Knižní návraty do dětství

Na svoje oblíbené knížky z dětských let vzpomínám docela často. A taky už dlouho plánuju tenhle článek, jsem moc ráda, že jsem se k němu konečně dostala. Záměrně neuvádím ty staré známé pecky jako Mikeš nebo Děti z Bullerbynu, ty milujeme všichni a víme o nich poměrně dost. Vybrala jsem spíše ty méně profláklé.

Jednou z mých prvních dětských knížek, kterou si vybavuju, je O Kubáskovi, Měsíčkovi a modrooké Nanynce. Měla jsem ji hodně moc ráda, mamka mi z ní předčítala. Když jsem se pak naučila číst sama, četla jsem ji pořád dookola. Vypráví se v ní o ztraceném panáčkovi Kubáskovi. Zaujala mě tehdy /a vlastně i dnes/ zajímavá grafická podoba knížky. Ilustrace jsou doplněné fotkami koláží z přírodnin.

Anička z I. A. nádherná knížka Jana Rysky o prvňačce Aničce, která byla hodná a vzorná, ale pořád ji zlobil kluk Pavel Šlechta. Myslím, že je to jedna z těch knížek, které kdyby se po menší úpravě znovu vydaly, tak by se dětem líbily (a stejně tak i rodičům a prarodičům).

Ferdův slabikář. Ten mě bavil hodně moc!!! Další nadčasovka, čerpala jsem z ní i při besedách s dětmi. Nezapomenutelné říkanky a příběhy o písmenkách, uměla jsem je zpaměti.

Kozlíček Kaštánek. Pro tuhle knížku mám zvláštní slabost. Četla jsem ji hodně často, příběh kozlíka kaštanové barvy, který měl být poražen, ale podařilo se mu utéct, mě vždycky dojímal. A taky jsem milovala ilustrace, které v knížce jsou. Zrovna dneska jsem ji vyhrábla ze Studentovy knihovny a nostalgicky si ji připomněla s mamkou, která u nás zrovna byla. Taky přijde do dětské knihovničky a budeme ji číst, až přijde její čas. (Ta knížka, ne mamka :-))

Dvanáct pohádek. Na tuhle knížku myslím docela často. Bohužel mi zmizela někde v propadlišti dějin. Obsahuje zajímavé pohádky v nichž jsou hlavními hrdiny třeba obyčejné věci. Napsala ji Jarmila Svatá někdy v padesátých letech. V paměti mi utkvěla pohádka o polévce, která zpívala. Děti remcaly, že je k jídlu zase jen polívka, a jejich maminka jim řekla, aby poslouchaly, co polévka vypráví, když se vaří. Docela ráda bych si pohádky s odstupem času připomněla.

Děvčátko z města. Další z knížek, které jsem četla několikrát. Příběh malé holčičky ze Sovětského svazu, která za války přežije jako jediná z celé rodiny bombardování, se mi neskutečně líbil. Malou Valentinku si k sobě vzala žena z vesnice, která měla více dětí a holčičku přijala jako vlastní. Z knížky si vybavuju, že často jedli brukev, což jsem jako dítě netušila, co může být. Až dneska jsem se dočetla, že brukev je něco jako matka dnešních košťálovin. :-)

Gabra a Málinka: Tyhle valašské cérky jsou taky moje srdcovka a píšu o nich už tady. Taky o knížkách  Hra na Betsy Bowovou a Bibi, které mají neodmyslitelné místo v mé knihovně, už jsem psala dřív. 

Trilogie od Martiny Drijverové Táta k příštím Vánocům, Táta pro radost i pro zlost a Táta nemá smutky rád se v knihovně nikdy moc neohřála, protože jsem ji měla doma skoro pořád já. Série příběhů o sestrách Janě a Evě, které hledají nového tatínka, s nímž se posléze musí, stejně jako s novou sestřičkou, sžít, jsem doslova hltala.

Velkou slabost jsem měla vždycky pro knížky Heleny Šmahelové. Nejčastěji jsem se vracela ke své "svaté čtveřici" zahrnující romány Velké trápení: nikdy jsem nechápala, jak mohli rodiče hlavní hrdinku Janu odložit do dětského domova, jen aby se mohli v klidu rozvést, zatímco její mladší sestra mohla být s matkou; Já a moji drazí vyprávějící o dívce Aničce, která žije s velkou rodinou a přesto je pořád sama; Magda, jejíž stejnojmenná hrdinka vyrůstá s postaršími rodiči vědátory, a je taky v podstatě sama, protože má mnohem starší sourozence, kteří mají své životy; a Dora na cestách o náctileté dívce, která s otcem cestuje za matkou do New Yorku. Možná si ji pamatujete z knížek Dobrá mysl a Dora a medvěd, v nichž byla tehdy ještě malá.

Četli jste některou z nich nebo máte úplně jiné srdcovky z vašeho dětství? Budu ráda, když mi o nich napíšete. :-)

Klasika do dětské knihovny

Pevný knižní základ musí být. Mimísovi sice ještě nečteme, spíše povídáme, ale proč už mu knížky pomalu nechystat.
Krtek a Honzíkova cesta nesmí chybět. A já se už těším, až si po letech zopakuju předčítání. :-)

Kniholéto

Hromadné projekty bloggerů moc nevyhledávám, vadí mi, že blogy jsou pak všechny na jedno brdo.
Pár výjimek jsem udělala, zapojila jsem se do společného čtení s Basterkou, a napsala pár řádek o běžném životě blogera do projektu Rachel Roo Jak si žiju. No, tady pokračuju, ale už jenom občas, což mi připomíná, že bych se měla polepšit a zase něco naťukat. :-) 

Teď mi učaroval letní projekt mé další oblíbenkyně Narcisky. Po oba letní měsíce se na Instagramu  každý den zveřejňují fotky s konkrétním tématem (viz fotka). Já teda nemůžu slíbit, že to bude poctivě opravdu každý den, ale budu se snažit. Fotky najdete na mém instáči, no a taky je vložím sem. Hastagy jsou  #kniholeto a #kniznicervenec

Takže - 1. července začínáme.

Má ji rád, nemá ji rád

Hamish Wolfe mohl pokračovat v kariéře chirurga, kdyby... Kdyby nebyl odsouzen k doživotnímu vězení za vraždu tří dívek. Jeho jedinou momentální devizou je charisma a šarm, kterým si podmanil ženy a dívky. Ty mu do vězení píší zamilované dopisy a vesměs věří v jeho nevinu. Důkazy vůči Hamishovi jsou však jasné, a tak mu nezbývá než doufat v to, že by se jeho případu ujala právnička Maggie, která na svobodu dostala několik odsouzenců.

Maggie Roseová není typickou upjatou právničkou v kostýmku. Modré vlasy a safírové oči byste čekali spíše u rebelské rockerky než u advokátky. Maggie o svých případech píše i knížky, mediální slávě se však úspěšně vyhýbá. Původně Hamishův případ brát nechtěla, ale je tak trochu svéhlavička, která zásadně nechodí s davem. Když ji policejní vyšetřovatel Pete Weston žádá, aby se Hamishovi Wolfovi vyhýbala, udělá pravý opak. Maggie si zprvu dělá jen písemné náčrty k potencionální knize, aby posléze této víceméně jasné kauze propadla...

Sharon J. Bolton mě okouzlila románem Obětina, který jsem doslova zhltla na posezení. Oslovila mě i série se sympatickou vyšetřovatelkou Lacey, nemohla jsem tedy odolat ani téhle pořádné bichli, kterou si nadšeně ohmatalo i naše miminko :-).

Román Má ji rád, nemá ji rád je jako černá díra. Jako králičí nora z Alenky. Vcucne vás a nebude chtít pustit, dokud neotočíte poslední stránku. Jenže vy taky chodíte do práce, vaříte, uklízíte, a tak dál, že jo. Garantuji vám, že jen těžko se budete od rozečtené knihy odtrhávat, autorka totiž píše skvěle. 
Žádné dlouhé úvody, žádné ciráty. Spolu s Maggie vpadnete do Hamishova světa, ani nemrknete okem.

Je těžké psát recenzi na knížku, o níž nechcete nic podstatného prozradit, abyste potencionální čtenáře nepřipravili o moment překvapení, který v dobrých thrillerech bývá. A vězte, že tady... No, sami uvidíte. Prostě pozor na vykloubený čelistní kloub, i to by se vám mohlo stát.  Asi v polovině knihy jsem se začala plácat po ramenou a chválit, jak jsem to pěkně uhodla, abych pak na konci zůstala pořádně vyjevená. A vsadím všechny svoje knížky, že právě o to S. J. Bolton šlo.
Atraktivitu a švih celému příběhu dodávají dopisy, policejní zprávy a jiné podstatné dokumenty, které příběh rámují a dokreslují.

Maggie Roseová, Hamish Wolfe, Pete Weston. Tito tři hlavní aktéři se proplétají celým příběhem tak důmyslně a rafinovaně, při čtení máte pocit, že si s vámi autorka hraje jako kočka s myší.
Jsem zvědavá, kdo si získá vaše sympatie, a naopak - koho byste nejraději praštili pěstí.

Tohle je naprostá pecka, kniha, do jejíž úctyhodných téměř šesti set stran autorka vetkala důmyslně propracovaný příběh, a u níž si budete jistí pouze jednou jedinou věcí. Nedáte ji z ruky.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Dlouhé noci v cizím světě

Vzpomenete si, co jste dělali v roce 1990? Byli jste, stejně jako já, náctiletí, kteří místo facebookových statusů spolu mluvili pěkně z očí do očí? Nezajímaly vás porevoluční změny, protože vy a vaše bujaré mládí jste byli nade vše? 
Tak nějak podobně, ale "po americku" si měla svá teenagerská léta užívat i Jean.

 Píše se rok 1990. Američané žijí válkou v Perském zálivu a novinkami ve světě vědy a techniky. Jean je skoro třináct. S rodiči a sestrou vyrůstá na maloměstě, kde si všichni vidí do talíře. V rodině je zdánlivě vše v pořádku, jenže s vrcholícím horkem se stupňuje i na první pohled neviditelná krize mezi Jeaninými rodiči, která vygraduje dočasným odchodem matky od rodiny.

 Díky tomu, že Jean žije v těsném sepětí s dospělými, dospívá rychleji. Zjevná je její fyzická proměna, jež není lhostejná postaršímu sousedovi. Jean utíká do světa fantazie, zároveň bojuje s počínající sexualitou a pozorností svého okolí.
Ne, tohle není popis typického dětství mladičké dívenky, která si maluje pusu máminou rtěnkou, na stěnu si věší plakáty se svými idoly a před spaním k sobě tiskne plyšového medvídka. 
Zdánlivě poklidně plynoucí román, v němž hned ze startu autorka připomíná zásadní události roku 1990, je sondou do života nefunkční rodiny. Problémy bublají pod povrchem, všude prosakuje tíživá atmosféra horkého dusného léta, v němž koně umírají z neznámých příčin. To vše dokonale znásobovalo pocit neklidu, který jsem měla při čtení.
Několikrát jsem se musela vrátit na začátek, abych si připomněla, kolik má Jean let. Teprve třináct, na mě přitom působila jako protřelá sedmnáctka. Styl mluvy a dialogy vůbec neseděly k nevinné holčičce, jíž by měla Jean správně být. 

Dlouhé noci v cizím světě čítají něco málo přes sto sedmdesát stran. Asi vás hned napadne, že vám čtení nezabere mnoho času. Ale autorka píše natolik osobitým stylem, že si některé pasáže dáte ještě jednou. Je to podáno tak, že si budete vychutnávat každé slovo a zároveň o příběhu přemýšlet. Je to poetický, zároveň znepokojivý a neobyčejný román o (ne)obyčejném dospívání dívenky ocitající se na pomezí dětství a rané dospělosti, s níž je někdy těžké bojovat.

Knihu doporučuji milovníkům složitých rodinných příběhů, čtenářům společenských románů s psychologickou linkou a těm, kteří umí ocenit barvitost jazyka a pohrávání se slovy.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Omega)

Hlídači

V roce 1977 bylo v jižním Walesu spatřeno UFO. Neil Spring se tímto úkazem nechal inspirovat, aby vytvořil zcela neotřelý román, v němž nechal promlouvat především svou fantazii.

"Myslím si, že nejhorší vzpomínky jsou ty, které se snažíme v sobě potlačit. Pokud budeme mít štěstí, zůstanou v nás navždy pohřbeny. Někdy se však chtějí dostat na povrch, jako oživlá mrtvola drápající se ze svého hrobu."

To jsou slova Roberta Wildinga, hlavního hrdiny tohoto románu. Robert pracuje jako asistent vlivného politika. Píše se rok 1977, studená válka je na vrcholu a v městečku Haven místní pozorují podivná světla na obloze. 

Robert je vyslán, aby neobvyklé události prošetřil. Má za to, že se jedná o vojenské operace americké armády, která má v městečku svou základnu. Jenže je tady jeden člověk, který hlásá pravý opak a je přesvědčen, že se jedná o UFO, které má přinést zkázu. Ďábel totiž už pěkných pár let  nespí a čeká na svou příležitost.

Tím člověkem je Randall Llewellyn Pritchard, Robertův dědeček. Po tragické smrti rodičů se ujal svého vnuka, aby ho vychoval. Robertovy vzpomínky na dětství jsou všechno ostatní, jen ne příjemné. To, co bylo zasunuto hluboko v paměti, vyplouvá po setkání těch dvou na povrch. Během vyšetřování si Robert sáhne na dno svých sil a bude čelit nejhorším démonům, kteří jsou po letech zpátky.

Než jsem se do knihy začetla, netušila jsem, co přesně mám očekávat. Vlastně se mi kniha s podobnou tématikou ještě nikdy do rukou nedostala. Bude to čistá fikce? Polodokument? 

Přiznám se, byla jsem příjemně překvapená. Román Hlídači mě zaujal hned od počátku, Neil Spring umí své čtenáře přitáhnout. Styl psaní je velmi sugestivní, popisný, nutí vás pokračovat dál a dál. Ponurá atmosféra je umocněna popisy drsné velšské krajiny, což ještě víc umocňuje pocity, jenž při čtení máte. V knize není nouze o šokující zvraty, které jsou zcela mimo vaše chápání. Zatímco jste si už mysleli, že vás nic nemůže překvapit, posledních sto padesát stran vás vyvede z omylu. Možná se po dočtení mrknete nahoru, co kdyby náhodou...

Hlídači nabízí originální mix poctivého hororu, za nějž by se nestyděli ani pánové King a Lovecraft, a sci-fi s linií klasické anglické detektivky. Jen ten pes baskervillský chybí. :) Pro české čtenáře není Neil Spring nováčkem, loni vyšla jeho kniha Lovci duchů, jejíž děj je opět vystavěn na skutečných základech. Můžeme jen hádat, čím nás autor překvapí do třetice.

I když tuto knihu považuji především za "chlapské čtení" jsem moc ráda, že jsem si mohla rozšířit svůj čtenářský obzor. Jako knihovnice totiž musím být připravena na všechno. S klidným svědomím můžu Hlídače doporučit všem (takže nejen mužům), kteří se zajímají o neobvyklé přírodní jevy, milují mysteriózní thrillery plné akce a napětí a mají bohatou fantazii, kterou si rádi takovými knížkami ještě přiživují.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Krimi trochu jinak

Radku Třeštíkovou čtenáři buď milují nebo ji nemusí. Pokud jste stejně jako já jejími fanoušky, určitě napjatě čekáte na její nejnovější knihu. Nese název Osm a směle můžeme říct, že je to tak trochu jiná detektivka.

Jednoho sobotního rána je v pražském parku nalezená postřelená mladá žena. Kdo měl zájem na smrti Michaely Mrázové? To je úkol pro policii. Spolu s ní odkrýváme zamotané nitky celého příběhu. A jestli si myslíte, že k objasnění přispěje po probuzení i samotná Míša, jste na omylu. Z osudného dne si nepamatuje vůbec nic. Vlastně si nepamatuje poslední rok, což může být pro někoho výhodou. Co se stalo před tím než Míša padla k zemi se střelným poraněním hlavy?

Zbytek recenze najdete na blogu knihkupectví Neoluxor

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor)