Světlo mezi oceány

Jsou knížky, které mají velkou reklamní kampaň - třeba trilogie Padesát odstínů. Když jsem si ji přečetla, říkala jsem si, že je to příliš přeceňované. Ale kampaň svůj účel splnila, po knihách se čtenářky můžou utlouct, i když některé pak chodí a říkají, že čekaly něco víc.
A pak jsou knížky, o kterých se dozvíte čirou náhodou, ale pak padnete na zadek.
To je případ této knihy, která mi v záplavě nových titulů nějak unikla. Divím se tomu, protože mám ve zvyku projíždět nabídky vydavatelství a psát si seznamy. A jen tak něco mi neunikne, hlavně pokud se kniha týká toho, co mě zajímá.
Když jsem byla v naší obecní knihovně, román Světlo mezi oceány mě zaujal obálkou. Námětem. Lokalitou, ve které se odehrává. Prostě jsem si ji musela půjčit a jen jsem přemýšlela, jak to že o ní dosud nevím. :-)
Začetla jsem se do příběhu Toma Sherbourna, který překonal útrapy I. světové války a vrací se domů. No, domů.....vlastně se nemá kam vrátit, s rodinou se nerozešel v dobrém. Přijímá tedy místo strážce majáku na Janusově ostrově u západního pobřeží Austrálie.
Tahle práce není jen tak pro každého, vyžaduje nejen nadšení, ale také zodpovědnost, disciplinu a hlavně potencionálnímu strážci nesmí vadit, že tam bude sám.
Pokud tedy nezíská parťáka v podobě ženy do nepohody. Takovou je Izabela, mladá nekonvenční dívka. Přes počáteční Tomovu nedůvěru, Izabela se mu zdá příliš mladá, se do sebe zamilují a vezmou se.
Na Janusově ostrově jsou docela šťastní. Tom se stará o maják, Izabela o rodinný krb a vše se zdá být v pořádku.
Jenže není. Oba touží po dětech, které nemohou mít. Izabela prodělává potrat za potratem a zároveň se vytrácí její optimismus. V podstatě už nemá pro koho žít. Pár dní po posledním potratu moře vyplaví loďku s mrtvým mužem a živým, plačícím miminkem. Tom, který má smysl pro zodpovědnost, chce událost zaevidovat a nahlásit na policii. Jeho žena vidí v dítěti dar od Boha a prosí jej, aby to nedělal, vždyť kromě jich dvou o tom nikdo nic neví. Můžou přeci dítě vychovat sami.
Tom ač nerad, souhlasí. Děvčátko dostane jméno Lucy a stává se miláčkem manželů Sherbournových. Léta plynou, dívenka roste a rodiče zjišťují, že v městečku Partageuse, pod které maják spadá, žije biologická matka malé Lucy. Svědomí se může směle zahryznout...
Při čtení se ve mně střídalo mnoho pocitů. Líto mi bylo jak Izabely tak i biologické matky Hannah, chvíli jsem dávala za pravdu jedné, chvíli zas druhé...
Román je napsán velmi čtivě, je propracovaný, autorka si dala opravdu záležet a psala srdcem. Pozor!! Nejedná se o červenou knihovnu, ale o, dá se říct, psychologický román, který řeší otázku morálky. Čtenář má opravdu nad čím přemýšlet.