Proč (ne)chodit do knihovny

Před malou chvíli přišly do knihovny dvě mladinké slečny studentky. Vcházely se slovy: "Jéžišmarijá, já jsem nebyla v knihovně sto let."
Druhá na to: "Já taky ne, nechodím sem, protože je to daleko".
Zacukal mi koutek, říkám: "No to se máte čím chlubit, holky".
Všechny tři jsme se zasmály a slečny mě poprosily o vyhledání povinné četby.
Našla jsem jim menší část toho, co potřebovaly, na ostatní knížky jsem je odkázala na na naše další pobočky.
Na jedné z nich byly, další jsou daleko. Při zapisování do průkazky konstatuju, že s takovou odpovědí profesorka asi spokojená moc nebude.
"Bude muset počkat", odvětily s ledovým klidem studentky. Už jsem nenašla odvahu zeptat se, na co bude muset učitelka čekat :-).
Při odchodu mě ale dívky potěšily, při balení knížek si mezi sebou povídaly, že to u nás máme útulné. Malé a proto útulné. Že se po cestě ze školy domů zastaví častěji. Neměla jsem to srdce jim říct, že dlouho malí nebudeme, že nás čeká pořádná rekonstrukce.
Přece si neodradím dvě ztracené a znovunalezené dušičky, ne? :-)