Když to venku kvete

Ta druhá zapisovatelka

Po téhle knížce jsem pokukovala, když ji kolegyně z katalogizace zpracovávaly do fondu knihovny. 
Líbila se mi obálka, podle níž jsem usoudila, že se příběh bude odehrávat ve 40. letech, během 2. světové války. Tohle období mám ráda, i když moc veselé  není.
Sekla jsem se o dvacet let, ale to vůbec nevadí.

Píše se rok 1925, Amerika si užívá zlatý věk večírků a taky prohibici.
Na jednom policejním okrsku pracuje zapisovatelka Rose. Nenápadná, šedá myška, tak trochu upjatá. Trochu dost - jako by vypadla z nějakého viktoriánského románu. Dětství prožila v sirotčinci, příliš zkušeností nemá a tak se snaží najít někoho, kdo by jí ukázal opravdový svět.
Když na okrsek nastoupí jako další zapisovatelka krásná a bohémsky založená Odalie, Rose se nechává okouzlit.
S Odalií poznává ten pravý newyorský život odehrávající se v tajných barech (je přece prohibice).
Nový životní styl se Rose velice líbí a její posedlost Odalií je čím dál větší.
Jednoho dne dívky odjíždí na venkovské sídlo zámožné rodiny, aby tam strávily pár dní. Setkají se tam s mladíkem Teddym, který má pocit, že zná Odalii. Kdysi chodila s jeho bratrancem, který pak tragicky zahynul. Teddy má podezření, že v tom má Odalie prsty. Dívka tvrdí, že si ji s někým spletl, ale začne být nervózní. Neodbytný Teddy vypátrá dívky v New Yorku a snaží se Odalii konfrontovat, v té chvíli se životy Rose a Odalie osudově propletou...

Tak tahle knížka byla vážně pecka. Četla se lehce. Nevím jak to autorka a pro nás hlavně překladatelka udělaly, ale ta knížka má v sobě ducha doby, ve které se odehrává. Atmosféru New Yorku dvacátých let i ruch na policejním okrsku, kde Rose pracovala. 
Na obalu je napsáno, že se jedná o černou komedii. Nevím, mně to jako černá komedie moc nepřipadalo, ale nevím jak bych styl knížky přesně pojmenovala.
I když to bylo spíše vyprávění (ich forma z pohledu Rose), nebylo tam hodně dialogů, opravdu se to četlo lehce.
Konec lehce šokující a hlavně nečekaný, i když si zpětně říkám, že to k němu všechno vlastně směřovalo. Pár knížek, ve kterých to tak nějak podobně bylo, jsem už četla.

P. S. Jelikož obdivuju focení knížek u Verunky , chtěla jsem to taky vyzkoušet. Bylo to narychlo v práci, bez nějakého aranžmá. Zkusila jsem konstrast. Na obálce je starý psací stroj a tak jsem knížku položila na počítačovou klávesnici. :-) Jako kontrast dvou technologií :-).

Čtečka a já

Mám čtečku. Už rok a půl. A píšu o ní až teď. Pořád jsem plánovala nějaký článek, sumírovala si ho v hlavě, až uplynula taková doba. Tento týden jsem si přečetla skvělý článek Kláry Kubíčkové o tom, jak se se čtečkou sžívala ona a řekla jsem si, že to musím konečně sepsat taky.

Fanynkou různých technických hračiček jsem byla vždycky, ale čtečku, tu jsem tedy nechtěla.
Papírová kniha je papírová kniha, to víme. Krásně voní, lze si v ní listovat a číst napřeskáčku, prostě si ji kdykoli prohlížet. Miluju den, kdy k nám do knihovny přijdou novinky. Všechny ty voňavé kousky prohlížím, očichávám, hladím a kochám se jako doktor Skružný českou krajinou v nezapomenutelné komedii :-).

Když se na trhu objevily čtečky, tvářila jsem se pohrdlivě. Tss, na knihu to nemá. A opět jsem vyjmenovávala výše uvedené vlastnosti papírové knížky. Jenže!!!
Čím víc jsem o nich četla, čím víc jsem jich viděla, tím víc jsem byla na vážkách. Ale pořád jsem zastávala názor, že ji prostě nechci.
Přišly předvánoční letáky, čtečky v akci. "Hmm, možná bych ji i zkusila...nebo ne? Ne, nechci."
A pak v obchodě: "Já se jen podívám, jak to vlastně funguje. No, dobrý, ale ne, nechci." 
Můj soukromý Ježíšek si tohle váhání vyložil po svém a já pod vánočním stromečkem našla kromě knížek i čtečku. :)

Není to žádný Kindle, abych řekla pravdu, ten mi ani moc nevyhovuje. Máme ho v knihovně pro čtenáře a vždy, když jim ho předvádím, u toho maturuju :-).
Moje holka je z rodu Sencorů. Je dotyková, kromě čtečky zastává i funkci přehrávače hudby, videí a rádia. Má v sobě i hry a kalkulačku, je možno si prohlížet fotky. 
Abych řekla pravdu, tyhle vymoženosti jsou tam pro mě zbytečné, protože využívám opravdu jen tu čtečku.
Kromě txt a doc dokumentů přečte vše. V dnešní době není problém dokumenty převést, třeba do pdf, programů je dost.
Jako jedna z mála je vybavená i obalem a dokonce u ní byl i hadřík na displej.
Prostě paráda.

Klára Kubíčková v článku píše, že svou čtečku pojmenovala Zelda, po hrdince první knížky, kterou v ní četla. Zapátrala jsem ve svých přečtených kouscích na databázi knih a zjistila jsem, že u mě to byl jeden z dílů série Mediátor od Meg Cabot nebo detektivka Popol všetkých zarovná od Dominika Dána. Taky to mohlo být Nekonečno vítá ohleduplné řidiče. Vlastně to byly všechny dohromady, protože jsem si zvykla mít rozečtených knížek více najednou. 
A to je jedna z výhod, které čtečka má, a pro které na ni nedám dopustit. Další takovou je to, že knížku můžu mít rozečtenou jak dlouho chci, nikomu ji nebrzdím (jako třeba bestsellery v knihovně).
Můžu v ní mít neomezený počet knížek, i několik tisíc.
Neruším nikoho nočním svícením, když si chci číst. Na dovolenou nemusím tahat tašky plné oblečení knih, stačí mi jedna čtečka.
Loni v létě byla moje krasavice v opravě. Praskl displej. Nevím jak se to mohlo stát, vědomě jsem neudělala nic, co by ho mohlo poškodit. Leda by mi, když jsem usnula při večerním čtení, spadla, ale to si vůbec nevybavuju.
Každopádně oprava stála 600 Kč, reklamace nebyla uznána.
Od té doby holka šlape jako hodinky a já tvrdím, že papírová kniha je pro mě nepostradatelná, ale čtečka ji výborně doplňuje. :-)

Knižní radosti

Už se těším na čtení těchto skvělých recenzáků :-)
 

Jsme přece sestry

O třech sestrách psal už Čechov, tři sestry princezny žily v nejedné královské rodině z pohádky.

Také spisovatelka Anne Gesthuysenová se s třemi sestrami setkala, byly to její pratety, které prožily zajímavé životy. Spisovatelka jejich osudy ztvárnila v románu Jsme přece sestry.

Gertruda, Paula a benjamínek Katty se scházejí, aby oslavily sté narozeniny první z nich.

Taky vám to vyrazilo dech? Mně ano :-).

Energická Katty, které je "pouhých" osmdesát čtyři, celou oslavu organizuje na svém statku.

Tak se tedy sjíždějí...nahluchlá Gertruda, poloslepá Paula a stále akční Katty. Je čas ohlédnout se za životem a vyříkat si problémy, odhalit dávná tajemství...

Napříč dvacátým stoletím sledujeme osudy sester Frankenových, každá z nich prožila něco, co osudově ovlivnilo její život.

Gertruda se zamilovala do mladíka ze zámožné rodiny, leč jeho starší bratr Heinrich jejich lásce příliš nepřál. Když Franz během I. světové války zahyne, Gertruda obviňuje jeho bratra. Když se Katty stane hospodyní na Heinrichově statku, atmosféra mezi nejstarší a nejmladší dcerou houstne.

Právě na oslavě chce Katty pročistit vzduch a vyjasnit si staré křivdy.

Na román Jsme přece sestry je možné dívat se z více úhlů pohledu.

Třeba jako na rozsáhlou výpověď jedné generace napříč dvacátým stoletím. Sestry zažily obě světové války, rozmach i pád Třetí říše, jakož i poválečný vzestup Německa. Nechybí ani téma společenských tabu jako je homosexualita nebo antisemitismus.

Také je to propracovaný rodinný příběh s dobře vykreslenými charakterovými rysy sester Frankenových.

Pro mě bylo důležité i to, že jsem měla možnost nahlédnout "pod poválečnou pokličku" Německa. 

Není  moc románů, který by čtenářům přiblížily i druhou stranu, tu "špatnou". Ne všichni Němci s Hitlerem souhlasili, většina obyčejných lidí si oddychla, když 2. světová válka skončila. Tak tomu bylo i v Dolním Porýní, kde se příběh odehrává.

Celý román plyne velmi lehce, současnost se prolíná s minulostí a přesto jsem neměla pocit, že bych se ztrácela. A taky mi vůbec nepřipadalo, že by sestry měly tolik let. I přes jejich drobné zdravotní neduhy byly bystré a čiperné, měla jsem pocit, že jim je nanejvýš čtyřicet, hlavně nezdolné Katty.

Tento čtivý román můžu doporučit všem milovníkům rodinných příběhů.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Biblioperličky

Paní se ujišťuje: "Takže když mi pošlete mail, že končí výpůjční doba, stačí jen odepsat...nemusím klikat nikam na vaše stránky a tam psát."
"Ne, není třeba, jen odepíšete.."
"No to je super, já kolikrát někam odjedu pryč.... a tahat sebou ty internety...." :-)))

Pán se ptá, chce zřejmě pro manželku: "Máte těch 50 obrazů nebo jak to je?" :-)))))

"Chci se zeptat na 52 odstínů šedi."

"Prosím vás, řeknete mi, kolik mi ještě zbývá času?" (čtenářka si nebyla jistá výpůjční lhůtou)

Dva malí asi 11letí kluci chtějí knížku pro starší sestru jednoho nich: "Máte knížku Dekanón? "

Zapomenuté dítě

Scarborough  je malé městečko na severním pobřeží Anglie. Jednoho dne zde byla nalezena zavražděná mladá studentka, která si po večerech přivydělávala hlídáním dětí. Způsob vraždy je natolik brutální, že policistům dokonale zamotá hlavu. Zejména, když nebyl prokázán sexuální ani loupežný motiv. Po nějaké době dojde k podobnému zločinu na místní farmě, kdy je zavražděna Fiona Barnesová.  Obě vraždy nic nespojuje, proto se vyšetřovatelka případu, inspektorka Valerie Almondová, soustředí na rodinné vztahy na farmě. Jako hlavní podezřelý se jeví učitel Dave Tanner. Z událostí však vyplyne najevo, že Fiona skrývala jedno velké tajemství. Historie celého příběhu spadá do daleké minulosti, do doby 2. světové války, kdy Londýňané posílali své děti na venkov. Tak se do Scarborough dostala i Fiona Barnesová. Spolu s ní je úplnou náhodou evakuován i osiřelý chlapec Brian. Je duševně postižený a na Fionu se až nezdravě upíná. Jednoho dne si ho však na práci vezme nerudný farmář a po Brianovi se slehne zem…

Mám ráda romány Charlotte Link, přečetla jsem všechny, které u nás byly vydány (dříve nakladatelství Fontána, dnes Ikar).

Zpočátku jsem ani netušila, že se jedná o německou autorku, reálie svých příběhů zasazuje většinou do Anglie.

Její romány jsou vrstevnaté, snoubí se v nich jak krimi, tak i psychologie. Postav je tam vždy docela dost, občas jsem se musela trochu vracet, abych se zorientovala.

To však nemění nic na faktu, že její příběhy jsou vždy čtivé a napínavé.