Jsem stejná jako všichni ostatní a přece jiná

Ruth je obyčejná žena. Sama vychovává syna, pracuje jako porodní asistentka. Celý život žije v souladu se svým svědomím, tak, aby zapadla ve společnosti. Bílé společnosti. Ruth je Afroameričanka. O klid přichází, když potká zarytého rasistu.

V práci se Ruth stará o rodičky i jejich novorozené děti. Když onoho osudného dne nastoupí do služby, dostává za úkol postarat se o právě narozeného chlapečka manželů Bauerových. Zrovna provádí klasická vyšetření, když ji zastaví hlas Turka Bauera, který si nepřeje, aby nadále sahala na jeho syna. Ruth je dotčená, ale respektuje příkaz posvěcený vedením.

Jenže poté, co malý Davis Bauer podstoupí obřízku, náhle umírá i přes resuscitaci. Té se účastní i Ruth. A je to právě ona, kdo byl s hošíkem naposledy. Jak se to mohlo, i přes vydaný zákaz, stát? Turk Bauer, kovaný neonacista, na ni podá žalobu za vraždu syna. Je Ruth vražedkyně nebo oběť systému?

Nejnovější román oblíbené autorky se zabývá aktuálním tématem rasismu. Co z nás dělá to, kým jsme? Barva kůže, náboženské vyznání, vzdělání, naše okolí?

Jodi Picoult se nebojí palčivých otázek. Soudní proces řeší smrt dítěte a věc je na první pohled jasná. Ruth měla zákaz dotýkat se novorozence, Turk Bauer zase právo vybrat si, kdo bude pečovat o jeho syna. Ale není náhodou hlavním motivem barva její pleti a s tím spojené předsudky? Ruth odmala touží zpřeházet předem dané karty a vymanit se z područí svého etnika. Myslí si, že když se bude chovat stejně jako její bílí přátelé, zapadne mezi ně. Ale je to úplně stejné, jako když natřete plot novou barvou, ta původní po čase stejně vyleze na povrch.

Jodi Picoult zvolila osvědčený styl vyprávění, kdy se v příběhu střídá několik hlasů. Hrdá Ruth, rozzlobený Turk, a také právnička Kennedy, obhájkyně Ruth. Nabízí tak možnost vidět pohled na celou věc očima zainteresovaných osob a ne jen pohledem jediného vypravěče, který by si mohl držet odstup. Ani prostředí soudní síně není pro spisovatelku novinkou. S úžasem jsem četla, čeho jsou právníci schopní, jak obratně dokážou manipulovat se slovy, překroutit je a obrátit ve svůj (respektive klientův) prospěch.

Při psaní Velkých maličkostí se Jodi Picoult plně soustředila na rešerše, během nichž hovořila s oběma stranami - s Afroameričany i s neonacisty a skinheady, aby získala opravdu věrohodné svědectví.

Myslím, že se jí to povedlo, protože od knihy se jen tak lehce neodtrhnete a jen těžko se vracíte do reality.

Jodi Picoult umí. Velké maličkosti jsou naléhavý, vrstevnatý, ale především poutavý román, který je zárukou dobré četby.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)