Pak jsme si zkoušely jaké to je být nevidomým a průvodcem těchto lidí. Ve dvojicích jsme se v těchto rolích prostřídaly. Jako průvodce jsem měla velkou zodpovědnost, snažila jsem se popisovat okolí, překážky, někdy jsem zapomněla, měla jsem pocit, že se nemůžeme bavit normálně o různých věcech, to bych asi nestíhala :). Zkušení průvodci to však dokážou. Jako nevidomá, s klapkami na očích, jsem se cítila zvláštně. Sluch jsem měla jako netopýr, zdálo se mi, že před námi dusají koně a ona to byla jakási dáma v botách na podpatcích :). Z auta, které bylo od nás hodně daleko, jsem taky neměla dobrý pocit, bála jsem se, že mě srazí. A nejhorší věc je přechod ze slunce do stínu, myslela jsem, že na mě něco padá. Nepříjemné bylo také nevědět, kde přesně se nacházíme, i když jakous představu jsem měla.
Jaký skvělý pocit byl, když jsem klapky mohla sundat a zase normálně vidět. Skláním se hluboce před všemi, kteří "klapky" sundat nemůžou....