čtvrtek 18. března 2010

Takové normální dny v knihovně

Práci na dospělém oddělení si opravdu vychutnávám. Baví mě to. I když někdy to stojí za to. Třeba když má čtenář špatnou náladu a žáhu si zchladí na knihovnici. Chvíli je mi na nic, ale pak to přejdu mávnutím ruky.
Předevčírem mě jeden návštěvník obvinil ze sabotáže. Doslova.
Chtěl něco vyhledávat na internetu a dostal se na blokované stránky, které mu musí uvolnit administrátor.
Přiletěl k pultu a začal na mě řvát:
"Nemůžu vyhledávat, s tím počítačem něco je, někdo mě tady sabotuje."
"Nikdo tady nic nesabotuje, všechno je v pořádku.
"Jak můžu něco hledat, když mě sabotujete".
"Já vás nesabotuju, to je omyl. Jediný problém, který máme, je v rychlosti připojení. Jestli chcete, přepojím vás na jiný počítač. Můžu vám pomoci vyhledat, to co potřebujete?"
"Vy mi nic hledat nemusíte. Já to umím, ale nemůžu, protože mi v tom bráníte. Sabotujete mě."
To už jsem nevěděla co říct, ptala jsem se ostatních návštěvníků, jestli mají problémy. Všichni vše v pořádku. Když rozlícený uživatel vyrukoval s tím, že ho sleduje Velký bratr, bylo mi jasné, že to nemá v hlavě v pořádku.
A tak mě napadlo, jestli by neměli knihovníci (prodavači, úředníci) - prostě pracovníci ve službách, absolvovat povinně školení z psychologie. Aby věděli, jak se chovat k takovým lidem. Přiznám se, že jsem měla trošku obavy, jestli mi pán neskočí do úsměvu. Naštěstí zaplatil a odešel.

Včera jsem měla moc kopírování. Nejprve nějakých 200 služebních kopií pro kino. Odpoledne jedna slečna potřebovala okopírovat maturitní otázky - 120 stran. Když už jsem myslela, že bude klid, přišel starší pán a prosil mě o okopírování zdravotní dokumentace. 70 stran.
Nějak se mi tím celodenním kopírováním zhoršil sluch.
Slyším paní říkat:
"Máte prosím vás knihu "Z ho*na vášeň"?"
Chvíli mi trvalo než mi došlo, že vášeň nemá být z exkrementů, ale zhoubná.
Později odpoledne řadím knížky do regálu a slyším udýchanou uživatelku:
"Lucka Vondráčková ztratila všechno!"
Cože? Bulvár pronikl i do knihovny? Ale ne, paní potřebovala najít a vytisknout VŠECHNO o Lucii Vondráčkové.
Největší peckou byl dotaz:
"Prosím vás, máte Maminku od nějakého Seiferta?"

Slyšela jsem dobře a totálně mě to odbouralo.
Kdyby dotaz vzneslo dítě školou povinné, brala bych to. Ale dospělý člověk?
Ufff. :-)

úterý 16. března 2010

Retro: Čokoláda

Nedávno jsem od kamarádky dostala čokoládu. Nebyla to jen tak nějaká čokoláda, byla to "ta oblíkací".

Hned mě vzpomínky přenesly do dětství, kdy byly tyto čokolády na pultech obchodů. Panenky Jana, Dana a Lena na nás jukaly z obalu, každá měla šatičky, které se daly vystřihnout a panence oblíknout.

Obal jsem si schovala, ale stříhat jej nebudu. Doba pokročila a materiál, ze kterého je obal vyrobený, je jiný. Je z lesklého papíru a já se bojím, že šatičky budou na panence držet špatně. Možná vůbec.

Každopádně mě Figaro potěšilo, s čokoládou jsem lítala nadšeně po bytě a ukazovala ji školákovi. Jako dítě moderní doby a kluk, nad obalem nejásal, zajímal ho jenom obsah :-D.

Další oblíbené čokolády byly nugátová a sójová pochoutka. Mně nejvíce chutnala bílá čokoláda.
Ještě si vzpomínám na jednu, která byla jedinečná. Velká, trojbarevná (bílá, mléčná, hořká.) Dostala jsem ji od budoucího švagra, když přišel žádat ségru o ruku ;-).



Obrázek jsem si půjčila ze stránek idnes.cz.

pondělí 15. března 2010

Back to..

Rozhodla jsem se (a nejen pod vlivem skvěle napsaného retro článku od E.T.), zavést rubriku Retro. Je hodně věcí, na které vzpomínám, a které se už nevrátí (a není to politický systém). Jídlo, hudba, oblečení, hračky..prostě to, co provázelo nás narozené v sedmdesátých letech.
K nostalgickému vzpomínání doporučuju virtuální samoobsluhu na stránkách idnes.cz.

Idol žen



Idol žen je nový román irské spisovatelky Marian Keyes. Úctyhodných 636 stran vypráví příběh čtyř žen, které spojuje postava oblíbeného politika Paddyho de Courcy. Každá z hrdinek vypráví jednu kapitolu knihy. Setkáme se s módní návrhářkou Lolou, přítelkyní Paddyho, které se zhroutí svět po oznámení, že se její milenec zasnoubil s jinou ženou. Do příběhu vstupuje Grace, novinářka, která se snaží s Lolou setkat, má pro to pádný důvod. Další postavou je Marnie, Graceino dvojče, pracující matka, kterou s Paddym spojuje dávná minulost. A nakonec poznáváme Alicii, politikovu snoubenku. Jaké pouto přitahuje všechny tyto ženy k Paddymu de Courcy? Je miláček irských voličů opravdu tím skvělým, příjemným mužem za jakého ho všichni považují?
Román Idol žen je velmi čtivý, působivý a kromě problémů s láskou řeší i aktuální témata domácího násilí a alkoholismu. Ta jsou v knize vylíčena docela drsným způsobem. Celé vyprávění končí velkým triumfem a překonáním velkých překážek, které hrdinky potkaly.

čtvrtek 11. března 2010

Moje malé Sarajevo

Tak už to má naše holka zlatá panelová za sebou. Skoro. Stačilo pár dobře mířených ran a změnila se k nepoznání.

Kdo? Naše knihovna přece.

Nastoupila parta makoušů a pustila se do díla. Velkolepého. V mých představách se objevuje krásná barevná moderní knihovna, ve skutečnosti vidím Sarajevo ;-).


V místech kam směřuje šipka jsem půjčovala ;-)

úterý 9. března 2010

Dewey - Kocour z knihovny, který okouzlil celý svět




Včera jsem začala číst milou knížku americké knihovnice Vicki Myron, bývalé vedoucí knihovny v městečku Spencer v Iowě.
Jednoho mrazivého zimního rána našla Vicki ve schránce na vrácené knihy malého špinavého kocourka. Kocourek učaroval nejen Vicki, ale stal se miláčkem ostatních zaměstnanců i návštěvníků knihovny. Díky němu pookřáli i největší zasmušilci.
V životě to nebývá jednoduché, ani Vicki neměla jistotu, že kocourek bude moci v knihovně zůstat. Podařilo se a Dewey, kterého pojmenovali po nejslavnějším americkém knihovníkovi, těšil obyvatele Spenceru úctyhodných 19 let až do své smrti.
Vicki Myron v knize nelíčí jen zážitky s okouzlujícím kocourkem, ale taky přibližuje svůj nelehký osobní život a práci knihovnice. Což byl jeden z důvodů, proč jsem po knize sáhla ;-), zajímá mě, jak žijí knihovníci jinde.
Knížka je nenáročná, čte se dobře, příjemně se u ní relaxuje.

Bílá kněžka

Do rukou se mi dostal první díl z připravované fantasy trilogie Věk pěti: Bílá kněžka. Pomenší, docela dost hrubá knížka (přesně dle mého gusta), vypráví příběh Aurayi, dívky, která se stává kněžkou. Po několika letech patří mezi pět "Bílých", což jsou nejbližší pomocníci bohů.
Kraj, kde Auraya žije, je napaden černými čaroději,sektou pentadriánů, kteří chtějí zem ovládnout. Auraya
musí ovládnout nabyté síly a schopnosti, aby zem před nepřáteli ochránila. Zároveň bojuje se zakázanou láskou ke splétači snů Leiardovi.
V knize se v hlavním ději prolínají i osudy čarodějky Emerahl, která prchá před kněžími a živí se jako nevěstka.
Román mě zaujal, má napínavý děj a spád, přečetla jsem ho během víkendu, ani odtrhnout jsem se nemohla :).
Těším se na druhý díl a jsem zvědavá, jak budou osudy Aurayi pokračovat dál. Doporučuju všem fanouškům fantasy. Bližší informace o knize jsou na stránkách nakladatelství Zoner Press a na webu Fantasya.cz.