jsem knížku otevřela poprvé, uviděla jsem tam vloženou desetikorunu. Tedy model desetikoruny, která platila za protektorátu. Myslela jsem, že je to záložka. Ale není tam jen tak, má určitou souvislost s příběhem, kterou však neprozradím ;-). Celá knížka je doprovázena milými ilustracemi Jaroslava Weigela, které ji skvěle doplňují.
Jen tak na okraj: Pana Svěráka jsem měla tu čest zažít osobně, když u nás v knihovně četl malým knihomolíkům v rámci celostátní kampaně Celé Česko čte dětem. Je to velmi milý a noblesní pán, který má velký smysl pro humor, což nám dokázal i při čtení. Představil nám své knížky a smály se nejen děti, ale i my, dospělí.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)
Můj život po životě
V prosinci 2012 známému českému spisovateli Michalu
Vieweghovi praskla srdeční aorta. Přežil jen díky rychlému zásahu lékařů.
Vieweghův život se změnil od základů. Z úspěšného muže, který miluje ženy,
víno, běh se stává troska, která má místo mozku špenát, jak sám několikrát v knize
podotýká.
Deník, ve kterém popisuje dobu rekonvalescence, má jako
součást terapie. Začíná znovu od nuly. Má problémy s pamětí, všechno
si musí psát. Těžkosti mu dělá i obyčejný nákup v samoobsluze nebo
vyzvednutí dcer z kroužku. Zatímco předtím byl tahounem rodiny on, dnes otěže
přebírá jeho žena, na kterou je v mnoha věcech odkázán. Viewegh to nese s nelibostí,
propadá depresím a neustále se lituje.Potýká se i s žárlivostí na svou ženu Veroniku, ke které však nemá důvod. V předchozích dvou deníkových výpovědích to byl naopak on, na koho by měla manželka žárlit.
Cesta za uzdravením je běh na dlouhou trať, tato deníková
výpověď je jen jejím malým zlomkem, přečetla jsem ji za pár hodin, ale přemýšlím nad ní pořád. Přemýšlím nad tím, že stačí jen chvilka, mžik, lusknutí prstem a život se obrátí naruby.
pondělí 11. listopadu 2013
Daniela
V roce 1994 vzpomíná Nikolaj, starý správce
památníku v bývalém německém zajateckém táboře ve slezské Zaháni, na svůj
život. Narodil se jako modrooký blondýn v ruské židovské rodině. Během
druhé světové války se účastnil bitvy o Stalingrad. Přežil zajetí, otročení na
statku v Polsku, odkud se mu podařilo uprchnout v německé důstojnické
uniformě. Dostává se do Prahy, kde se setká s Danielou, prostitutkou, do
které se zamiluje. Válečná vřava lásce příliš nepřeje, mladí lidé jsou i přes
vzájemné city opatrní a skrývají před sebou svou pravou identitu. Mají šanci na
společný život?
Daniela je velmi působivý román, ve kterém se mísí
nedávná pohnutá historie s milostným vzplanutím dvou lidí.
Je psán zvláštním stylem, v krátkých odstavcích, opticky text působí jako nějaká zpráva nebo oznámení a máte pocit, že po nich "skáčete". Ale když se člověk začte, text je plynulý, příběh nevěřitelně čtivý a zajímavý.
Jedná se o
první román ze zamýšlené trilogie, která se z větší části odehrává
v Praze.
Autor knihy Stephen Weeks pochází z anglického
hrabství Hampshire, v současné době žije v Česku, kam ho zavedla jeho
práce související s památkovou péčí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)