úterý 25. listopadu 2014

Biblioperličky



Jak si užít konec podzimu? Jedině s humorem. Zase jsem něco naposlouchala. :-)

Paní se ptá na registraci v knihovně, kolik to stojí, kolik si může půjčit knížek. Pak jí oči zabrousí na stěnu, kde máme vylepenou poznámku ohledně zapínání knihovny v Second life.
Paní: "Aha, aha..a ten second hand, ten je taky tady u vás?"
Já: "Second hand? Tady? Tady žádný není."
Paní: "Ale je, vždyť to tu máte napsané", ukazuje na cedulku.
*********************
"Druhý díl Doby jedové máte?"
"Určitě ano, o patro výš."
"Jo a ještě nějaký Stoletý stařík, který vyskočil z okna.. To je prý taky o zdravém stravování, to máte?"
***********************
"Chtěl jsem se zeptat na to elektrické čtení do notebooků."
*********************
"Radek Džon... Memento. Máte?"
*******************

Pekáč buchet



Ona píše o vaření, které miluje, on je šílený sportovec, který leze po zamrzlé vodě. Ona už dávno nemá dvacet, on je mladý, bezstarostný kluk.
Zatímco jemu dělá pohyb vyloženě dobře, ona se nejlíp cítí s dobrým jídlem v puse a sport je pro ni jen nutné zlo.
Ty dva byste nikdy dohromady nedali. Ale říkejte to osudu... :-)

Klára, redaktorka rubriky o vaření jde na pohovor s Matoušem Kopřivou, který měla původně vést její kolegyně. Už předem trne hrůzou, protože netuší, o čem si bude se zarytým horolezcem povídat.
První setkání v restauraci dopadne katastrofálně. To si tedy myslí Klára, Matouš je však jiného názoru a je mu jasné, že v té upjaté novinářce, která dělá jeden trapas za druhým a víc než on ji zajímal jídelníček, něco je. Chvíli trvá, než se Matoušovi podaří Kláru ulovit, ale pak to stojí za to.
Oba se sblíží při jednom sportovním víkendu. Klára pomalu bourá předsudky vůči mladšímu Kopřivovi /jak mu láskyplně říká/. Zdálo by se, že romance může mít kladný konec.
Ale tentokrát Kateřina Petrusová překvapila všechny své příznivce. Svým hrdinům připravila dost perné chvilky, které prověří jejich vztah. Jak moc je pevný, co všechno unese?

Tak jsem se opět nemohla dočkat, až tahle knížka vyjde. Autorka je pro mě zárukou toho, že se pobavím, užiju si kapku romantiky a hlavně se hodně zasměju. Jak je u mě zvykem, tuhle "drobnou jednohubku" jsem zhltla za večer. Při čtení jsem měla většinu času pusu od ucha k uchu. Já si prostě autorčin styl psaní vysloveně užívám. Píše tak, jako byste příběh prožívali sami. Hovorový styl, žádné servítky a sem tam i přisprostlé slovo, které do děje zapadalo. Nebylo jich ani moc, ani málo, zkrátka tak akorát.
Líbil se mi nápad, že každá kapitola začínala konkrétním receptem, který se nějakým způsobem vztahoval k ději.

Co se týče hlavních hrdinů, na Kláře bylo sympatické její nadšení pro vaření a také to, že vůbec nebyla dokonalá kráska s ukázkovou postavou modelky. Prostě reálná hrdinka, které její příběh věříte. A není to jen tím, že je vyprávěn ich formou právě z jejího pohledu.
Naopak se mi zdálo, že jsem se toho nedozvěděla trochu víc o Matoušovi, alespoň takový byl můj pocit.
I tentokrát mám stejnou výtku jako u předchozí knihy. Je moc tenká. Poslední třetina by zasloužila "přifouknout", dějová zápletka si o to přímo říkala sama. Klára s Matoušem  si projdou testem odolnosti, autorka v knize popisuje dost vážné, ale přesto zajímavé téma o překonávání handicapu v partnerském vztahu. To bych rozvinula víc, určitě to zajímá spoustu čtenářů.

I přes to jsem si čtení opravdu užila a už netrpělivě vyhlížím další autorčinu knížku.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)


čtvrtek 20. listopadu 2014

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku


Sbírku dvaceti povídek spojuje jihočeský venkov. Autor tento kraj velmi dobře zná, čtenářům ho představil i ve svých předchozích knihách.
Jiřího Hájíčka znám právě jako autora románů Selský baroko a Rybí krev, které se mi hodně líbily, byla jsem proto i zvědavá na povídky, i když je jinak příliš nevyhledávám. Spisovatelovo jméno pro mě bylo zárukou, že litovat nebudu.

V souboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku najdeme pestrou směsku barvitých osudů obyčejných lidí, ať už žijících na vesnici nebo mimo ni, kteří jsou s tímto prostředím pořád spjati.
Na pár stránkách dokáže autor popsat a vystihnout vše podstatné a vžít se jak do mužských, tak i ženských postav /což už předvedl i v knize Rybí krev, u které bych přísahala, že ji napsala žena :-)/.
Protože se děj jednotlivých příběhů povětšinou odehrává v jedné a téže vesnici, máte pocit, že nečtete povídky, ale celistvý příběh.
Celková atmosféra povídek je taková ospalá, spíš ponurá, měla jsem pocit, že se všechny odehrávají za totality, ale pokaždé mě autor nějakou trefnou připomínkou vyvedl z omylu a vrátil do současnosti.
Jako čtenářku mě asi nejméně brala část povídek zaměřených na fotbal, což není moje parketa. Ale vydržela jsem a i tady byly povídky, které se mi líbily (nejvíc konkrétně Lvíčata ). Vlastně mi tato část připomínala Okresní přebor.

Povídky mají jednu velkou výhodu. Můžete si vybrat, ty které vám přirostou k srdci a vracet se k nim. Můžete je číst na přeskáčku, od prostředka, od konce...Ale byla by škoda nečíst je vůbec.
Mezi mé stálice budou určitě patřit povídky Milovnice koňakových špiček, která vypráví příběh emigrantky vracející se po letech do vlasti nebo Anděl na půdě, Driving home for Christmas a Koleje ve sněhu.
Nejvíc mi v paměti utkvěla povídka poslední s názvem Vesnickej román přibližující osud jednoho venkovského domu skrz několik staletí.
Jak jsem se dočetla, většina povídek z této knihy nevychází poprvé. Pro mě to však bylo první setkání s povídkovou tvorbou Jiřího Hájíčka.

Milujete-li atmosféru malých zapadlých vesniček s veškerým koloritem, který je obklopuje a nejsou vám cizí povídky, po tomto výběru určitě sáhněte.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)


středa 12. listopadu 2014

Eleanor a Park - dva světy, jedna láska





Píše se rok 1986 a malým městečkem kdesi v Americe jezdí každý den školní autobus. Studenti se mezi sebou znají, každý má své stálé místo.
Dokud jednoho dne nepřistoupí nová dívka...

Eleanor není prototypem klasické krásky. Je jí víc než dost, hlavu má plnou rezavých vlasů, obléká se jako hastroš a úsměv? Ten bychom ani s lupou nenašli.
Není divu, že se jí spolužáci straní a nikdo ji nechce v autobuse pustit sednout.
Ale je tu Park, po matce napůl Korejec, kterého podivná spolužačka fascinuje, a k hrůze ostatních spolužáků přitahuje A tak se rodí něžný vztah mezi dvěma teenagery z různých světů, které už nemohou být víc odlišnější.
Park pochází z milující rodiny. Jeho otec je veterán z Vietnamu a tak se snaží ze svých synů vychovat pořádné chlapy, s citlivějším Parkem je to trochu problém.
Eleanor má rodinu, o které je lepší nemluvit. Matka se podruhé vdala za muže, který Eleanor nenávidí. Dokonce kvůli němu musela na rok odejít z domu. Rodina je chudá, Eleanor si nemůže dovolit koupit ani baterky do walkmana.

Mají dva mladí lidé, kterým je sladkých šestnáct, šanci prožít lásku? Tu pravou, opravdovou, šílenou první lásku? Oba svým vzhledem vybočují z řady svých spolužáků, nechovají se jako klasičtí puberťáci, jsou prostě JINÍ. Ruku v ruce kráčejí vstříc své lásce navzdory předsudkům okolí. Svými názory a vyzrálostí se liší od vrstevníků.

Autorka napsala krásný, křehký příběh dvou mladých lidí, ve kterém dokázala popsat nejen odlišnost jejich životních stylů, ale především se dokázala dokonale vžít do pocitů teenagerů, kteří mají trable sami se sebou a potýkají se s prvním milostným vzplanutím.
Líbilo se mi, jak byla knížka provázaná s hudbou. The Smith, Cure, U2, tyhle kapely naučil Park poslouchat Eleanor.
Při čtení jsem si říkala, že je tu konečně knížka, ve které hlavní hrdinové nejsou dokonalí. Eleanor nemá pas jako vosa, blond vlasy do půl pasu a řasy jako mrkací panna. Parkovi chybí na břiše pekáč buchet. Naopak - na očích mu jaksi přebývají černé linky, za které by se nestyděl ani Jack Sparrow.
Už tímto si mě získali na svou stranu, knížek s hrdiny, kteří nemají jedinou kosmetickou chybu, už bylo dost :).

Zakoukala jsem se do obálky, která svou jednoduchostí vyjadřuje vše.
Knížku bych doporučila nejen všem zamilovaných teenagerům :), ale i těm, kteří ocení nadčasový příběh lásky.


(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

čtvrtek 6. listopadu 2014

Ostrov



Rybář Hans BarrØy bydlí spolu se svou rodinou na odlehlém ostrově. Není to lehké, uživit se pouze rybolovem, zvláště žijete-li na nehostinném severu Evropy. Hans s manželkou Marií, dcerkou Ingrid, otcem Martinem a mentálně zaostalou sestrou Barbro mají co dělat, aby přežili. Hans se nechává najímat na dost nebezpečný sezónní lov tresek. Rodina se snaží, co nejvíc může, zapojuje se i tříletá Ingrid, která se učí zpracovávat rybí maso. Zdá se, že v ní roste zdatný pomocník. Je tady však ještě Barbro, která otěhotní s příležitostným výpomocným dělníkem a zamotá tak život celé rodině.
Román se odehrává ve dvacátých letech 20. století a zabírá období patnácti let, během kterých Ingrid dospívá.

Knihu ocení milovníci kvalitní severské literatury. Zážitek je umocněn popisem nehostinné, ale přesto čímsi krásné a tajuplné přírody.
 Sepjetí člověka s přírodou, respekt před živly, které mohou ohrozit existenci rodiny Hanse BarrØye i ponurá atmosféra drsné norské krajiny - to vše na čtenáře čeká při čtení knihy Ostrov, nenápadného a docela tenkého románu, který mě doslova pohltil. Užívala jsem si popis nehostinného ostrova, vylíčení rodinných vztahů. Ostrov je dílo, které by určitě nemělo zapadnout na dno knihovny :).

středa 5. listopadu 2014

Je to těžké, když vás vaši nechtějí pustit ven

Pavlína Pořízková je světově známá modelka. Léta žije v USA s manželem, úspěšným muzikantem, a dvěma syny. Její život neprovázejí žádné skandály. Jak je známo z médií, Pavlína Pořízková neprožila zrovna jednoduché dětství. Její rodiče emigrovali do Švédska bezprostředně po 21. srpnu 1968 a svou dceru nemohli vzít s sebou. Nechali ji tedy u prarodičů s tím, že se pro ni později vrátí...








(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)