Hana

Mira je malá holčička, s rodiči a sourozenci žije ve Valašském Meziříčí. Občas zlobí, jako každé jiné dítě jejího věku. Jenže jedno takové dětské řádění má pro Miru nečekané fatální následky...

Za to, že dívenka porušila zákaz rodičů a šla si hrát k řece, nedostane na rodinné oslavě zákusek. Žloutkový věneček, který v sobě skrýval smrt. Miru připravil o rodiče i sourozence, jež podlehli tyfu. Přežila jen teta Hana, samotářka a podivínka. Mira se jí vždy bála, a teď s ní bude muset bydlet.
I já sama jsem Miru litovala, protože Hana působila opravdu jako studený čumák a morous, navíc byla tak trochu mimo realitu. Jenže stačí číst dál a váš postoj se rázem změní. Ani já jsem netušila, co se pod tou vcelku sympatickou obálkou může skrývat.

Z roku 1954 autorka přechází o pár let zpátky. Vrací se na počátek druhé světové války a líčí situaci v židovské rodině Helerových, která čeká na odsun do Terezína. Vlastně to tak ani nemuselo být, Helerovi byli před válkou dobře situováni a díky příbuzným mohli emigrovat do Anglie, kdyby... Kdyby tenkrát Hana neudělala rozhodnutí, které vše osudově změnilo.

Román je vyprávěn z pohledu Miry i Hany. Dětskýma očima malého děvčete nahlížíte do zdánlivě bezstarostného života maloměstské rodiny. Mira neví, proč její tatínek nemá tetu Hanu rád, proč se maminka Rosa snaží vždycky všechno uhladit, a proč k nim teta Hana vlastně chodí,když je takový divný pavouk a pořád jenom mlčí.
V části, v níž Hana líčí životní osudy své rodiny a posléze vlastní útrapy z pobytu v koncentračním táboře, dostanete vysvětlení. A pokud jste na počátku Hanou tak trochu opovrhovali, budete mít chuť se jí neustále omlouvat.

Touhle knihou se Aleně Mornštajnové podařil opravdu skvělý literární počin. Mám od ní přečteny předchozí dvě knihy, které si nemůžu vynachválit. Mám pocit, že ať už si vybere jakékoli téma, vždy čtenářům nabídne kvalitní příběh propracovaný do nejmenšího detailu. Pokaždé se zabývá rodinnými vztahy, které zasazuje do různých prostředí. V Haně jsou to opravdu mimořádně působivé reálie druhé světové války. Podařilo se jí taky věrně vypodobnit pestrou škálu lidských povahových rysů, kladných i záporných.
O románu Hana jsem slyšela jen samá superlativa, aniž bych předem tušila, jaké závažné téma vůbec zpracovává. Děj mě totálně pohltil, kniha nemá jediné hluché místo. Je napsaná realisticky, zároveň velmi lidsky.

Alena Mornštajnová právem patří mezi nejlepší české spisovatele současnosti, pod to se můžu směle podepsat. Zároveň se mi opět potvrdil můj názor, že knih, které zpracovávají tématiku druhé světové války a životy obyčejných lidí, jež se s jejími útrapami potýkají, není nikdy dost.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)