Byly tady, a už nejsou

Představte si, že prcháte s dětmi před manželem tyranem a hledáte útočiště tak daleko, jak je to jen možné. A když už to vypadá nadějně, přijdete o to nejcennější, co máte, o vlastní děti. Moment, počkat... vy jste s sebou nějaké měli? Policie tvrdí, že ne. Tak kde je pravda?

Audra je na útěku. Po létech psychického týrání ze strany manžela sebrala všechny své síly a s dětmi Seanem a Louise se vydala napříč Spojenými státy ke kamarádce, u níž chtěla najít útočiště. Je léto, panuje neskutečné horko a Audra s dětmi jsou už lehce nervózní. Napětí stoupá ještě víc, když jejich auto zastaví místní šerif, aby vykonal rutinní prohlídku. Problém nastává ve chvíli, kdy v autě najde balíček marihuany. Audra je zatčena, její děti odvádí policistka, prý na bezpečné místo. Ve vazbě má Audra čas přemýšlet o tom, co se stalo, a taky o dětech. Jsou v pořádku? Na její otázky šerif odpovídá jednoznačně - v autě žádné děti nebyly, a možná je za jejich zmizením právě jejich matka. Na Audru je od této chvíle vyvíjen silný nátlak i štvanice ze strany médií. Vypadá to, že situace nemá východiska. Audra říká, že šerif lže, totéž tvrdí on o ní. Situace graduje, ve chvíli, kdy do městečka zavítá podivný cizinec. Může Audře pomoci?

U tohoto románu jsou na první pohled karty jasně rozdané. Jste svědkem zločinu, víte, co se stalo, dokonce je vám prozrazeno, kdo má čin na svědomí. Jestli máte pocit, že nemá smysl se do knihy pouštět, když vám to autor všechno pěkně naservíroval jako na stříbrném podnose, tak se mu nepoddávejte. I tak se vám dostane takové nálože adrenalinu, že byste mohli rázem skály lámat. Kniha má navíc naprosto jedinečné fluidum. Autor je Ir, ale podařilo se mu vystihnout nefalšovanou atmosféru starých amerických detektivek, v nichž nejde o co největší nálož krve, ale o to, jak se chovají postavy. Zároveň cítíte žár horkého léta sálající z každé stránky.

Byly tady, a už nejsou je jedna z těch knih, které absolutně ovládnou vaše emoce. Nechala jsem se jimi unést a do knihy se doslova vžila. Cloumal mnou vztek na šerifa, soucítila jsem s Audrou, občas mě málem trefil šlak a jako matka jsem jen těžce vydýchávala scény týkající se dětí. A ne, nejsem hysterka, to jen Haylen Beck prostě umí psát.

Kolem knihy se v blogerském světě strhla vášnivá debata. Shodli jsme se na tom, že nás opravdu dostala do kolen. Já za sebe dodávám, že jsem měla sto chutí do příběhu skočit a za hlavní hrdinku všechno vyřídit. Taky bych si dokázala knihu představit ve filmové podobě, protože si o to přímo říká. Nabízí přesně ten pocit, kdy se vám strachy tají dech, a ani na vás nemusí nutně mířit hlaveň pistole.

Knihu můžu jen a jen doporučit. Bez výhrad, jen s jedním doporučením. Obalte si nervy něčím sladkým, budete to potřebovat.


 (Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)