pondělí 28. července 2014

Na letní notu

"Můžete mi prosím doporučit něco na dovolenou"
"Jaký žánr?"
"Něco lehkého, čtivého, žádnou detektivku... Abych u toho nemusela přemýšlet."

V takovém duchu se nesou hovory mezi knihovnicemi a čtenářkami zhruba od května, kdy začíná sezóna dovolených a ony u nás hledají knížky, které by si na ni mohly vzít sebou. Detektivky a thrillery většinou mění za humorné a romantické knížky.
(Záměrně jsem v tomto dialogu použila ženský rod, protože chlapi vesměs jedou ve své linii a žánry moc často nestřídají, taková je alespoň moje zkušenost.)

I já mám momentálně období, kdy odkládám detektivky do police a vytáhnu je až s prvním zatopením v kotli. Promiň, Harry. :-)
Mám ráda oddechové čtivo, ne však přeslazené harlekýny.
Nasyslila jsem si už pěknou hromadu, ze které postupně beru. Kvalita fotky je mizerná - fotila jsem, když už bylo kapku šero :)




Na obrázku chybí nejnovější "Saša Hrnčířová" neboli Alexandra Potter a její knížka Na stejné vlně, kterou jsem už stačila přečíst.
Z této kupky jsem o víkendu dočetla Kate Morton: Tajemství letního odpoledne a musím říct, že knížka stojí za přečtení, nedá se od ní odtrhnout. A rozečetla jsem Láska v Provenci od Bridget Asher, zatím se mi líbí moc :)

Je pondělí, se skoro týdenním zpožděním nám dorazily novinky.  A už mám vybráno:




O knihách Zmrzlinář a Drahý život budu psát recenze určitě, protože je zpracovávám pro knižní databázi naší knihovny. Ostatní se uvidí. :-)

sobota 26. července 2014

Esej o tragédii


Duncan právě postoupil do čtvrtého ročníku na Irvingově škole. Jedná se o prestižní internátní školu, jejímž hlavním mottem je: "Vejdi, přítele najdi a přítelem se staň". Kromě tohoto hesla škola dodržuje mnoho letitých tradic, které jsou mezi studenty oblíbené.
Jednou z nich je i to, že studenti čtvrtého ročníku dostávají pokoj po svých předchůdcích, kteří jim tam nechají schovaný malý dárek.
Na Duncana zbyl zdánlivě nejhorší pokoj ze všech. Před ním tam bydlel Tim Macbeth. 
S ním je spojená nešťastná událost, která se stala loni při tradiční ročníkové hře. A dárek? Není to ani láhev whisky nebo vína, není to ani pytlík bonbónů. Jsou to cédéčka, která Tim pro Duncana nahrál. Jsou záznamem Timova posledního roku Irvingovy školy, 
na kterou přestoupil, když se jeho rodiče přestěhovali.
Tim je nenápadný albín, který není rád středem pozornosti. Myslel si, že v klidu dokončí závěrečný ročník na škole, jehož součástí je i náročná esej o tragédii, kterou každoročně zadává nejobávanější učitel, pan Simon.
Jenže je tady Vanessa, do které se neplánovaně zamiluje. Dívka však není volná, chodí
s nejpopulárnějším studentem Patrickem. Ten má na starosti přípravu hry a Tima si zvolí jako svého pomocníka. Je to náhoda nebo to nějak souvisí s Vanessou? Pro sebevědomého Patricka je totiž jemný, hodný Tim trnem v oku. 
Akce může začít...

Tak tahle knížka, to je opravdu pecka. V poslední době jsem přečetla několik románů pro teenagery a vesměs to byly spíše milostné příběhy, takové hodně soft verze erotických románů. :-)
Esej o tragédii je příjemnou změnou. Láska je v příběhu přítomná, ale prvoplánová není.
Děj sledujeme střídavě z pohledu Duncana, který v pokoji poslouchá Timovy nahrávky, jejichž prostřednictvím před námi znovu ožívá Timův příběh.
Celou dobu, po kterou jsem knížku četla, jsem měla pocit, že se něco stane. Pořád jsem cítila něco zlověstného, autorka čtenáře napíná až do poslední stránky.
Tima a Duncana si nelze neoblíbit, jsou si v lecčems podobní. Oba prožívají lásku 
ke spolužačce, jsou čestní se smyslem pro spravedlnost a oba se potýkají s obávanou esejí o tragédii.

Knížka je napsaná čtivě, jakmile se začtete, jen těžko ji odložíte.  
Mně osobně se velmi líbily tradice, které se na škole dodržovaly. Asi nejvíc mi učaroval koblihový den, kdy si studenti pod dozorem kuchaře sami připravovali koblihy, celý den 
je pojídali a užívali si pohodový volný den. To si v naších jídelnách dost dobře neumím představit :-).
Kromě nevšedního příběhu jsem si zamilovala i úžasnou obálku, ta je nepřehlédnutelná.
Román ocení nejen čtenáři mladší generace, kniha má co říct všem. Po dočtení poslední stránky vám příběh bude ještě dlouho viset v hlavě.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

pátek 25. července 2014

Čteme Esej o tragédii - ukázka

Tak jsem se poprvé v životě zapojila do bloggerského projektu :). Pořádá ho Bastera z úžasného blogu Knihy nekoušou. Jedná se o společné čtení knihy Esej o tragédii.
No a jelikož se nemůžeme všichni najednou sejít, je tady Basterčin nápad. Každý na svém blogu uveřejní svou konkrétní ukázku z knihy a po přečtení napíše recenzi. Odkaz na články  hodí do komentářů pod Basterčin článek. A je to. :-)



Esej o tragédii jsem dostala k recenzi od nakladatelství Host. Knížku jsem dočetla včera, za chvíli se pustím do recenze. 

Teď slíbená ukázka - je to rozhovor mezi Timem a profesorem Simonem a týká se školních tradic, které mi v knize učarovaly:

"Pojďte dál, Time", vyzval mě. "Přemýšlel jsem o našem ranním rozhovoru a rád bych vám něco dal".
Vůbec jsem netušil, co by mi mohl chtít dát. Teda kromě štosu těch skvělých esejí o tragédii, které bych mohl zužitkovat. V okamžiku, kdy mě to napadlo, mi podal klíč a já si pomyslel, že mi ke všem těm esejům snad opravdu dává přístup. Ale nedával. 
"Všiml jste si někdy knihovny v té kruhové místnosti před jídelnou?" zeptal se mě. Věděl jsem, o čem mluví -byla to nepřehlédnutelná vitrína a v ní sbírka různých starých knih. 
"Pokud by vás to zajímalo - a já si myslím, že by mohlo - , tímhle klíčem ji můžete odemknout. Vespodu je velká černá kniha. Je to kniha tradic Irvingovy školy. Jsou tam zapsány úplně všechny. Některé vám možná budou připadat podivné, ale já jsem došel k přesvědčení, že právě díky takovým tradicím je tahle škola tím, čím je, protože tradice udržují kontinuitu napříč časem. Většina z nich sahá ještě do doby, kdy jsem tu sám studoval."
To bylo úžasné a hrozně mě to zajímalo.
"Tak to je mi ctí", řekl jsem, natáhl ruku přes stůl a klíč si vzal. "Děkuju vám."
"Poprosím vás jen o jedinou věc: až skončíte, ten klíč prosím předejte někomu dalšímu, kdo by z toho mohl mít prospěch. Platí?"
"Ano, určitě", odpověděl jsem. Nemohl jsem se dočkat, až se k té knize dostanu, ale měl jsem pocit, že bych měl radši počkat, až se všechno uklidní.
"A teď už běžte šířit krásu a světlo."

e-book: 22. kapitola, str. 194



středa 23. července 2014

Koleje osudu



Jsem sice velkým milovníkem knížek, ale čas od času nepohrdnu ani dobrým filmem.
Koleje osudu se řadí mezi filmy, které vás přikovají do křesla a přinutí přemýšlet.

Snímek je natočen podle skutečného příběhu Erica Lomaxe, který během druhé světové války padl do japonského zajetí. Tam, při stavbě železnice v Thajsku, šel až na dno svých fyzických sil, zažil hlad i drsné mučení, jehož následky jej provázely po zbytek života.

První zmínky o filmu jsem zaznamenala v tisku. Zaujali mě především představitelé hlavních rolí. Můj nej nej nej nejvíc nejlepší oblíbenec Colin Firth a Nicole Kidman, kterou mám taky ráda. Ve filmu ztvárňují  manželský pár. Nikdy bych nevěřila, že by zrovna oni dva mohli k sobě pasovat - no ale jo :-).

Film začíná v roce 1980, Eric cestuje vlakem, ve kterém se seznámí se svou budoucí ženou, kterou ztvárňuje právě Nicole. Tady jsem měla první úsměv na tváři - Nicole je tu za úžasně nenápadnou šedou myšku, které byste si normálně asi ani nevšimli. A Colin? To už jsem se smála nahlas - velké kostěné brýle a drsný knír. Ale nebojte se, dlouho ho mít nebude, Nicole je rozumná ženská :-).

Vrátím se k ději - Eric a Patti se vezmou a zdá se, že jejich štěstí, které je potkalo ve středním věku, nic nebrání. 
Eric však trpí  nočními můrami, křičí a pláče ze spaní. Patti o jeho minulosti ví, tuší, že sny souvisí s dávným zajetím, ale neví vše. Eric před ní tají ty nejhorší zážitky, o kterých ví jen jeho nejlepší přítel Finlay, který byl v zajetí s ním. Toho hraje charismatický Stellan Skarsgard.
Eric se vydává na cestu do minulosti. Jede do Thajska, aby se vyrovnal se svými zážitky. Tam zjistí, že muž, který mu způsobil největší trauma, je stále naživu. Když dojde k setkání tváří v tvář, Eric je plný zloby a touhy po pomstě. Dokáže ji uskutečnit?
Kromě současnosti, kdy Erica hraje Colin Firth, se film v ději vrací i do minulosti. Erica zde ztvárňuje Jeremy Irvine, mladičký herec, který se objevil ve snímku Válečný kůň. Myslím, že svou roli týraného vojáka zahrál velmi věrohodně. 

Když film skončil, zůstala jsem přikovaná v křesle a dlouho o něm přemýšlela. Snímek se zaobírá nejen vyrovnáváním se s traumaty, která si mnozí z nás v sobě nosí, ale také se dotýká tématu pomsty. Asi nebude SPOILEREM, když prozradím, že se z Erica Lomaxe a jeho zlé noční můry, důstojníka Takašiho, nakonec stali ve skutečnosti přátelé. Přátelství je pojilo až do Takašiho smrti.
Pro někoho možná nepochopitelná věc, pro zúčastněné to bylo zřejmě definitivní vyrovnání s útrapami, kterými si oba během války prošli. Jak víme, není nic černé ani bílé.

Herecké výkony byly excelentní. Pro mě určitě. Noční můry v podání Colina Firtha jsou k sežrání, dá-li se to vzhledem k námětu filmu říct. Chce se vám ho zachraňovat. Chcete odstrčit Nicole a sami ho držet za ruku. (My holky určitě).
Film jsem viděla v českém znění a to byl velký kámen úrazu. Jak je známo, mezi dabingovými herci a produkcemi zuří velká válka. Takže mnozí herci, kteří byli s určitými herci spojováni, momentálně nedabují. To je případ i tohoto filmu. V dabingovém světě platí rovnice Colin Firth = Zbyšek Pantůček. Ale v Kolejích osudu jej namluvil Ladislav Cigánek. To by mi ani tak nevadilo, hlas docela seděl. Ale Nicole Kidman - ledva otevřela pusu, chtělo se mi...no však víte co. Prostě mi k ní dabérčin hlas (Radka Přibyslavská) neseděl. Měla jsem pocit, jako by ji neustále někdo bouchal do zad. U ní jsem zvyklá na mnohem jemnější hlasy.
Pro rýpaly, kteří mi doporučí originál s titulky... Nejsem proti, ale když si chci film vychutnat, volím dabing. Nejsem v angličtině až tak zběhlá, abych titulky vnímala jako doplněk. Přistihnu se, že buď titulky čtu nebo se soustředím na angličtinu a pak z děje nic moc nevím.

Tak jako tak film doporučuju. A hádejte - už mám půjčenou i knížku, podle které byl film natočený. 

Bílá jako sníh, rudá jako krev


Leovi je šestnáct, chodí na střední školu a jeho jedinými zájmy jsou fotbal, muzika a jízda na mopedu. Učení Lea až tak nezajímá, a tak když na školu nastoupí nový profesor dějepisu, snaží se ho ignorovat.  Mladý učitel své žáky zaujme nevšedními přednáškami, ve kterých je nabádá, aby se nebáli jít za svým snem. Na svou stranu si pomalu a nenápadně získá i cynického Lea, který jeden takový sen má. Rád by se sblížil se spolužačkou Beatrice, do které se zamiloval. Rudovlasá Beatrice je ztělesněním Leových představ o pravé lásce. 
Ne vždy je osud k zamilovaným vstřícný. To už víme od Romea a Julie nebo Petra a Lucie :-). Křehký cit, které Leo chová ke své vyvolené nemá čas plně se rozvinout, Beatrice onemocní leukémií.
Leo se i přes nepřízeň osudu snaží k Beatrice dostat, posílá jí zamilované sms, dokonce pro ni daruje krev.

Zápas láska vs nemoc se v knižním světě hraje už od nepaměti. Slzy prolévaly naše maminky, když bohatý student Oliver přišel o svou životní lásku Jenny právě kvůli zákeřné leukémii v knize Příběh lásky. Většina lidí si hned asi vybaví film Love story, kde ústřední dvojici nezapomenutelným způsobem ztvárnili kudrnatý Ryan O´Neal a krásná Ali MacGraw. Další knihou podobného ražení je román Zemřít mladý (opět asi každému naskočí filmové zpracování s Julií Roberts v roli ošetřovatelky Hillary). A co teprve současný hit Hvězdy nám nepřály.

Mě vždycky dojímal a dojímat bude román P. S. Miluji tě od Cecelie Ahern. Když jsem jej četla poprvé, za vlast padly nejméně dva balíčky kapesníčků. :-). Filmové zpracování raději nezmiňuji, protože to, co filmaři knížce udělali, to je na kriminál, fuj!!!

Abych se vrátila ke knížce Bílá jako sníh, rudá jako krev - chtěla jsem si ji přečíst, protože jsem už dlouho nic podobného nečetla. Ne, že bych byla masochista a tyhle srdceryvné příběhy cíleně vyhledávala. :-)

Líbila se mi obálka a četla jsem i nadšené recenze jiných bloggerů. A nakonec mě zaujal i autor, národností Ital, profesí učitel. Italské literatury zase tak moc nevychází.
Napsal krásný příběh o křehkosti rodící se lásky. Sledujeme jej očima hlavního hrdiny Lea.
Jak už je výše řečeno, Leo je ztělesněním typického teenagera. Hlavu má plnou muziky a fotbalu, neuznává autority - tou je pro ostatní studenty zmiňovaný nový učitel dějepisu, který netradičním stylem výuky dokáže strhnout všechny kolem. Dokonce i Lea, který je zprvu na profesorovu adresu plný cynických a urážlivých poznámek.

Co se hrdinů knihy týče, je to právě Leo, kdo mě hodně štval. Už dlouho se mi nestalo, že bych některého z knižních hrdinů měla chuť přinejmenším přizabít. Lezl mi na nervy tím, jak se pořád snažil dostat k Beatrice a zdůrazňoval to, že jí daroval krev.
Mé sympatie si získal až na posledních pár stránkách. Myslím si, že to byl autorův záměr, aby Leo nepůsobil prvoplánově jako klaďas - měl možnost postupem času dozrát.
A byli to profesor Snílek a Leova kamarádka Silvie, stojící věrně po Leově boku, kteří mi k srdci přirostli hodně. Dva rytíři, kteří Lea doprovázeli jeho životní zkouškou.
Knížku bych doporučila příznivcům romantické literatury, myslím, že si ji rádi přečtou nejen teenageři, ale i starší čtenáři. 



úterý 15. července 2014

Anděl smrti



Nadchla jsem se, když jsem se dočetla, že má vyjít volné pokračování kultovního horroru Žena v černém od Susan Hill. Líbilo se mi jak knižní zpracování, tak i film. Ten na mě působil opravdu děsivě.
Tentokrát knížku nenapsala Susan Hill, ale spisovatel Martyn Waites, který se netají svou láskou k temným příběhům plných strachu. Román nese název Anděl smrti

Žena v černém je opět na scéně a nebojí se ničeho. Svět trpí pod tíhou 2. světové války, Londýňané čelí náletům. Rodiče posílají své děti na klidnější venkov, kde mají přečkat válečné útrapy.
Jedna taková skupinka právě cestuje vlakem. Přísná ředitelka Hoggová, vlídná učitelka Eva a pár dětí, mezi nimiž si asi ponejvíce všimneme tichého Edwarda, který při jednom z náletů přišel o matku a od té doby nemluví. Spolu s nimi cestuje i Henry, příslušník britské armády, který míří stejným směrem.

Po příjezdu jsou všichni v šoku, když uvidí budoucí ubytování. Je jím nám známý dům u Úhořího močálu, ve kterém kdysi právník Arthur Kipps dával dohromady pozůstalost po jisté zemřelé dámě. Zde se setkal s Jennet Humfryeovou, proslulou ženou v černém.

Dům je opravdu zchátralý, ale není nic vhodnějšího, kde by se mohly děti ubytovat. Celá vesnice je totiž prázdná. To už je  moment, kdy vám začne mráz běhat po zádech.
Eva se snaží dětem pobyt zpříjemnit, ale nejde to. Dům jim chátrá před očima, nemluvný Edward dráždí ostatní děti, které mu dělají naschvály a co teprve protivná paní Hoggová.... ještěže občas přijde i Henry, se kterým si padnou do oka.
Ale pořád je tady i Jennet, duch zahořklé ženy, která se nesmířila se smrtí svého syna. Jsou tady i děti, mohly by tragickou smrt vykoupit, protože dáma v černém stále nemá dost a bere vše...

Anděl smrti na dvou stech stránkách přináší děsivý a napínavý příběh s ponurou atmosférou. Cítíte hnilobný puch sklepa jakož i dotek studené ruky Jennet Humfryeové. I když jsem tentokrát četla v horkém letním dni a ne v podzimním večeru při lampičce, zachoval si typické vlastnosti, které má správný horror mít. Krátké kapitoly, které končí v tom nejnapínavějším místě, takže musíte číst dál.
Líbil se mi nápad zasadit děj do nelehkého období 2. světové války. Docela by mě zajímalo, jak by se žena v černém vyjímala v post-apokalyptické společnosti, v budoucnosti.
Pokud se vám Žena v černém líbila, určitě si přečtěte i její volné pokračování s názvem Anděl smrti

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)



středa 9. července 2014

Světlé dny


Seri, Aja a Karl jsou kamarádi už od dětství. Vyrůstají v šedesátých letech v německém městečku Kirchblüt. Pocházejí z odlišných rodin, ale přesto mají mnoho společného.
Seri, jejíž očima je nám příběh předkládán, žije s matkou. Otec zemřel těsně po tom, co se narodila.
Aja pochází z maďarské cirkusácké rodiny, s matkou Évi žije ve zpustlém domku na kraji města, otec artista za rodinou jezdí jen v létě na dva měsíce. Karlova matka se do Kirchblütu se synem přistěhovala. Chce najít mladšího syna Bena. Ten jednoho dne nastoupil do cizího auta a už ho nikdy nikdo neviděl. 

Seri nás provází okamžiky svého dětství, světlými dny plnými slunce, vysoké trávy, domácích koláčů a oslav života. Života, který se musí žít i přes všemožná úskalí, která nám klade osud. Přes počáteční nedůvěru, která má kořeny v společenských předsudcích, se spolu sbližují i matky dětí. Osudy tří rodin jsou provázány stužkou přátelství, rok od roku pevnější. Díky přátelství hrdinové dokážou překonat různé životní překážky, ať je to Évina negramotnost, klíčící láska mezi Ajou a Karlem i pochopitelná Serina žárlivost.

Musím se přiznat, že jsem se čtením dlouho váhala. Vlastně jsem vůbec váhala, jestli si mám knížku půjčit, odradila mě totiž jedna věc. V textu chybí přímá řeč. Líbila se mi obálka, ta je opravdu mimořádně povedená, zaujala mě i anotace, ale toho zdánlivě beztvarého shluku písmenek jsem se bála. Nechtěla jsem číst něco moc filozofického /tak to na první pohled vypadalo/.
ALE!!!!!!
Stačilo se začíst a už to jelo, nemohla jsem se odtrhnout, děj i styl psaní mě naprosto uchvátil. 
TÍMTO SE HLUBOCE UKLÁNÍM, SMEKÁM A OMLOUVÁM SE ZA PRVOTNÍ NEDŮVĚRU.
Knížka je prostě jedním slovem pecka.
Přímé řeči není třeba, vůbec tam nechybí. Vlastně jsem měla pocit, že sedím na zahradě Évina domku, naproti mně se uvelebila Seri a celý příběh mi vypráví.

I když knížka mapuje rozmezí několika let, prochází všemi ročními obdobími, uchovává si atmosféru světlých dní horkého léta, které jsou nosným pilířem celého příběhu.
Tuhle lahůdku mého oblíbeného nakladatelství Host opravdu doporučuju.


úterý 8. července 2014

Přivolávání

Když byly Chloe asi tři roky, bála se jít do sklepa. Bodejť by ne, byl plný cizích lidí. Jedni si s ní povídali a hráli. Jiní, jako třeba nepříjemná paní Hobbová, ji pořád pronásledovali. Že by duchové?
Teď má patnáct, žije s otcem, který je věčně pryč, maminku, která zemřela, suplují hospodyně.
Chloe studuje na umělecké škole, zajímá se o filmy. Jednoho dne ve škole potká školníka. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se dotyčný doslova neroztékal. To už tak moc pravděpodobné není, že?
Chloe vidí duchy a to se ve společnosti nenosí. Dívka tedy putuje do Lylova domova pro psychicky narušenou mládež, kde jí je diagnostikována schizofrenie. Duchové přece nejsou!!!

Chloe tu pobývá spolu s dalšími teenagery. Berou léky, chodí na terapie a je jim slíbeno, že jakmile se jejich zdravotní stav zlepší, poputují domů. Je to ale pravda?  A co je vlastně ostatním? 

Na knížku jsem byla hodně zvědavá. Už jsem přečetla dost dystopií a chtěla jsem změnu. Duchařské knížky můžu a Přivolávání slibuje pořádný kus duchařiny.
Ze začátku se vlastně nic moc neděje. Chloe je v domově, poznává spolupacienty, seznamuje se s režimem. A pak to začne. Náznaky toho, že v domově není vše v pořádku. Duchové ve sklepě. Komu může Chloe věřit? 
Libilo se mi, že je příběh vyprávěn v první osobě z pohledu Chloe. Všechno tak máme naservírováno z první ruky, Chloeiny emoce, pocity..můžeme si společně i zařvat, když uvidí ducha :-).
Z ostatních postav jsem měla rozporuplné pocity. Pořád jsem si nebyla jistá, komu  věřit a komu ne. Prostě tajemno od počátku až do konce i bez nějaké větší akce. Tu si autorka určitě nechává do dalších dílů série.
Jste-li fandové duchů a šmejdění v temných sklepech, přijdete si na své. Já jsem na další díl docela zvědavá, otevřený konec pořádně podráždil moji fantazii. Bububu!!!

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Galatea)

pátek 4. července 2014

Rendez-vous v Paříži


Angličanka Eva Pethworthová si velice oblíbila romány amerického spisovatele Jacksona Coopera. Rozhodne se, že se s autorem o své nadšení podělí a napíše mu dopis. Papírový, poslaný klasickou poštou. Jo!!!

Dnes, v moderním světě vědy a techniky, je ručně psaný dopis takovou vzácností, že Jacksona mimořádně zaujme a rozhodne se odepsat.
Mezi Evou a Jacksonem se rozvíjí korespodence, o které se nebojím říct, že je krásná, milá, něžná a jemná. Oba spojuje nejen literatura, ale také láska k vaření. A tak v jejich dopisech figurují rady kulinářského charakteru jakož i osobní střípky ze života obou.
Jackson žije sám, ale má spoustu přátel, a stejně tak i dost neodbytných fanynek.
Eva byla vychovávaná despotickou matkou, která nadevše milovala svou vnučku, Evinu dceru. Babička už sice nežije, ale Eva se stále nedokáže vymanit z jejího vlivu. Od mládí trpí návaly paniky, které ji omezují v běžném životě. Jak to asi dopadne, když si hrdinové naplánují opravdové setkání tváří v tvář? V mecce všech romantiků - v Paříži?

Krásná knížka, která mě upoutala nádhernou, vkusnou obálkou. Mám slabost pro romány v dopisech, takže mě potěšilo, že si hrdinové spolu píšou. A ještě hezky postaru. Jen bych těch dopisů v knize nechala víc, bylo by to možná víc autentičnější. Požitek z četby mi to však neubralo, byla jsem mile překvapená, jak moc toho lze říci o lásce, přátelství a dobrém jídle na pouhých 220 stranách. /Ano, pro mě je to tenká knížka/. 
Rendez-vous je milý, romantický příběh, k jeho četbě si uvařte dobrý čaj a dejte si sušenky. Třeba ty arašídové, na které najdete recept přímo v knížce. :-)

středa 2. července 2014

Kostičas



Píše se rok 2059. Svět už dávno není co býval, všichni jsou pod navládou režimu Scion. Lidé s nadpřirozenými schopnostmi, tzv. „vidoucí“ své dovednosti musí tajit. Většina z nich pracuje v podsvětí. Jednou z nich je i devatenáctiletá Paige Mahoneyová, která žije v Londýně. V podsvětí pracuje jako krajinochodec, má schopnost nabourat se do mysli druhých lidí. Pro svého šéfa je nepostradatelná. Jednoho dne je Paige přepadena a odvezena do Oxfordu. Tam se dívka setkává s nebezpečnými Refájci, především se Strážcem, ke kterému je přidělena.  Paige nemá na vybranou. Buď se přidá na stranu nepřítele nebo zemře…


Na Kostičas jsem se třásla jako....jako se třesu na každou novou knížku, která mě něčím zaujme. Všude na něj pěli chválu, kdo ho nepřečte jakoby nebyl. Zárukou kvality pro mě bylo i nakladatelství Host, které jej vydalo. Takže jsem nelenila a přidala jsem Kostičas do seznamu knih, které nutně musíme mít v knihovně, vždyť přece jdeme s dobou
a s bestsellery :-)
Když jsem se do něj pustila, měla jsem velký problém srovnat si v hlavě všechny ty "vidoucí", kteří se v příběhu pohybovali. Krajinochodci, orákula, čichači nebo hematomanti, theriomanti, psychografové....no kto si to má pamätať? :-). To byl asi jediný rušivý element. Jinak se mi knížka četla dobře, příběh má spád a nechybí  mu pořádné napětí ani milostná zápletka.

Autorka je srovnávaná s J. K. Rowlingovou. Já osobně v tom HP nevidím, spíš mi to připomnělo Hunger games.Klobouk dolů před Samanthou Shannon(ovou) - někdy se přechylování fakt nehodí, že? - dokázala vytvořit zcela nový svět, podobně jako Tolkien, dopodrobna vymakaný. O tom svědčí i mapa Prvního šeolu a Sedm řádů jasnovidnosti popisující všechny kategorie vidoucích, které  najdeme v knize a můžeme se tak v románu orientovat.Jste-li fandové dystopií, směle do Kostičasu. Autorka slibuje ještě šest pokračování. Jestli budou stát za to, na to si však ještě počkáme.



Svatební noc


Nemohla jsem se dočkat, až se mi do rukou dostane nová Sophie Kinsella. Těším se na každou její knížku, vždycky se bavím a odreaguju.

Svatební noc rozehrává příběh sester Fliss a Lottie, které k sobě mají blízko. Matku nemají, otce zajímá spíše whisky než dcery, a tak jim nezbývá než se spolehnout jedna na druhou. Nejinak je to i teď, kdy se Fliss rozvádí a Lottie naopak očekává nabídku k sňatku. Jenžel Lottie dřív mluví než myslí a tak na Richardovo "Chtěl bych se na něco zeptat" odpovídá ihned "ANO". Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby už předtím zbrklá Lottie nesdělila své domněnky hostům v restauraci. Trapas, jak má být.
Ale Lottie nelení a vzápětí kývne na nabídku bývalé lásky z mládí. Co kdyby navázali na staré časy a vzali se. Vždyť jim to tehdy tak klapalo...
 Fliss se to nelíbí a všemožně se snaží svatbě zabránit. Když se to nepodaří, napadne ji geniální řešení. Sňatek se dá anulovat, pokud nedojde ke konzumaci manželství. Rozkaz je jasný: za žádnou cenu nesmí mezi novomanželi dojít k sexu. Do svého plánu zasvětí nejen ženichova kamaráda a právníka v jedné osobě, který je mimochodem dost protivný okouzlující, ale také zaměstnance hotelu, kam Lottie míří na líbánky.
Dochází tedy k mnoha komickým situacím, které Sophie Kinsella umí popsat tak, že máte pusu od ucha k uchu a ani o tom nevíte.

Tahle knížka mě chytla od první stránky. Když jsem se nesmála nahlas, měla jsem aspoň oba koutky permanentně vzhůru. Prostě pohodová humorná knížka, akorát na letní dovolenkové čtení.

Bububu

Recenzáky, tentokrát laděné na duchařskou notu.