Jak si žiju: 3. 5. 2017

Byť nejsem příznivcem stejných projektů, kdy v jednom dni otevřete pár svých oblíbených blogů a všude je to stejné, protože challenge nebo unboxing, projekt "Jak si žiju" od Rachel Roo mě dost bavil. Vlastně baví, ale jak jsem s hrůzou zjistila, víc než dva roky jsem nic nenapsala. Zdálo se mi, že je to pořád dokola to samé, a že to nikoho nemůže zajímat. Na druhou stranu je to takový deník, do kterého se můžu zpětně podívat. Takže to zkusím znovu. Snad z toho časem bude aspoň občasník a já si po letech připomenu, jak dobře jsem se měla na mateřské, muhehe.

Ráno: V pět ráno první budíček. Chystám pití pro mimíse. Když se napije, ještě na hodinu a něco zalehnu. Další budíček před sedmou. Ten je spíše pro kontrolu, školák se už naštěstí vypravuje sám, vždyť už je z něj skoro student. :-). Zrovna včera jsme se dozvěděli, že byl přijatý na obě školy, kam se hlásil, tak jsme všichni pyšní. 
Stejně se budí i mimís, takže si ho beru do postele a chvíli si tam hrajeme. Pak klasické ranní rituály. Mimíse mám u sebe v kuchyni, hraje si a všechno kolem sebe pozoruje. Já vařím. Dneska šunkofleky.

Odpoledne: Po obědě jsme šli s drahým kosit. Dali jsme část zahrady, zbytek snad o víkendu. Pak chlapi jeli odevzdat zápisový lístek na školu a já si na chvíli mohla surfovat na netu. Mimís spí po dobrém zeleninovém obědě. :) Došel mi recenzák z Metafory, mám radost a hned ho jdu fotit ven. Rozhodla jsem se totiž, že pokud to půjde, budu si knížky fotit sama. Propadla jsem Instagramu a tam je to teda inspirativní koukání.

Večer: Po odpoledním hraní a blbnutí s malým ho jdu koupat. A to je vždycky rachot, protože koupání nesnáší. No ale co se dá dělat, že. Pak dáváme kaši k večeři, chlapi dojídají šunkáče. Synek se připomene o bábovku, kterou jsem mu slíbila upéct. Pouštím se do ní po Výměně manželek. U telky si pročítám blogy a hledám rady, co dělat, když dítě nechce pít mléko. To je problém, který řešíme už třetí den. Náš mimín má totiž Nutrilon allergy care a to je chuťově bleee pití. Hořké. Našeho mládežníka už přikrmujeme, takže poznal, jak dobrá je zelenina a ovoce a mléko už mu nejede. No ani se mu nedivím, mezi námi. 
Zkouším mu dát napít kolem desáté, ale odmítá. Nechám ho tak, ale po chvíli zjišťuju, že se kompletně pročural. Takže přebalit, převléknout, vyčurat, pomodlit a spát, matka si chce ještě chvíli číst. Mám rozečtený emocemi nabitý román Jákobovy barvy o malém klukovi, který je sám ve víru druhé světové války. Jako matku dvou kluků mě to dostává do kolen. Dítě se nakonec rozhodlo, že si to vypije, takže mám radost.
Dopíšu deníček a taky mizím do pelechu, protože až mě ráno v pět ke zdi postaví budík probudí... :-)