čtvrtek 29. října 2015

Teď už tě vidím


Asi všichni bereme jako samozřejmost, že vidíme. Že by to mohlo být jinak si raději nepřipouštíme.
Nicole to štěstí nemá.  Trpí degenerativní oční nemocí, díky které do pár let přijde o zrak. Je vůbec člověk schopný připravit se na takovou prognózu? Přijmout ji a dělat, že se nic neděje?

Hrdinka autobiografického románu na to jde po svém. Rozhodne se, že kromě nejbližších příbuzných o své nemoci neřekne živé duši. A to taky dodrží.  Zároveň se vrhá do téměř šílených dobrodružství,  aby tak trochu obelstila osud.  Cestuje, studuje cirkusáckou školu a miluje toho, kdo se zrovna namane.


S postupem času je těžší udržet zdání, že je všechno v pořádku. Nicole sice žije tak, jako dřív, ale svou nemoc neošálí. Začíná to drobnými problémy, které zpočátku působí  roztomile, ale Nicole ztrpčují život. Jízda autem, čtení etiket v obchodě nebo nápisů je pro ni doslova noční můrou. Věčně naráží do nábytku i do lidí. Jak dlouho se to dá vydržet, aniž by se člověk prozradil?

Když Nicole potká Davida, se kterým se plánuje usadit, vyvstává otázka, co bude dál. Co jejich děti? Zdědí tuto nemoc po své  matce? A může těhotenství zhoršit Nicolin zdravotní stav?

Tahle knížka je až děsivě upřímná. Autorka a zároveň i hrdinka nám servíruje svůj osobní příběh bez příkras, zato s ohromnou dávkou humoru a sebeironie. Zároveň ukazuje, jak se slepota, byť "jen" částečná, stává i společenským problémem. Až při čtení jsem si uvědomila, jak je při vidění důležité zorné pole. Že když ho máme zúžené i z jen malé části, je to problém.


 Možná vám Nicole může připadat lehkomyslná a říkáte si, proč neposlouchá lékaře a nepřipravuje se na to, že jednou nic neuvidí. Ale ruku na srdce - kdo z nás ví předem, jak by se zachoval? Kdo by si nechtěl uchovat aspoň trochu volnosti než se začne po světě prohánět s bílou holí?
V rámci pracovního vzdělávání jsem měla možnost vyzkoušet si, jaké je to být nevidomá. A řeknu vám - smekám. Smekám klobouk před lidmi, kteří se musí v životě obejít bez jednoho ze základních smyslů.
Stejný obdiv patří i autorce románu Teď už tě vidím za odvahu a upřímnost, se kterou nám svůj životní příběh naservírovala.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

úterý 20. října 2015

Vítejte ve starých časech


Vzpomínali jste spolu s publikací Retro CS na všechny dobroty, které nám socialistický potravinářský průmysl mohl nabídnout? Pak právě vám je určeno pokračování v podobě knihy Retro CS II, ve které si připomeneme tzv. “tvrdý konzum”, kam patří oblečení, nábytek nebo elektronika.



Jako jedno z tzv. Husákových dětí jsem vyrůstala v osmdesátých letech. Pamatuju žvýkačku Sevak, kterou jsem milovala a dodnes mi chybí, lehké šátky se stříbrnými nitkami, citronovou babetu k snídani, vlakové jízdenky z hnědého tuhého kartonu, krém Maryna v červené krabičce, antiperle, cigarety Mars za 5 Kčs, "oblíkací" čokolády nebo mléko v sáčku. Je toho samozřejmě víc, ale to bych tady mohla vyjmenovávat celou věčnost. :-)
S radostí jsem proto sáhla po této publikaci, abych si zavzpomínala na další věci, které mě provázely dětstvím.

Hned první kapitola se věnuje školákům. Aktovky, sešity, učebnice. Taky vzpomínáte na svůj první slabikář, s Emou, co měla mámu, která mlela maso? Jako rodič, na začátku školního roku vždy bezradně tápající mezi stopadesáti druhy sešitů, jsem si na dobových fotkách připomněla ty jedny jediné, které tehdy byly.

Když jsem poprvé přišla domů k rodičům mého manžela, zjistila jsem, že máme v pokojích stejný nábytek. Mimochodem je funkční dodnes, zatímco stěna, kterou jsme si koupili po svatbě, se rozpadla hned po prvním stěhování. Díky kapitole o nábytku jsem si na to mohla znovu zavzpomínat a taky se dozvědět nové věci. Vůbec jsem třeba netušila, že české nábytkářské podniky kdysi zásobovaly švédskou Ikeu.
A to je jen zlomek produktů, které kniha čtenářům přibližuje. Šperky, hodinky, domácí spotřebiče, které měly pracující ženě ulehčit její “druhou směnu”.

Pamatujete na walkmana? Nebo “dvojče” - kazetový přehrávač se dvěmi kazetami? To se tehdy poslouchalo a pokoutně nahrávalo. Dokud se vám nenamotal pásek z kazety. Situaci pak zachraňovala obyčejná tužka. I tohle, a spoustu dalších věcí, si můžete spolu s autorem připomenout.
Nechte stranou politickou situaci, která tehdy panovala. O té to vůbec není. Jen o tom, jak se žilo v běžných domácnostech v dobách ještě ne tak dávno minulých. Nejste pamětníci? Nahlédněte s touto knihou do života svých rodičů, babiček a dědečků. A můžete si to pak navzájem srovnat.

Publikace je plná fotek, barevných i černobílých, dobových reklam, které si v paměti hned vybavíte. Průvodní text je psán s lehkostí i humorem, a je vidět, že autor se tématice podrobně věnuje a baví ho to. Stejně tak, jako mě bavilo tuto knihu číst. Místy jsem se smála nahlas, třeba u toho, jak se ozdobný papír z vánočních dárků schovával na příští rok. Dneska, kdy o role s balícím papírem v obchodech zakopáváte už v říjnu, je to neuvěřitelné. Některé pasáže jsem předčítala manželovi - vidíte, Retro CS dokonce sbližuje.

Tohle povedené ohlédnutí do minulosti jsem si opravdu vychutnala. A doporučuji ho také vám.

(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

pondělí 19. října 2015

Vivienne Westwood



Říká-li se zpěvačce Tině Turner po právu rocková babička, měl by podobný titul náležet také módní návrhářce Vivienne Westwood. Tuto stále aktivní sedmdesátnici můžeme směle nazvat punkovou babičkou. Jako módní návrhářka se na výsluní drží desítky let a její neotřelé a leckdy šokující módní kreace baví celý svět.

Biografie a částečně i autobiografie - neboť Vivienne spolu se svými blízkými zasahuje do příběhu - přináší pohled na život a dílo této neobyčejné ženy.
Kniha začíná jako reportáž, kdy autor sleduje módní přehlídku, kterou Vivienne připravuje v Paříži, aby plynule přešla ve vyprávění.

Vivienne Westwood se narodila v roce 1941, vyrůstala s bratrem v milující rodině. Odmalička projevovala umělecké sklony a byla nesmírně kreativní.
Nejprve pracovala jako učitelka, vždycky ale tíhla k módě a byla její velkou propagátorkou. Její oblečení bylo vždy středem pozornosti. Jako mladá se provdala za Dereka Westwooda, se kterým měla syna Bena. Manželství dlouho nevydrželo, Vivienne se zamilovala do mladšího muže - kamaráda svého bratra. Lehkomyslný a sebestředný Malcolm McLaren se sice stal otcem jejího druhého syna, ale pro rodinný život nebyl. Vivienne táhla domácnost, věnovala se výchově synů, zároveň si našla čas na svůj největší koníček. Svými módními kreacemi, které vytvářela doslova na koleně, a u nichž také hodně improvizovala, si získala pozornost. Šťastného manželství se dočkala až po boku módního návrháře rakouského původu Andrease Kronthalera, který se stal zároveň jejím spolupracovníkem.

Vivienne Westwood se proslavila originální tvorbou. Přetvářela již hotové věci, kterým vtiskla punc neotřelosti a drzosti. Možná se punk zrodil v Americe, ale byla to právě Vivienne, kdo mu vdechl život. 

Biografie Vivienne Westwood je opravdový bonbónek. Kronika druhé poloviny 20. století, encyklopedie módy, průvodce hudebním světem, reportáž, rozhovor. To vše najdete v knize Iana Kellyho. Je to jako droga, stránky ubíhají a vy se noříte do světa, kde není nic nemožné. Vezměte si starý svetr, udělejte do něj díry, spíchněte si tričko zicherkami... buďte sví, buďte punkoví. Stejně jako Vivienne Westwood.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)





čtvrtek 15. října 2015

Já a pan Jones

  Já a pan Jones



Izzy, Emma a Alicia. Tři ženy, které by se normálně asi nikdy nepotkaly, neměly nic společného. Ale ony mají. Spojují je bratři Jonesovi. A život s nimi je opravdu pestrý.
Emma a Alicia by mohly vyprávět. Obě jsou provdané a s Jonesovými mají letité zkušenosti. Izzy se teprve učí a dostává lekce, na které určitě nezapomene.

Hugh Jones je manželem Alicie. Ve spokojeném manželství žijí několik let, ale poslední dobou má Alicia pocit, že by to chtělo nějakou změnu. Blížící se čtyřicítka je příležitostí, jak se vymanit z role poslušné manželky, matky a hospodyně, která je své rodině k dispozici na přání a nepřetržitě. Je na čase být opět sama sebou a dopřát si v životě nějaké to holčičí potěšení.
David je ženatý s Emmou. Právě přišel o práci a jeho žena je momentálně tahounem celé domácnosti. Přestává ji to bavit, mnohem raději by se soustředila na dítě, které si přeje, ale příroda jí není zatím nakloněná. 
Izzy se s malými dcerkami přistěhovala do města, kde žije nejmladší z bratrů Jonesových, lehkomyslný Charles, který doposud životem proplouvá lehce díky svému osobnímu kouzlu. Doufá, že zapůsobí i na Izzy, ale ta je díky prožitému traumatu ze vztahu s násilnickým manželem proti němu imunní. Šarmantní Charles se jen tak nevzdává a nakonec si Izzy i holčičky získá.

Jonesovi jsou svolání do rodinného penzionu, kterému, stejně jako rodině, pevnou rukou vládne Lilian, milující manželka a matka a... nesnesitelná tchyně. Penzion vede se svým mužem Eddiem. Oba cítí, že s přibývajícími lety jejich síly slábnou a je na čase řešit, co bude s penzionem dál. 
Možná je to pro všechny příležitost dát si dohromady své životy a srovnat si priority. A taky zjistit, jak vlastně mezi sebou vycházet tak, aby rodina fungovala. 

Román je soustředěn na rodinné vztahy a vazby, které jsou skvěle vykresleny. Jonesovi jsou rodina jako každá druhá. Mají své problémy, ne vždy se dokážou shodnout, ale když jde do tuhého, snaží se táhnout za jeden provaz. Situace s penzionem je skvělou příležitostí jak dokázat, že to opravdu jde.

Na nový počin Lucy Diamond jsem se moc těšila. Líbí se mi styl jejího psaní, který je zárukou, že čtenářky (ano, především jim je román určen), budou spokojeny. Autorka skvěle vykresluje charaktery jednotlivých postav. Prožívají situace, které by mohly potkat kohokoli z nás reálném životě. A dokáže jim vdechnout laskavost i humor. 
Román slibuje slušnou dávku emocí, ať už se týkají vztahů manželských nebo rodinných, jejichž pomyslnou třešinkou na dortu je ostrá Lilian. 

Chcete-li rodinný příběh, který vás pohladí a zahřeje na duši, román Já a pan Jones je to pravé. Možná si při čtení uvědomíte, že vycházet s rodinou, v níž se sešla pestrá snůška povah a charakterů se dá. Chce to jen pořádnou dávku tolerance a nadhledu.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

středa 14. října 2015

Úplně jsem zapomněla...

pochlubit se svými letními přírůstky z pražských Levných knih. 

Hudba pro Kláru


Když si chcete vybojovat lásku, musíte jít někdy proti osudu. Stejně jako Klára Wiecková, která se zamilovala do Roberta Schumanna. Vztah si vydobyli navzdory odporu Klářina otce a věřili, že jsou jeden pro druhého tím pravým.

Klára Schumannová je už dáma v letech, když začíná vyprávět krásný, leč bolestný příběh. Obklopena dětmi a vnoučaty vzpomíná na milovaného manžela.
Robert Schumann se do své budoucí ženy zamiloval, když jí bylo pouhých patnáct let. U jejího otce se učil hudbě a mladičká dívka, která byla nadějná klavíristka mu učarovala. Riskovala hněv otce, který dokonce vyvolal soudní při ohledně jejich vztahu a také se vzdala kariéry špičkové pianistky, kterou pro ni naplánoval.
Taková láska musí vydržet navěky, chtělo by se říct. Ale osud často mívá své vlastní plány.

Schumannovi se mají velmi rádi i přes rozdílné názory na kariéru Kláry. Zatímco ona touží věnovat se hudbě naplno, Robert má pocit, že by měla zůstat doma a starat se pouze o rodinu, která se utěšeně rozrůstá.
Robertovo skládání je zpočátku úspěšné. Postupem času však upadá do depresí. Ve svém životě se musel vyrovnat se smrtí mnoha svých blízkých, což ho zlomilo. Pak už ani jeho hudba nebyla taková jako dřív, lidé jí nerozuměli. Vymodlené manželství Kláry a Roberta nakonec rozděluje ústav, do kterého je psychicky nemocný skladatel umístěn. Z něj ve vzpomínkách promlouvá ke čtenářům a zejména ke své milované ženě. 

Musím říct, že mě tenhle křehký příběh plný lásky a hudby vtáhl a pohltil. Dojímala jsem se nad osudy manželů Schumannových, jimž osud tak nepřál. 
Příběh sepsala jejich pravnučka, pro kterou to bylo takřka životní poslání. A na knize si dala opravdu záležet a svým prarodičům tak dokázala vdechnout autentičnost. Je vám líto Roberta, který je zavřený v ústavu a jeho lékař brání rodině v návštěvách v domnění, že mu tím pomůže. Bohužel zapříčinil to, že Klára svého muže už nikdy neviděla.
Překvapilo mě, když jsem se dočetla, že rodinným přítelem Schumannových byl proslulý hudební skladatel Johannes Brahms. Znám jeho skladby, které se mi líbí pro svou slavnostní atmosféru a vždy jsem si ho představovala jako vážného pána. V tomto příběhu je to muž z masa a kostí, který byl Kláře oporou (zjevně toužil být něčím víc) a pomáhal jí, když byl Robert v sanatoriu.

Životopisný román Hudba pro Kláru je i přes vážný námět příjemným čtením, které vás přenese do úžasného světa hudby. Zároveň se jedná o další z výborných beletrizovaných životopisů vydávaných nakladatelstvím Metafora, které poutají nejen atraktivním obsahem, ale také úžasnými obálkami. Ani tahle není výjimkou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

čtvrtek 8. října 2015

Milá návštěva



Na zahradě si to štrádoval sem a tam a tam a sem, fešák... 
Hned mě napadlo, že by se mu na bodlinách vyjímala jablka - tak jak to známe z obrázků.
Ten by nás asi hnal...  S velkou radostí olizoval kosti z masa :-)

Když jeden neodolá...


Miluju antikvariát v ostravském bazaru Měšec. Mají tam naprosto úžasný výběr knih za lidové ceny. Kvalita výborná a kolikrát tam najdete kousky, které se už moc nedají sehnat. Není návštěva, abych si tam něco nevybrala (kupovat ale moc často nemůžu, kam bych to dala). Dneska jsem ale neodolala, tyhle skvosty jsem tam nemohla nechat.
Knížka Odveď mě domů je z Levných knih, do těch mě to taky dneska nějak táhlo :-).




úterý 6. října 2015

Chlap, se kterým byste šli kamkoliv. Třeba i na Mars


Astronaut Mark Watney má štěstí i smůlu zároveň. Posádka, se kterou byl na Marsu, odlétá v domnění, že Mark zahynul při písečné bouři, která se planetou prohnala. Mark sice katastrofu přežil, ale nemá světu ani svým kolegům možnost poslat zprávu, že je živý a zdravý. Navíc mu chybí mu zásoby, takže pokud něco nevymyslí, stejně zahyne.
Mark je naštěstí technicky nadaný, nechybí mu nadhled, vtip a inteligence. Krůček po krůčku začne zdolávat překážky na cestě domů. Podaří se mu vyrobit vodu, vypěstovat brambory a také se dočká kontaktu se Zemí. Ale nic není jednoduché a tak i na Marka čeká ještě pár nepříjemných překvapení.

Kniha Marťan měla hodně dobrou propagaci a recenze, nechala jsem se tedy nalákat.
Udělala jsem moc dobře. Hned první věta vás dostane do kolen a vy už tušíte, že společnost Marka Watneyho vám bude natolik příjemná, že byste klidně obětovali pár let, abyste mohli být na Marsu s ním. On je totiž nejen sexy ( i kdybyste neviděli film nebo neokukovali první knižní obálku, tak to prostě vycítíte), se šikovnými zlatými ručičkami (MacGyver se může jít schovat) a se smyslem pro humor (který bude sakra potřebovat).
Prostě chlap do nepohody, který má jednu jedinou nevýhodu - je neskutečně daleko.

Kniha střídá deníkové zápisky Marka Watneyho s kapitolami, ve kterých poznáváme posádku jeho mateřské lodi, jakož i lidi na Zemi, kteří dělají vše pro Markovu záchranu. 
Autor v knize nešetří poučnými pasážemi, které ale vůbec nejsou nudné. I když popisuje technickou činnost nebo do mrtě rozebírá materiál, který Mark k něčemu používá, je to záživné, je to vtipné, je to prostě "watneyovské". A hlavně je to stravitelné i pro ty, kteří přírodním vědám neholdují, natož aby jim rozuměli. 

Musím říct, že sci-fi žánr až tak nevyhledávám, maximálně jsem ochotná zkouknout dobrý film nebo seriál, který má hlavu a patu, v rámci utužování manželství :-). (A pak jsem kolikrát překvapená, že se mi líbil a některé si i zamiluju, třeba Stargate Universe). Ale když to shrnu - sci-fi pro mě začalo Dnem trifidů a skončilo Červeným trpaslíkem. 
No ale Marťan mě dostal hned na první stránce a nadšení mě neopustilo ani po zbytek čtení. 
Tahle kniha je jedním z mých favoritů na knihu roku. Okouzlila miliony čtenářů, okouzlila mě a já tip na ni s radostí posílám dál. A třeba i na Mars. :-)
Jo - a film musím samozřejmě vidět taky.



Ulička Apple Tree Yard

                                                             

Genetička Yvonne měla až doteď pocit, že žije klidný život. S manželem mají pohodové manželství, děti už odrostly a tak se oba věnují svým kariérám. Jednou Yvonne potká muže, který ji osudově zasáhne. Yvonne podlehne vášni, do muže, o kterém skoro nic neví, se zamiluje a je ochotná riskovat vše pro to, aby si udržela jeho pozornost. Ani sex na veřejnosti není výjimkou. Když ji milenec odvede do zapadlé uličky Apple Tree Yard, aby se mohli oddat své tajné vášni, netuší ani jeden, co všechno může jejich nevěra způsobit.
Oba se dostávají do vězení, Yvonne je obviněna ze spoluúčasti na vraždě a její doposud bezúhonný život je v troskách...

Prostřednictvím Yvonnina vyprávění celého příběhu, které je psáno v du formě - hrdinka hovoří přímo ke svému milenci, zjišťujeme, jak to všechno bylo. Na povrch začnou vylézat věci, které by, nebýt Yvonnina morálního poklesku, světlo světa asi nikdy nespatřily. Najednou není nic růžové ani idylické. 
Nabízí se otázka, proč by mimomanželský sex měl hned vést k vraždě? Je jasné, že za tím musí být ještě něco jiného. Čeká na nás spletitý příběh, ve kterém nitku po nitce luštíme, co se vlastně stalo.  

Psychothriller Ulička Apple Tree Yard je čtivý a napínavý od první stránky. Děj začíná líčením Yvonnina soudního procesu, takže jsem si hned lámala hlavu, proč je Yvonne souzená. Vrací se taky do minulosti, mapuje nejen ony "hezké chvilky bez záruky", ale zároveň dává možnost nahlédnout hlouběji do hrdinčina života.
Na obálce je zmíněno, že román byl nominován za cenu za nejlepší thriller roku - podle mě se o klasický thriller nejedná, spíš o psychothriller /ale to Motto ví :-))/. 
Každopádně můžu doporučit, už pro ten neobvyklý styl vyprávění.

čtvrtek 1. října 2015

Dívka v pavoučí síti

Dívka v pavoučí síti


Taky jste po zaklapnutí poslední stránky, která ukončila Larssonovo vyprávění o investigativním novináři Michaelu Blomkvistovi a drsné hackerce Lisbeth Salanderové, měli pocit, že už nic lepšího ke čtení nebude? 
Ano, Stieg Larsson už opravdu nic nenapíše, ale trilogie Milénium je natolik atraktivní a čtivá, že si pokračování zaslouží.
Dočkali jsme se ho letos, autorem je opět Švéd - uznávaný spisovatel David Lagercrantz.
Hned se nabízí otázka, jak se tohoto počinu zhostil? Píše stejně jako Larsson? Nebo snad lépe? Hůř? Nechme dohadů a spekulací, obrázek si udělá ten, kdo si Dívku v pavoučí síti přečte. Stejně jako já.

Michaela Blomkvista zastihujeme v těžké situaci. Má sice nový kávovar, ale co se práce týče, jde to do kopru. Milénium vlastní noví majitelé, kterým se stará koncepce časopisu včetně Michaela nezamlouvá. Pro ostříleného novináře je to znamení, že je možná čas změnit lokál. Rozhodování hatí vražda vědce Franse Baldera, který si chtěl s Michaelem domluvit schůzku a sdělit mu dost podstatné informace. Než se tak stane, Baldera někdo zabije.  Na(ne)štěstí u toho byl i vědcův autistický syn, který vše viděl. Včetně vraha. 
Malý August je savant a dokáže na chlup přesně namalovat vše co vidí.  Tím se stává nepohodlným pro vrahy svého otce a je třeba jej ochránit.

Čekáte napjatě na Lisbeth? Bude drsná jako dřív? Stejně jako v sérii Milénium i v Pavoučí dívce je Lisbeth machrem přes počítače. Dokáže se nabourat kamkoliv a její vzkaz "Kdo šmíruje lidi, musí počítat s tím, že lidi budou šmírovat jeho,“ hovoří za vše.
Michael a Lisbeth se setkávají ve chvíli, kdy je Frans Balder zabit a jeho synovi hrozí velké nebezpečí. Navážou tam, kde před lety skončili? 

Román jsem začala číst s velkým nadšením a byla jsem zvědavá, jak se autor s výzvou napsat pokračování jedné z nejslavnějších sérií popasoval.
Předně - netroufám si hodnotit, jak moc se podobá nebo odlišuje od Stiega Larssona. Je to prostě David Lagercrantz a tak jsem to brala. A možná právě proto ani Michael ani Lisbeth nejsou úplně stejní jak v Miléniu. Jakoby jim trochu obrousil hrany.

I když jsem některým věcem až tak nerozuměla (ano, hackerský svět jde totálně mimo mě), čtení pro mě bylo skvělou adrenalinovou jízdou. Lagercrantz zabrousil i do hlubokých vod Lisbethina dětství a vytáhl ještě většího strašáka než byl její vlastní otec. Koho? Nechte se překvapit. Tato postava nám slibuje, že není všem dnům konec a Milénium by se mohlo dočkat ještě minimálně jednoho dílu.

Dívka v pavoučí síti není Milénium v té podobě jak ji známe od Stiega Larssona. Nový příběh vystavěný na poctivých základech je i přesto zárukou, že si přečteme kvalitní thriller. 

Nesrovnávejte, nesuďte. Čtěte a pak možná smeknete pomyslný klobouk před někým, kdo je stejně neodbytný jako Michael Blomkvist a stejně drzý jako Lisbeth Salander, díky čemuž mohla světlo světa spatřit Dívka v pavoučí síti.
Já už to udělala.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)