Váha inkoustu

Dvě ženy od sebe dělí několik století. Kdyby se znaly, měly by si co říct? Životní cesty Ester a Helen se proplétají v této neobyčejné knize čítající úctyhodných šest set stran.

Helen Wattová, profesorka historie, dostává  na počátku milénia zajímavou zakázku od svého bývalého studenta. Má prozkoumat staré židovské rukopisy, které muž nalezl při rekonstrukci domu. Helen si k práci přizve mladého amerického studenta Aarona, jemuž se nedaří napsat disertační práci. Stárnoucí, unavená životem i Parkinsonovou nemocí, musí Helen snášet poměrně sebevědomého Aarona a zároveň čelit konkurenčnímu týmu badatelů, který má o rukopisy také zájem.

Historická linie zasazená do 17. století sleduje Ester Velasquezovou, Židovku s portugalskými kořeny prchající před inkvizicí. V Londýně, městě plném nástrah zůstává sama bez rodiny. Ujímá se jí slepý rabín, u něhož Ester pracuje jako písařka. Mladá žena je velmi chytrá a bystrá, svět inkoustu a knih jí učaroval. Ale co budoucnost? Aby se měla dobře, musí se vdát. Jenže jako vdaná žena se zase nesmí věnovat své vášni. Existuje pro ni řešení?

Váha inkoustu spojuje nejen dvě naprosto odlišná historická období, ale také osudy žen, které si svou nezávislost musely vybojovat samy. Nejvíce mě bavila linie Ester, jež nabízí pohled do života středověké ženy. Poznáváme židovskou kulturu, svět, v němž žena má jisté jen jedno. Narodila se proto, aby se stala manželkou a matkou a striktně dodržovala zákony své obce. Helen má jako moderní emancipovaná žena daleko větší prostor pro svůj rozlet, ale i ona naráží na barikádu, oddělující ji od světa, do něhož se jako mladá zamilovala. Helen totiž není rodilá Židovka, ale judaismu propadla.

Nečekejte však příběh ve stylu Barbary Erskinové nebo Barbary Wood, které také umně propojují historii se současností. Zatímco ony se zaměřují spíše na romantiku, Váha inkoustu je hutné, po jazykové a stylistické stránce propracované dílo, jež brousí i do vod filozofie, aniž by působilo nabubřele a příliš učeně.

Autorka Rachel Kadishová se hlásí ke svým židovským kořenům, jimž vzdala hold právě touto knihou. Kromě spisovatelské profese působí jako profesorka tvůrčího psaní.
Právě její vybroušený styl psaní, smysl pro detaily a umění vykreslit atmosféru konkrétního okamžiku, činí z Váhy inkoustu nevšední literární počin, k čemuž přispěl i překlad Zory Freiové.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

6 důvodů, proč číst knihu Poslední dny Rabbit Hayesové

Kolem knihy Poslední dny Rabbit Hayesové budete možná chodit po špičkách. Přiznejme si, komu by se chtělo číst o tom, jak se někdo chystá na onen svět, a ještě k tomu nedobrovolně? Ale pokud se do ní pustíte, zklamaní nebudete, je tady několik důvodů, proč tento příběh stojí za to.

Ano, od samého počátku víme, že to s hlavní hrdinkou nevypadá dobře, ne nadarmo se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, nemusíte se však bát, že byste měli tu čest s ufňukanou slečinkou. Rabbit Hayesová je neskutečně vitální a akční žena. Máte pocit, že byste po jejím boku dokázali dobýt severní pól a zdolat Mount Everest, protože z Rabbit vyzařuje neuvěřitelná vnitřní síla a optimismus. A to se počítá.

Děj nekrouží celou dobu pouze kolem umírání. Rabbit přece kdysi bývala malá holka, zamilovaná teenagerka, teď je i milující máma… Boj s těžkou nemocí střídají prostřihy do minulosti. Svět hlavní hrdinky se točil kolem hudby a největší lásky jejího života, muzikanta Johnnyho Faye. Dovedete si představit křehkou náctiletou dívenku, která dělá zvukařku klučičí kapele? Která milovala jediného kluka v době, kdy se její kamarádky zamilovávaly téměř každý druhý den do někoho nového? Rabbit prožila poměrně svérázný život a vy do něj můžete nakouknout.

Rodina je nade vše a u Rabbit to platí tuplovaně. Její rodiče by se rozkrájeli a sourozenci nad sebou navzájem drží ochrannou ruku. Vážná nemoc je bez varování srazí na kolena a všichni si sáhnou až na úplné dno. Autorce se podařilo naprosto přesně vystihnout typickou irskou rodinu, jejíž členové nejdou pro peprné slůvko daleko, ale přesto se mají rádi.

Taky je tady Juliet, dcera Rabbit. Má dvanáct let, ale díky nové životní zkušenosti působí nesmírně vyzrále, i když v jádru je pořád malou holčičkou, která potřebuje jistotu a rodinné zázemí. Je to typ dívky, se níž byste se jako teenageři chtěli kamarádit. Juliet patří spolu se svou matkou a strýcem Daveym mezi nejsympatičtější postavy knihy.

Anna McPartlinová namíchala silný koktejl, a stačilo jí k tomu jen pár ingrediencí. Křehkost příběhu vyvažuje neuvěřitelná životní síla vyzařující z hlavní hrdinky. Zároveň nechybí obrovská porce humoru, který rozbíjí všudypřítomný pocit beznaděje. Není řečeno, že kniha o umírání musí být zákonitě ponurá a prvoplánově smutná. Poslední dny Rabbit Hayesové vás přesvědčí o opaku.

Dojímáte se pořád dokola nad notoricky známou knihou Než jsem tě poznala od Jojo Moyes a cítíte, že by to chtělo trochu změnu? Seznamte se s Rabbit Hayesovou. Tohle je totiž přesně pro vás.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)

Jedna + 1

Tom, mladý devětadvacetiletý muž, si rozumí víc s čísly než s lidmi. Po posledním neúspěšném vztahu volí seznamku, která dává dohromady páry podle výpočtů matematických vzorců. Tom se v devadesáti čtyřech procentech shoduje s Lisou. Naplánuje si s ní rande, ale k jeho překvapení dorazí místo Lisy její matka která má v Lisině inzerátu prsty. Ale osud si své ovečky umí sehnat dohromady, Tom a Lisa se potkávají v pekárně, kde oba začnou pracovat. Problém je, že se ucházejí o stejnou pracovní pozici. Dva kohouti na jednom smetišti nedělali nikdy dobrotu, to je stará známá věc. Pomůže oněch čtyřiadevadesát procent shody k lásce? Nebo veškeré sympatie rozmetá rivalita v práci?

Monika Peetzová je autorkou úspěšné série Úterní ženy. Četla jsem dva díly, první se mi líbil hodně, druhý už tolik ne, a třetí jsem pro jistotu do rukou už nevzala. U knihy Jedna + 1 mě nalákala anotace, chtěla jsem vědět, jak se autorka popasuje s mužským hrdinou.

Když jsem se začetla, byla jsem docela příjemně překvapená. Po ženských hrdinkách se zaměřila na muže, svého hrdinu nechala vyprávět příběh v ich formě a musím říct, že jí to sedlo víc než Úterní ženy. Dokonale se do Toma vžila a podařilo se jí vystihnout jeho plachou povahu. Tom je celý život obklopen ženami, vyrůstal totiž se třemi staršími sestrami. V dětství je opustil otec, což se podepsalo na Tomově vztahu k lidem.
Nemusíte se děsit, že vás autorka bude mučit psychologickým rozborem jedné dysfunkční rodiny. Tahle knížka je humorná, laskavá, a i když se rodinnými problémy zabývá, činí tak s velkou dávkou empatie a nadhledu.

Tom je sympatický mladík. Milý, trochu roztržitý, přišlo mi, že se do dnešní hektické doby vůbec nehodí. Jeho vášní jsou už odmalička čísla, měla jsem pocit, že by se za ně nejraději schoval úplně celý. Před světem, ale především před svými ochranitelskými sestrami, které by rády řídily jeho milostný život.
Knížka obsahuje spoustu humorných scén, u nichž se s chutí zasmějete. Trošku vážněji vyznívá v situacích, kdy Tom řeší problémy s otcem.

Jedna +1 je příjemnou oddechovou četbou s romantickou zápletkou, v níž hlavní roli hraje nejen láska, ale také čísla. To, že během čtení budete mít chuť na čerstvé pečivo, je samozřejmostí.

Pokud bude Monika Peetzová psát další knihu, doufám, že hlavním hrdinou bude znovu muž. Tento způsob psaní jí opravdu sluší.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Česká čtenářská republika

Mám moc ráda knihy o čtenářství od Jiřího Trávníčka (málem jsem napsala Hájíčka, oba jsou mí oblíbenci a pořád se mi pletou). Když jsem zjistila, o čem přesně Česká čtenářská republika pojednává, věděla jsem, že si ji musím přečíst. Jako knihovnice jsem tak trochu "postižená" a zajímá mě všechno kolem čtení - kdo, kdy, co, kde, jak a proč. A přesně tohle nový počin Jiřího Trávníčka nabízí. Takže pokud chcete vědět, co četli vaši prarodiče a rodiče, jaký kult pro ně znamenaly knižní čtvrtky, a jestli čtou i dnešní mladí, tohle je přesně to pravé ořechové. 

Hned v úvodu se dozvídáme, co všechno bylo nutné zařídit, aby byl proveden výzkum, kterého se účastnili tzv. narátoři (vypravěči) zahrnující široké věkové spektrum.

Autor představuje čtyři čtenářské kategorie - rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou, zabývá se knižními fenomény, které ovlivnily všechny výše zmíněné generace čtenářů, od Babičky přes Remarqua po Harryho Pottera. Životopisy zaznamenávají čtenářský život konkrétních zástupců všech generací. Je hodně zajímavé zjistit, jak moc se liší literární vkus seniorů a dnešních dvacátníků. Co ovlivnilo naše prarodiče, aby četli? Ne všichni vyrůstali v ekonomicky silných rodinách, o to víc si možnosti číst vážili, na rozdíl od dnešní mládeže, kde spíše než knihu najdete mobil nebo tablet. 

Na "rozehřátí" Jiří Trávníček nabízí tabulku mapující rozvoj čtenářské kultury u nás i ve světě. Věděli jste, že pojem bestseller byl poprvé použit v roce 1902? Nebo že Rusko vydalo v roce 1918 nařízení, kdy domácnosti s knihovnou čítající více než pět set svazků, musely tyto odevzdat, pokud je občané nepotřebovali k práci? A jedna česká perlička - v roce 1939 jezdil první český bibliobus, který byl posléze zabaven jako sanitka.

Co se týče čtenářských kategorií, já se věkem řadím do té počítačové zahrnující vesměs tzv. "Husákovy děti" narozené v sedmdesátých letech minulého století. Jsme generací, která mezi knihami vyrůstala, ale na prahu dospělosti jsme se začali seznamovat i s počítači. Listopad ´89 jsme prožili jako náctileté děti, ze dne na den jsme vyházeli učebnice ruštiny a začali se učit anglicky. 

V podstatě jsme generací, jíž banány a mandarinky voní tak nějak slavnostněji, protože jsou spojeny s Vánocemi.

O to víc mě zajímalo, co četli souputníci mých rodičů a prarodičů. Moc se mi tyhle generační čtenářské výpovědi líbily. To, že dnešní mládež čte méně, vím až moc dobře z vlastní rodičovské zkušenosti. A je jedno, že jsem synovi odmala četla a ke knihám ho vedla, že mě vidí neustále s knihou v ruce, je prostě typickým představitelem generace internetové. 

Moc mě potěšilo, že autor věnoval samostatnou kapitolu kultovní četbě mého dětství, jíž jsou Karafiátovi Broučci. Jsou zmiňováni jako předěl mezi knihou k předčítání a samostatným čtením. Broučci jsou asi první literaturou, v níž se děti seznamují se smrtí.

Nechybí ani fenomén Harryho Pottera, kterému my knihovníci blahořečíme za zvýšení návštěvnosti dětských čtenářů, mnozí z nich čtení propadli právě díky němu. Ale tenhle čarodějnický kluk neuhranul jen děti, v jednom ze životopisů se z lásky k němu vyznává i padesátiletý učitel. 

Mé knihovnické srdce zaplesalo nad kapitolou pojímající jednu z nejlepších čtenářských akcí vůbec - Celé Česko čte dětem a pobavilo se nad výrazem "tipaři" . Doposud jsem toto slovo měla spojené s trestnou činností, ale při čtení jsem zjistila, že v rámci své práce jsem tipař jako vyšitý. Doporučuju, radím a nabízím četbu podle nálady a preferencí čtenářů. Takovým tipařem bývá i učitel nebo rodič.

O knize Česká čtenářská republika bych mohla psát a psát, ale nejlepší bude, když si ji přečtete sami. Seznámení s českou čtenářskou kulturou je totiž hodně zajímavé a zábavné. Nemusíte mít strach, že vás čeká chladná a neosobní naučná literatura, jíž byste se museli prokousávat. 

Tahle "bichlička" je psána srozumitelně a jasně, je především o lidech a pro lidi. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Hana

Mira je malá holčička, s rodiči a sourozenci žije ve Valašském Meziříčí. Občas zlobí, jako každé jiné dítě jejího věku. Jenže jedno takové dětské řádění má pro Miru nečekané fatální následky...

Za to, že dívenka porušila zákaz rodičů a šla si hrát k řece, nedostane na rodinné oslavě zákusek. Žloutkový věneček, který v sobě skrýval smrt. Miru připravil o rodiče i sourozence, jež podlehli tyfu. Přežila jen teta Hana, samotářka a podivínka. Mira se jí vždy bála, a teď s ní bude muset bydlet.
I já sama jsem Miru litovala, protože Hana působila opravdu jako studený čumák a morous, navíc byla tak trochu mimo realitu. Jenže stačí číst dál a váš postoj se rázem změní. Ani já jsem netušila, co se pod tou vcelku sympatickou obálkou může skrývat.

Z roku 1954 autorka přechází o pár let zpátky. Vrací se na počátek druhé světové války a líčí situaci v židovské rodině Helerových, která čeká na odsun do Terezína. Vlastně to tak ani nemuselo být, Helerovi byli před válkou dobře situováni a díky příbuzným mohli emigrovat do Anglie, kdyby... Kdyby tenkrát Hana neudělala rozhodnutí, které vše osudově změnilo.

Román je vyprávěn z pohledu Miry i Hany. Dětskýma očima malého děvčete nahlížíte do zdánlivě bezstarostného života maloměstské rodiny. Mira neví, proč její tatínek nemá tetu Hanu rád, proč se maminka Rosa snaží vždycky všechno uhladit, a proč k nim teta Hana vlastně chodí,když je takový divný pavouk a pořád jenom mlčí.
V části, v níž Hana líčí životní osudy své rodiny a posléze vlastní útrapy z pobytu v koncentračním táboře, dostanete vysvětlení. A pokud jste na počátku Hanou tak trochu opovrhovali, budete mít chuť se jí neustále omlouvat.

Touhle knihou se Aleně Mornštajnové podařil opravdu skvělý literární počin. Mám od ní přečteny předchozí dvě knihy, které si nemůžu vynachválit. Mám pocit, že ať už si vybere jakékoli téma, vždy čtenářům nabídne kvalitní příběh propracovaný do nejmenšího detailu. Pokaždé se zabývá rodinnými vztahy, které zasazuje do různých prostředí. V Haně jsou to opravdu mimořádně působivé reálie druhé světové války. Podařilo se jí taky věrně vypodobnit pestrou škálu lidských povahových rysů, kladných i záporných.
O románu Hana jsem slyšela jen samá superlativa, aniž bych předem tušila, jaké závažné téma vůbec zpracovává. Děj mě totálně pohltil, kniha nemá jediné hluché místo. Je napsaná realisticky, zároveň velmi lidsky.

Alena Mornštajnová právem patří mezi nejlepší české spisovatele současnosti, pod to se můžu směle podepsat. Zároveň se mi opět potvrdil můj názor, že knih, které zpracovávají tématiku druhé světové války a životy obyčejných lidí, jež se s jejími útrapami potýkají, není nikdy dost.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Sucho

Rodné městečko můžete navštívit z několika důvodů. Když chcete mrknout na rodinu, pozdravit známé, zjistit, co je nového. Anebo přijedete na pohřeb, na nějž se vám vlastně vůbec nechce, protože se jedná o vašeho bývalého nejlepšího kamaráda a jeho rodinu. Právě z tohoto důvodu se do rodné Kiewarry vrací policista Aaron Falk. Místními není vítán, cítí z nich nevraživost pramenící z dávné minulosti. Vlastně tady zůstává jen proto, aby pomohl objasnit okolnosti kamarádovy smrti.

Luke Hadler zabil své nejbližší - manželku a malého syna a poté spáchal sebevraždu. I když jsou všichni obyvatelé v šoku, vlastně se ani nediví. V Kiewaře totiž panuje dlouhodobé sucho, které neprospívá úrodě, čímž ruinuje místní farmáře. To by mohl být důvod, proč jsou téměř všichni Hadlerovi mrtví. Naživu totiž zůstala maličká dcerka. Nabízí se otázka, z jakého důvodu ji jedinou Luke ušetřil? Falk se spolu s místním policistou pouští do vyšetřování. Jenže místo toho, aby mu obyvatelé Kiewarry pomáhali, házejí mu klacky pod nohy. Čím hlouběji se Falk noří do Lukova případu, tím víc se z hlubin vynořuje ono dávné tajemství, které kdysi změnilo život obou kamarádů.

Tenhle thriller vás dostane hned od počátku. Čtivý, znepokojující, drnkající na tu správnou strunu vašich emocí. Všudypřítomné horko vás pohltí stejně jako obyvatele Kiewarry. Jane Harperová popisuje ponurou atmosféru věrně a autenticky. Máte pocit, že jste v Kiewaře a nahlížíte Falkovi přes rameno. Cítíte pověstné ticho před bouří. Před očima se vám míhají frustrovaní obyvatelé městečka. Stíráte si pot z čela a myslíte si, že máte stopu. Stejně jako já. Ale autorka vám vaše zdánlivě pevné nervy dokonale pocuchá. V knize se objevují prostřihy do minulosti, aby přiblížily onu osudovou událost, jejíž kořeny prorostly pevně až do současnosti. Je nějaká souvislost s Hadlerovými? Nebo je vše jinak? 

Sucho podle mě aspiruje na jeden z nejlepších krimi románů letošního roku. Moc se mi líbilo, že děj byl zasazen do australského prostředí, které se řadí k mým oblíbeným knižním destinacím. Mám načteno dost více méně společenských románů s těmito reáliemi, ale musím říct, že Sucho je první australská detektivka, s níž mám tu čest. Je celkem osvěžující číst něco jiného /a přesto tak stejného/ než typické severské krimi.
Aaron Falk je hrdina, kterého bych ráda viděla, respektive ráda bych o něm v budoucnu ještě četla. Autorka prý plánuje další díl, v němž by figuroval, máme se tedy na co těšit. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Lovec králíků

Zatímco policista Joona Linna trčí ve vězení, venku se dějí věci. Kdo uslyší v telefonu dětskou říkanku o deseti malých králíčcích, může si být jistý, že mu moc života už nezbývá.
Největší průšvih nastane, když je nalezen mrtvý švédský ministr zahraničí. Ale ministr není jedinou obětí záhadného vraha, mrtvol je víc a Joona dostává propustku právě proto, aby problém vyřešil.

Keplerovci se vrací po delší odmlce, kterou vyplnili mysteriózním thrillerem Playground. Někteří čtenáři jim toto dílo zazlívají, jiní, třeba já :-), jsou nadšení. Tím spíš jsme se všichni těšili na další díl ze série krimi příběhů s Joonou Linnou. Už jsme se báli, že detektivky budou pokračovat bez něj, naštěstí se do děje se vrátil s plnou parádou. S kolegyní Sagou má co do činění s vynalézavým vrahem.
Do děje se zaplétá i kuchař Rex, který řeší osobní problémy. Láhev alkoholu je mu bližší než všechno kolem. Jenže se musí postarat o pubertálního syna, jenž mu připravuje jedno překvapení za druhým. Možná si říkáte, co má nějaký kuchař společného s nekonvenčním vrahem, jehož poznávacím znamením je dětská říkanka o králíčcích. Jak už to v dobře propleteném příběhu chodí, budeme často lapat po dechu.

Geniální Keplerovci /já jim ani jinak říkat neumím/ vás do děje vtáhnou hned od počátku. Akce, napětí, a všudypřítomný strach dotvářejí autentickou atmosféru knihy. Joona se pořádně zapotí, protože vrah své oběti kosí obzvláště brutálním způsobem, navíc zpočátku jeho činy nemají logiku. Některé scény jsou obzvláště výživné, i otrlí mají co dělat, aby je skousli. 
Když už si myslíte, že jste spolu s charismatickým detektivem zločinu na stopě, nastává obrat o sto osmdesát stupňů, a vy stojíte zase na začátku.  

Kromě závažného zločinu se román zaobírá i osobním životem Joony. Nemusíte mít strach, pokud neznáte předchozí díly. Jak už to v sériích bývá, základní informace jsou shrnuty, aby se od nich odvíjely další osudy hrdinů. 

Setkala jsem se s názory, že se jedná o poměrně slabý díl série, já s tímto tvrzením nesouhlasím. Lovce králíků jsem četla se zatajeným dechem a jen těžko se od knížky odtrhávala. Máte rádi otevřené konce? Nesou naději, že se bude pokračovat. Lovec králíků právě takhle končí a já doufám, že jsou to přiotevřená vrátka k dalším případům, které na Joonu čekají. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Georgette píše otci

Francouzka Lilie vyrůstala bez otce, což ji do budoucna velmi poznamenalo. Když jako studentka odjela do Německa na studijní pobyt, velmi přilnula k otci své nové kamarádky Hany. A tak není divu, že za nimi okamžitě jede, jakmile se dozví, že je Hermann nevyléčitelně nemocný. Sebou veze obraz, který se jí jen těsně před odjezdem někdo pokusil ukrást a Lilie vůbec netuší proč. V obraze je ukrytý dopis, jehož autorkou je budoucí malířka Georgette Aguttová. 

V Německu se Lilie spolu se svými přáteli pouští do pátrání po osudu Georgette. Pro každého z nich má mise svůj význam. Hana chce vytěžit téma pro novinový článek, Hermann touží zapomenout na nemoc a Lilie doufá, že se dozví něco víc o Georgette, která byla její předkyní a zároveň zjistí, kdo a proč jí chtěl zcizit obraz.
Pátrání dobrodruhy zavádí do Francie i Švýcarska, a začíná tak neotřelá road movie zaměřená na umění,

Děj knihy tvoří dvě linie. Současnost patří Lilii, Hermannovi a Haně, minulost přibližuje životní osudy Georgette, která žila na přelomu 19. a 20. století, v době, kdy uměleckému světu vládl impresionismus.

Autorka románovou formou vylíčila životní osudy této vcelku neznámé malířky. Já jsem o ní doposud neslyšela a docela bych dovedla představit jejich zpracování v samostatném románu. Její život byl natolik zajímavý, že by si to zasloužil.

I když se jedná o román, autorka popisuje bohémský svět francouzských umělců, zejména malířů. Poukazuje na to, že role ženy v tomto prostředí nebyla vždy chápána tak, jak by si to představitelky něžného pohlaví přály. 

Taky dějová linka věnována Lilii je hodně zajímavá. Zaujalo mě vylíčení vztahů mezi ní a rodinou Hany. Téměř idylické, člověk by ani nevěřil, že by v reálném životě bylo něco takového možné. 

Celkově je román příjemným čtením, které potěší milovníky spletitých rodinných příběhů i příznivce umění.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Tohle hřiště není na hraní

Jako typický představitel svého znamení (štír) často přemýšlím o smrti. Je to definitivní konečná nebo něco existuje? Pokud ano, v jaké formě? Lars Kepler přichází s novým příběhem, tentokrát bez detektiva Joony Linny. Nečekejte ani krimi, hlavním námětem je právě posmrtný život.

Jasmin Pascalová-Andersonová patří mezi ostřílené vojáky švédské armády. Během zásahu v Kosovu utrpí vážné zranění, přičemž se jí na skoro dvě minuty zastaví srdce. Když se vrátí do běžného života, její pohled na posmrtný život se navždy změní. Během zástavy se Jasmin dostala na zvláštní místo, do přístavního města, kde se rozhoduje o tom, co se stane s člověkem zmítajícím se mezi životem a smrtí. Panuje zde nelítostný systém, v němž platí, že silnější vyhrává. Podvody, machinace a úplatky vám zaručí, že se vrátíte zpátky mezi živé.

Zní to jako nějaký temný fantasy příběh? Lidé kolem Jasmin si myslí, že jen trpí posttraumatickým šokem a potřebuje se léčit. Jasmin opouští vojenský život a se svým synem se snaží žít normálně. Daří se jí to do té doby, než ji ochromí dopravní nehoda, při níž zemře její matka a malý syn Dante zůstává vážně zraněn. Lékaři ho musí operovat. Když se Jasmin dozví, že mu na chvíli zastaví srdce, je jí jasné, že se kvůli Dantemu musí do přístavního městečka vrátit a hrát hru, která má svá vlastní krutá pravidla. Jasmin se ocitá na hřišti, v němž však na hry není místo…

Zbytek recenze najdete na blogu knihkupectví Neoluxor

(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

Knižní bitva

Obecně platí, že když se dva hádají, třetí se směje. A taky to, že ne všechny hádky mívají dobrý konec.
Jak to asi vypadá, když se mezi sebou hašteří milovníci knih? Každý si hájí ty své oblíbené, na které nedá dopustit.

Zkuste se "pohádat" taky. Nakladatelství Host pořádá pravou nefalšovanou knižní bitvu. 
Která kniha vás zaujala či rovnou dostala do kolen? Žhavá Jiskra v popelu nebo ledově chladné Ódinovo dítě?

Já se přiznávám, že ještě nemám přečtenou ani jednu, ale z toho, co jsem si o nich přečetla a taky tím, že tíhnu spíše k severu (Zima se blíží, víme, ne? ;-)), je mi bližší Ódinovo dítě, které si hodlám přečíst jako první.

Obě knihy jsou skvělé, o tom svědčí i fakt, že u nás v knihovně jsou půjčené. 

Tak která bude ta vaše nej? Na webu kniznibatle.cz pro ni můžete hlasovat.

Starý kraj

     

Vera a Anna. Dvě ženy, které kromě rodinných pout nespojuje téměř nic. Vera je rázná postarší lékařka žijící ve starém venkovském domě.
Její neteř Anna se rozešla s partnerem, a se svým malým synem hledá útěchu u někoho, kdo ji nebude vyčítat zpackaný život. Teta, kterou téměř nezná, se jeví jako ideální. 

Kdo je Vera? V roce 1945 jí bylo teprve pět let, když se svou matkou utekla z východního Pruska do Německa. Azyl najdou ve starém vesnickém domě, který obývá zahořklá Ida Eckhoffová a její syn Karl. 
Spletité nitky osudu způsobí, že Vera bude s domem, ke kterému nijak extra nepřilnula, srostlá. Byť nemusela, obětovala mu celý život. A teď, na jeho sklonku, pod svou střechou přivítá Annu. Zprvu jsou si cizí, ale později zjistí, že mají leccos společného. 

Autorka ve svém vyprávění sleduje obě hrdinky, zároveň dává prostor i dalším postavám, které se v příběhu objevují a doplňují tak barvitý pohled na venkovský život. Ať už to jsou starousedlíci, zocelení tvrdou prací nebo lidé z města, jenž na vesnici hledají romantiku. 

Jak se na venkově vlastně žije? Záleží na tom, kdo jste. Takový život není pro každého. Toho, kdo neumí chodit v holinách po kluzkém blátě, bez milosti semele. Možná jste i vy plánovali koupi starého domu, těšili se na rekonstrukci, abyste ve finále zjistili, že to není pro vás. Nebo si s úsměvem na rtu každý večer čistíte zablácené boty a na město si ani nevzpomenete?

Tak či tak, Starý kraj je knížka, která si vás podmaní, stejně jako to dokázala se čtenáři v Německu, kde se setkala s mimořádným úspěchem. Není divu. Je to příběh, v němž si nikdo na nic nehraje. Dörte Hansenová taky ne. Píše věcně, střízlivě, přesto v knížce najdete i místa, kdy se zasmějete.

Hledáte-li příběh, který je čtivý, ale nechcete nic tuctového, komorní Starý kraj je skvělou volbou. Za zmínku stojí i grafické zpracování s nádhernou, téměř snovou obálkou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host)

Dívka, co má říz

                                                  

Taky vám lezly krkem dobře míněné rady rodičů na téma vašeho chování, vzhledu a způsobu života? Čtrnáctiletá Johanna se rozhodla, že svůj styl si najde sama.

Když vyrůstáte v chudé rodině živořící pouze na sociálních dávkách, obklopeni hromadou sourozenců, frustrovanými rodiči a bezútěšností dělnického prostředí, příliš možností k rozvoji nemáte. Stejně to cítí i Johanna Morriganová, obtloustlá dívka, která ze všeho nejvíc touží po sexu a úspěchu. A tak se zrodí Dolly Wildeová, Johannin pravý opak. Do černého oblečená recenzentka hudebních kapel, která pro ironii a jízlivost nejde daleko. Díky práci v hudebním časopise se Johanně otevírá nejen nový, rebelský svět, zároveň je to možnost, jak pomoci rodině v tíživé ekonomické situaci. Dívka si svůj nový život užívá. Sex, chlast a cigára jsou její mantrou. Ale touha být velkou holkou za každou cenu sebou nese určitá rizika. Než Johanna přijde na to, kým vlastně doopravdy je, zažije jeden obrovský trapas a spoustu přešlapů.

Caitlin Moranová přichází po dvou fejetonistických knihách s beletrií, v níž se nechala částečně inspirovat svým životem. Stejně jako Johanna i ona pochází z dělnického prostředí, v mládí psala recenze hudebních alb a později se stala novinářkou.

Ironický a břitký humor, který jsem si oblíbila v Morantologii, nechybí ani v této knize. Autorka ho nabízí pořádnou nálož hned ze startu a munice jí vydrží téměř do konce. Píše s lehkostí, je velmi pohotová a používá nejrůznější přirovnání, která by vás normálně ani ve snu nenapadla. Zároveň máte pocit, že čtete Dickense. Sociální problémy, se kterými se potýká Johannina rodina, jsou v knize vylíčeny plasticky a syrově.

V Johanně jsem našla jistou podobnost s populárním Adrianem Molem. Oba jsou předčasně vyspělí puberťáci s mindrákem, který je větší než celá Anglie. Kdyby Adrian dospíval o pár let později, tvořil by s Johannou docela dost dobrou dvojku.

Děj je zasazen do devadesátých let. Doby, kterou můžeme dnes již směle nazývat retro. Až mě to děsí, vždyť já v nich taky strávila mládí. Na druhou stranu - proč se do minulosti někdy nevrátit a neujistit se, že jsme dospívání zvládli. Třeba vám to připomene právě tato kniha.

(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

Dívka v pavoučí síti

Taky jste po zaklapnutí poslední stránky, která ukončila Larssonovo vyprávění o investigativním novináři Michaelu Blomkvistovi a drsné hackerce Lisbeth Salanderové, měli pocit, že už nic lepšího ke čtení nebude? 
Ano, Stieg Larsson už opravdu nic nenapíše, ale trilogie Milénium je natolik atraktivní a čtivá, že si pokračování zaslouží.
Dočkali jsme se ho letos, autorem je opět Švéd - uznávaný spisovatel David Lagercrantz.
Hned se nabízí otázka, jak se tohoto počinu zhostil? Píše stejně jako Larsson? Nebo snad lépe? Hůř? Nechme dohadů a spekulací, obrázek si udělá ten, kdo si Dívku v pavoučí síti přečte. Stejně jako já.

Michaela Blomkvista zastihujeme v těžké situaci. Má sice nový kávovar, ale co se práce týče, jde to do kopru. Milénium vlastní noví majitelé, kterým se stará koncepce časopisu včetně Michaela nezamlouvá. Pro ostříleného novináře je to znamení, že je možná čas změnit lokál. Rozhodování hatí vražda vědce Franse Baldera, který si chtěl s Michaelem domluvit schůzku a sdělit mu dost podstatné informace. Než se tak stane, Baldera někdo zabije.  Na(ne)štěstí u toho byl i vědcův autistický syn, který vše viděl. Včetně vraha. 
Malý August je savant a dokáže na chlup přesně namalovat vše co vidí.  Tím se stává nepohodlným pro vrahy svého otce a je třeba jej ochránit.

Čekáte napjatě na Lisbeth? Bude drsná jako dřív? Stejně jako v sérii Milénium i v Pavoučí dívce je Lisbeth machrem přes počítače. Dokáže se nabourat kamkoliv a její vzkaz "Kdo šmíruje lidi, musí počítat s tím, že lidi budou šmírovat jeho,“ hovoří za vše.
Michael a Lisbeth se setkávají ve chvíli, kdy je Frans Balder zabit a jeho synovi hrozí velké nebezpečí. Navážou tam, kde před lety skončili? 

Román jsem začala číst s velkým nadšením a byla jsem zvědavá, jak se autor s výzvou napsat pokračování jedné z nejslavnějších sérií popasoval.
Předně - netroufám si hodnotit, jak moc se podobá nebo odlišuje od Stiega Larssona. Je to prostě David Lagercrantz a tak jsem to brala. A možná právě proto ani Michael ani Lisbeth nejsou úplně stejní jak v Miléniu. Jakoby jim trochu obrousil hrany.

I když jsem některým věcem až tak nerozuměla (ano, hackerský svět jde totálně mimo mě), čtení pro mě bylo skvělou adrenalinovou jízdou. Lagercrantz zabrousil i do hlubokých vod Lisbethina dětství a vytáhl ještě většího strašáka než byl její vlastní otec. Koho? Nechte se překvapit. Tato postava nám slibuje, že není všem dnům konec a Milénium by se mohlo dočkat ještě minimálně jednoho dílu.

Dívka v pavoučí síti není Milénium v té podobě jak ji známe od Stiega Larssona. Nový příběh vystavěný na poctivých základech je i přesto zárukou, že si přečteme kvalitní thriller. 

Nesrovnávejte, nesuďte. Čtěte a pak možná smeknete pomyslný klobouk před někým, kdo je stejně neodbytný jako Michael Blomkvist a stejně drzý jako Lisbeth Salander, díky čemuž mohla světlo světa spatřit Dívka v pavoučí síti.
Já už to udělala.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Hotýlek

Hotýlek za městem na svých pevných základech stojí od dob první republiky až do současnosti. Jeho věhlas proslavili manželé Leopold a Majka Mánesovi. 

Do popředí rodiny vystupuje Václav Mánes. Narodil se v roce 1942, v den, kdy byly vypáleny Lidice. Jeho otec zahynul, když běžel pro porodní bábu. Tato nešťastná tragická událost navždy poznamenala Václavův vztah k vlastním narozeninám.
I když mladé vdově při výchově syna pomáhali prarodiče Mánesovi, věděla, že otce mu nic nenahradí. Po manželově smrti se vdala ještě dvakrát, až to poslední manželství bylo šťastné a Václav kromě hodného otčíma získal i nevlastní sourozence.
Václav nikdy nejevil známky podnikatelského ducha, raději sportoval a opravoval auta.  Se svým nevlastním bratrem Oldřichem tvořil nerozlučnou dvojku. Jenže jak už to bývá, když se mezi kamarády postaví ženy a k tomu se přidá nějaké to nedorozumění, je po dobrých vztazích. Jisté události přímo osudově ovlivní osudy obou mužů a poznamenají je na celý život.

Kromě Mánesových v knize potkáváme i spoustu dalších lidí, kteří nějakým způsobem zasáhli rodině do života. Román je nejen barvitou freskou, plnou rozmanitých charakterů, ale také výpovědí o dobách, které náš národ poznamenaly a jichž je Mánesovic hotýlek němým svědkem.

Pokud máte rádi rodinné ságy, které mají široký časový záběr, bude se vám líbit i Hotýlek. Aleně Mornštajnové tento typ psaní sedí, o čemž jsem se přesvědčila už v první knize Slepá mapa. Autorčin styl se mi líbí, píše věcně, i když je v knize větší množství postav, dá se v ní lehce orientovat. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Smrt přichází zvenčí

Joona Linna je sice pryč, ale zločiny se páchají dál...

Stockholmské policii na stole přistává video se záběry oblékající se ženy. Než stačí zareagovat, žena je nalezená mrtvá, někdo ji zavraždil. Stopy obzvláště brutálního činu vedou k Rockymu Kyrklundovi, pastorovi, který je zavřený v psychiatrické léčebně za podobnou vraždu, kterou spáchal před mnoha lety. Jak by tedy mohl vraždit znovu? Rocky navíc trpí ztrátou paměti po autonehodě, takže si ze své minulosti nic nepamatuje. A než se vyšetřovací tým naděje, dostane “dáreček” v podobě dalšího videa, po kterém opět následuje vražda.

Komisařka Margaret Silvermanová, která nahradila zmizelého Joonu Linnu, je těhotná a ráda by případ co nejdříve vyřešila. Je pevně přesvědčená, že za činy stojí sériový vrah. Ale jak do toho všeho zapadá Rocky Kyrklund? K případu je povolán doktor Erik Bark, uznávaný psychiatr, aby Rockymu pomocí hypnózy pomohl vrátit vzpomínky.
Podaří se případ vyřešit i bez Joony? Existuje snad naděje, že je někde naživu?

Stalker je pátým pokračování ze série detektivních případů Larse Keplera, což je pseudonym autorů a zároveň manželů Ahndorilových, které jejich knihy proslavily po celém světě a jejich hlavní hrdina Joona Linna, švédský detektiv s finskými kořeny, si získal sympatie čtenářů.

Mohlo by se zdát, že pátá kniha už bude slabým odvarem toho, co již bylo napsáno, ale opak je pravdou. S každým dalším případem Joony se napětí stupňuje. Máte-li ještě v paměti Písečného muže, víte o čem mluvím. Ani Stalker nezůstává pozadu. Záhadný vrah, který se neštítí ničeho, ztracený Joona a nová krev v podobě Margot slibují pořádnou dávku emocí. Do hry se také vrací zásadní postava z pilotního Hypnotizéra, doktor Erik Bark, který také pořádně zahýbe dějem.

Před autory smekám klobouk. Psát román ve dvou, ještě k tomu detektivku, u které je nutno přemýšlet a kombinovat, je nesmírně náročné. A jsou-li spisovatelé navíc manželé, bez jisté dávky tolerance se to určitě neobejde.
I tentokrát na nás čeká brilantně promyšlený příběh s vrahem, který si nebere servítky. Jeho vraždy jsou promyšlené do posledního detailu, šokující, děsivé, ale zároveň fascinující. Poslední třetina vás doslova přiková k židli.
Úctyhodných skoro 600 stran nebude nudným čtením, ale pořádně divokou jízdou, kterou budete mít problém přerušit.

Ale dříve než se začtete, zkontrolujte, jestli se nikdo nedívá…

(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

Ostrov lhářů

Bylo nebylo....
Žil byl....
Za devatero horami, devatero řekami...
Mohla bych začít pohádkově. Mohla bych vám říct pravdu a mohla bych vám taky lhát...
Co si vyberete? Je to na vás.

Rodina Sinclairových má domeček, v tom domečku stoleček...prostě jsou tak bohatí, že vlastní ostrov a na něm honosný letní dům, kde tráví každý rok letní prázdniny. Všichni Sinclairovi jsou jedním slovem úžasní, bez sebemenší chybičky.
Taková je i Cadence, nejstarší vnučka starého pána, jenž celé impérium vybudoval.
Má patnáct, je zamilovaná a nemůže se dočkat léta.
Rodiče se sice rozvedli, ale co... prázdniny se blíží, to bude zážitků. Na ostrov kromě bratranců a sestřenice přijede rodinný přítel Gat a Cadence se těší, že bude pokračovat v milostném románku, který mezi nimi započal minulé léto...

O dva roky později má Cadence v hlavě zmatek. Když přijede na ostrov, vůbec ho nepoznává. Všechno je jinak. Dokonalí Sinclairovi jsou jiní. A všichni mlží.
Cadence musí rozmotat nitky spletitého příběhu a zjistit, co se tehdy v létě stalo. A stalo se vůbec něco nebo jen Cadence dospěla a nechce si to připustit?

Příběh je nám podán z pohledu hlavní hrdinky, může nám tudíž lhát, ale také nemusí. Stejně tak je to se mnou. Buď vám říkám pravdu a nebo je celá knížka úplně o něčem jiném. Můžu vám jen prozradit, že v určité části příběhu mi doslova spadla čelist. Já, která mám načteno na padesát let dopředu, já na tu pointu nepřišla. 

Ať už je pravda jakákoli, autorce se podařilo napsat román v žánru young adult, který vás doslova přibije k židli (posteli, koberci - záleží, kde si právě čtete).
A je jedno, jestli máte patnáct, dvacet nebo čtyřicet. Mistrně podaný příběh se zápletkou, kterou jen tak neodhalíte, přelouskáte za odpoledne. Ale připravte se, že vám po přečtení asi praskne hlava, autorka vás nenechá ani na chvíli vydechnout, budete chtít zjistit, kde je vlastně pravda lež.

Jak praví anotace -  přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!

(Za recenzní e-book děkuji nakladelství Host)

Když je láska slepá

Žili byli dva, kteří se měli rádi. Z té velké lásky se jim narodila dcera a všichni spokojeně žili, dokud neumřeli. Tak by mohla začít moderní pohádka, příběh dvou lidí, které spojila láska. Ale skutečný život se pohádce zdaleka nepodobá.
I Alia, hrdinka románu Když je láska slepá, prožívá něco podobného. Před lety se zamilovala do muzikanta Leandera, se kterým začala žít. Když se jim narodila dcerka Katie, myslela, že má lásku svého muže jistou.
Za manželku si ji sice nevzal, ponechal si i vlastní byt (tak to u umělců chodívá), ale i přesto tvořili harmonický pár.

Jak už to ale bývá, jen láska k životu nestačí. Zatímco Leander jede bez omezení ve vlastních kolejích, Alia kromě rodiny musí zvládat i školu, kterou začala studovat dálkově.
Připravuje se na zkoušky a kromě malé Katie nemá na nic víc energii. Milostný život jde stranou, což zase nelibě nese Leander. Jak tahle patová situace může skončit?
Kdo tipoval, že se bohémský muzikant zakouká do jiné, ten trefil do černého. Alia se musí vypořádat s Leanderovou nevěrou, která otřásla jejím životem. Doufala, že je to jen chvilková záležitost, ale Leander boří její vysněný svět tím, že chce bydlet se svou novou přítelkyní. 
Ve stejné době se do domu, kde Alia žije, stěhuje nový soused, ajťák Kolja, který na první pohled vypadá jako morous, ale díky němu Alia pomalu překonává svou bolest. Když už to vypadá, že se ze zklamání dostala, Leander se chce vrátit zpátky...

Název evokuje pořádnou sladkobolnou romanci, u které by měla ukápnout pořádná slza. Tak to ale není, tento román je sice protkán milostným příběhem, ale sladkobolný vůbec není. Z pohledu Alii sledujeme nejen současnou dějovou linii, která se zabývá rozpadem vztahu, ale také minulost. Tato část přibližuje dobu, kdy se Alia s Leanderem seznámila. Mně osobně se ti dva k sobě vůbec nehodili, Leanderovi jsem za celou knihu nevěřila ani dobrý den, Alia se chovala dost dětinsky a z části si za vzniklou situaci mohla sama (můj osobní názor :-)).

Román zabývající se tématem nevěry, která může potkat kohokoli z nás, zaujme především ženy, které čtou rády příběhy, se kterými se mohou ztotožnit, jimž nechybí špetka nezbytného humoru, bez kterého to v životě nejde.


(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Zásnuby

Píše se rok 1948. Mladá reklamní textařka Frances má posledních pár hodin na to, aby vymyslela výstižný reklamní slogan k propagaci diamantů. Jak už to bývá /a mám to opravdu vyzkoušené/, nejlepší nápady přicházejí na poslední chvíli. "Diamanty jsou věčné" - tahle věta, nápad, který přišel doslova za pět minut dvanáct, se stal sloganem století.
A právě od něj se odvíjí příběh čtyř partnerských svazků.

Evelyn a Gerald jsou  manželé, jejichž vztah se zrodil z přátelství. Evelyn si v mládí prožila těžké životní chvíle, proto si pevného pouta se svým mužem váží. Přála by si, aby její syn prožil totéž se svou ženou. Když se dozví o synově chystaném rozvodu, je šokovaná i přesto, že se píšou 70. léta a společnost je, co se vztahů týče, dost benevolentní.
Delphine žije v Paříži a se svým o dost starším manželem vlastní obchod s hudebními nástroji. Má pocit, že ji v životě už nemůže nic překvapit, dokud nejde na pracovní večeři s mladým americkým muzikantem...
James pracuje jako záchranář. Snaží se zabezpečit rodinu, kterou nadevše miluje, ale moc se mu to nedaří. Jeho snem je věnovat manželce prsten s diamantem.
Kate by se nikdy v životě nevdala. Žije v partnerském vztahu s Danem, se kterým má dceru a nic jí nechybí. Diamant jako symbol lásky? V jejím případě určitě nikdy! Jak se postaví k tradicím na svatbě svého bratrance? Paralelou k těmto osudům je dějová linie přibližující životní osud Mary Frances Geretyové, skutečné reklamní textařky, jejíž nesmrtelný slogan se používá dodnes.

Román nabízí pohled na partnerské a rodinné vztahy několika lidí z různých vrstev společnosti a zahrnuje opravdu velké časové rozmezí od 40. let 20. století až po současnost. Je to zároveň výpověď o životním stylu napříč generacemi. Dává možnost nahlédnout i do zákulisí reklamních společností při vytváření kampaní. Kreativita, flexibilita a hlava plná dobrých nápadů, to je to, co dělá reklamního textaře úspěšným. A Frances taková byla až do konce své pracovní kariéry.

Tento opravdu rozsáhlý a barvitý román si vychutnáte od začátku až do konce. Autorčin čtivý a poutavý styl vám nedovolí knihu jen tak odložit. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Sbírku dvaceti povídek spojuje jihočeský venkov. Autor tento kraj velmi dobře zná, čtenářům ho představil i ve svých předchozích knihách.
Jiřího Hájíčka znám právě jako autora románů Selský baroko a Rybí krev, které se mi hodně líbily, byla jsem proto i zvědavá na povídky, i když je jinak příliš nevyhledávám. Spisovatelovo jméno pro mě bylo zárukou, že litovat nebudu.

V souboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku najdeme pestrou směsku barvitých osudů obyčejných lidí, ať už žijících na vesnici nebo mimo ni, kteří jsou s tímto prostředím pořád spjati.
Na pár stránkách dokáže autor popsat a vystihnout vše podstatné a vžít se jak do mužských, tak i ženských postav /což už předvedl i v knize Rybí krev, u které bych přísahala, že ji napsala žena :-)/.
Protože se děj jednotlivých příběhů povětšinou odehrává v jedné a téže vesnici, máte pocit, že nečtete povídky, ale celistvý příběh.
Celková atmosféra povídek je taková ospalá, spíš ponurá, měla jsem pocit, že se všechny odehrávají za totality, ale pokaždé mě autor nějakou trefnou připomínkou vyvedl z omylu a vrátil do současnosti.
Jako čtenářku mě asi nejméně brala část povídek zaměřených na fotbal, což není moje parketa. Ale vydržela jsem a i tady byly povídky, které se mi líbily (nejvíc konkrétně Lvíčata ). Vlastně mi tato část připomínala Okresní přebor.

Povídky mají jednu velkou výhodu. Můžete si vybrat, ty které vám přirostou k srdci a vracet se k nim. Můžete je číst na přeskáčku, od prostředka, od konce...Ale byla by škoda nečíst je vůbec.
Mezi mé stálice budou určitě patřit povídky Milovnice koňakových špiček, která vypráví příběh emigrantky vracející se po letech do vlasti nebo Anděl na půdě, Driving home for Christmas a Koleje ve sněhu.
Nejvíc mi v paměti utkvěla povídka poslední s názvem Vesnickej román přibližující osud jednoho venkovského domu skrz několik staletí.
Jak jsem se dočetla, většina povídek z této knihy nevychází poprvé. Pro mě to však bylo první setkání s povídkovou tvorbou Jiřího Hájíčka.

Milujete-li atmosféru malých zapadlých vesniček s veškerým koloritem, který je obklopuje a nejsou vám cizí povídky, po tomto výběru určitě sáhněte.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Morantologie

Hned dva důvody mě vedly k tomu, proč jsem s nadšením sáhla po Morantologii od známé anglické novinářky a televizní moderátorky Caitlin Moranové.
Tím prvním je Anglie. Tedy pardon, Velká Británie :-), kterou miluju už od studentských let. Fejetony, které se týkají mých oblíbených britských reálií, mám ráda už od doby, kdy mi Ježíšek nadělil všechny knížky Karla Kyncla. 

Autorka ve svých sloupcích píše o setkáních s osobnostmi britské kultury i politiky, přibližuje svůj soukromý rodinný život, který nebyl vždy jednoduchý. Caitlin Moranová totiž pochází z chudých poměrů a nebojí se o tom napsat.   
No a ten druhý? Kdysi jsem koketovala s novinařinou. Dokonce jsem absolvovala i pohovor v našich místních novinách, ale nakonec jsem se jakožto nepříliš průbojný člověk rozhodla pro mé vysněné povolání číslo jedna - (ano, je to půjčování knížek) :-). 

Na začátku se dozvíme, jak se Caitlin k novinařině dostala. V patnácti letech vyhrála cenu Mladý reportér roku deníku Observer, kam se následně vydává na pohovor. Sice se na něm trochu ztrapnila, ale získala možnost psát fejetony - s menšími i většími úspěchy, až se dostala k psaní recenzí na koncerty místních kapel.
Caitlin si ve svém životě prošla i bouřlivou etapou, kdy čtyři roky kouřila marihuanu, k čemuž se v knize přiznává  - samozřejmě vtipně a s nadhledem, takže máte pocit, že je to vlastně normální :-).
V současné době Caitlin Moranová vede běžný rodinný život po boku manžela a dvou dcer, které ve svých sloupcích s chutí zmiňuje. 

V dalších fejetonech se zabývá oblíbenými seriály Panství Downtown a Sherlock, na které napsala recenze.
Setkala se se spoustou zajímavých lidí: Paulem McCartneym, Keithem Richardsem nebo Lady Gaga, s kterou si pořádně zapařila. I o tom si přečtete v jednom ze sloupků Caitlin Moran.
Mně osobně se líbil ten, který byl věnován zpěvačce Amy Winehouse. Smála jsem se u fejetonu, v němž se Caitlin mění kvůli reportáži v trpaslíka ve hře World of warcraft, aby jí totálně propadla. A přemýšlela nad těmi texty, ve kterých si brala na paškál sociální systém nebo se v nich vracela do oblíbených míst svého dětství.

Celkově se mi knížka líbila. Jelikož jsem ji četla v době dovolené, neměla jsem moc času číst ji souvisle. 
To ale vůbec nevadí, protože fejetony jsou uzavřené, v textu se neztrácíte a knížku tak lze "dávkovat" po částech nebo ji prokládat jinou literaturou, máte-li ve zvyku číst více knih najednou.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)