Madona z hor

Maria Vittoria se narodila v době, která ženám příliš nepřála. Dvacátá léta dvacátého století sice znamenala tzv. "belle epoque" neboli "zlatý věk", ale to neplatilo pro všechny. Nosíte-li šaty, nežijete si na vysoké noze, vaši rodiče mají kromě vás ještě hromadu dalších dětí a v hrnci polévky sotva na dně, budete rádi, když se brzo dostanete z domu. Marii Vittorii je dvacet pět, a to je věk, kdy se na neprovdané ženy začíná pohlížet jako na staré panny. Naštěstí pro ni otec našel ženicha.
Jaký je? Hodný? Krásný? Bude ji milovat? Co přinese společný život? Na některé otázky Maria dostane odpověď hned, jiné zodpoví až čas.

Po svatbě si mladí otevírají obchod v podhorské vesnici. Drsný život v ještě drsnějších horách vás buď semele nebo zocelí. Jak ho zvládne Maria a její Achille? Madona z hor mapuje několik desítek let, během kterých rodina primárně čelila útrapám způsobených válkou. Itálie se zmítá v područí fašismu, dříve přátelská atmosféra mezi obyvateli vesnice se rychle mění. Lidé se navzájem podezírají, nikdo nikomu nevěří. Achille se ocitá ve vězení a Maria se musí postarat o děti. Nedostatek jídla ji donutí, aby vedla svůj vlastní odboj a platila za něj dost vysokou cenu.

Madona z hor je velké knižní překvapení tohoto roku, které upoutá krásnou obálkou. Mně osobně naprosto učarovala hned na první pohled (jaké milé překvapení bylo, když jsem zjistila, že jde o dílko české autorky Kateřiny Coufalové).
Po literární stránce se jedná o zajímavý počin, který si vás podmaní, pokud mu to dovolíte. Není to totiž typický mainstreamový román. Madona z hor vyniká poměrně zvláštním stylem, který působí stejně drsně jako Mariin život. Na strohý, úsečný, dost přísně působící styl jsem si musela zvykat. Jakmile jsem se do něj dostala, nedalo se odtrhnout a já jsem byla ke knize přitahována doslova jako můra ke světlu.

Autorce se podařilo vystihnout typickou italskou rodinu, v níž má každý svou roli předem danou. Otec patriarcha, v jehož šlépějích jde i nejstarší syn, matka ochranitelka a dcera rebelka, která se z dominantního područí otce a bratra chce dostat za každou cenu.
Do příběhu je zakomponován dost zvláštní prvek, kterým jsou promluvy mezi Marií, silně věřící katoličkou, a panenkou Marií. Ta hlavní hrdince dodává odvahu, ale nebojí se ani přísné kritiky, jestliže Maria Vittoria nejedná v souladu s Desaterem. Někdy jsem sebou až trhla, když panenka Maria, jíž mám zafixovanou jako laskavou a milující bytost, Marii Vittorii řádně vyčinila.

Madona z hor má v sobě to nejlepší ze společenských románů. Vznikl silný rodinný příběh odehrávající se na pozadí dramatických válečných událostí.

Jestli si chcete vychutnat opravdový knižní bonbónek, s tímto románem se vám to zaručeně povede.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Nové kousky

Starší syn má brigádu. Trochu mu pomáhám, protože je to přes školní rok náročné a já mám na mateřské přece móóře času. 😜
Teď dostal první výplatu a za pomoc mi chtěl koupit knížku. A protože jsme byli v Levných knihách, tak se nám ten jeden kousek trochu pomnožil.  😍

Proč se zakousnout do Zakázaného ovoce?

Zakázané ovoce prý nejlíp chutná. Nikdy však nevíte, jakou příchuť bude zrovna mít. Sladkou jako vášeň nebo trpkou jako zklamání? Přijměte pozvání do ospalého přímořského městečka Merham v Anglii. Skončila druhá světová válka, obyvatelé si užívají těžce vydobený klid. Ten je narušen příjezdem excentrické společnosti umělců v čele s herečkou Adeline Armandovou, která se netají poměrně uvolněnými vztahy. Dvě dívky z dobré rodiny, Celia a Lottie, se nechají natolik okouzlit a unést, že se s extravagantními bohémy spřátelí a jsou téměr denními hosty v jejich domě na pobřeží. Která z nich zakázané ovoce ochutná? A proč byste se do knihy měli pustit právě vy?

• Jojo Moyes je zárukou dobrého společenského románu. V případě Zakázaného ovoce se sice jedná o starší kousek, originál byl vydán v roce 2004, na atraktivitě mu to neubírá.

• Autorka část románu zasadila do poválečného období, kdy se svět znovu stavěl na vlastní nohy. Strach a nejistotu střídá naděje s nadšením. A nutno podotknout, že tato doba Jojo Moyes neskutečně sluší. Dokonale vystihla náladu maloměsta, které si žije vlastním životem. Máte rádi drby? Tady si jich užijete požehnaně.

• Děj se odehrává ve dvou časových rovinách. Neprolínají se, ale úzce spolu souvisí. Z poválečných let se v další části přesouváme o padesát let dál, do současnosti. Poklidnou atmosféru střídá ruch a také přibývají noví hrdinové. Možná se vám budou trochu plést, je jich poněkud víc, a souvislosti mezi nimi zjistíte postupně.

• Hlavní postavy jsou zajímavé. V popředí stojí Lottie, dívka, která byla do Merhamu evakuována a k nové rodině přilnula natolik, že u nich zůstala i po válce. Holdenovi mají ještě dceru Celii, divokou a nespoutanou, pravý opak zasněné Lottie. Zatímco Celia proplouvá životem teenagerky poměrně lehce, Lottie si v sobě nese trauma nemanželského dítěte, její matka o ni navíc nejeví zájem. V linii ze současnosti poznáváme Daisy, čerstvou matku, jejíž partner Daniel nezvládl rodičovskou roli a od rodiny odchází. Aby se uživila, Daisy bere zakázku, na které měla původně pracovat s Danielem. Odjíždí i s dcerkou do Merhamu renovovat dům na pobřeží, z něhož chce nový majitel udělat hotel pro vybranou smetánku. Daisy má pocuchané nervy, rozhozené hormony, k tomu všemu se jí do všeho plete bývalá majitelka rekonstruovaného domu, protivná paní Bernardová, která svou uštěpačností předčí i obávanou hraběnku Violet z Panství Downton.

• Zaujmou i postavy vedlejší. Holdenovi jsou na první pohled spořádaná rodina. Pohled druhý odhalí, že není vše tak, jak by mělo být. Paní Holdenová se trápí a její manžel bývá podezřele dlouho v práci. Co se asi skrývá pod pokličkou? Rozpad vztahu a jeho následné budování řeší i Camille, dcera paní Bernardové, a její manžel Hal. Autorka se letmo dotýká i sociálních témat, které sice s příběhem souvisí jen okrajově, ale hrdinů se aktuálně týkají. Ať už je to ztráta zaměstnání nebo důvěry v člověka, za něhož bychom dříve dali ruku do ohně, Jojo Moyes se do nich umí ponořit s citem a porozuměním. Camille a Hal jsou navíc poměrně zajímavým párem, který by si zasloužil víc prostoru v samostatné knize. Vězte, že až se seznámíte s jejich osudem, budete si to přát taky.

• Když před sebou máte takový vztahový propletenec, jakým Zakázané ovoce bezesporu je, určitě tušíte, že skrývá nějaké to překvapení. Tady se autorce podařil geniální tah na branku. Paní Bernardová ještě neřekla poslední slovo!

• Konec dobrý, všechno dobré. Je to Jojo Moyes, její knihy jsou sice občas poměrně smutné, čímž jen potvrzují, že život není peříčko, ale naděje přece umírá jako poslední. Královna společenských románů opět namíchala laskavé čtení plné romantiky, lásky, nostalgie i smutku.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)

Do pekla? Tudy prosím

Dvě mladé sestry se nechaly přesvědčit, že boj ve jménu Alláha je jediná cesta, jak zachránit sebe i své blízké. Jejich posláním se stala obhajoba cílů Islámského státu. Dívky se vzdaly rodiny i veškerého pohodlí, které měly, aby ukázaly svou oddanost a víru v ISIS, peklo, odkud nevede cesta zpátky.

Rodina Somálce Sadiqa Jumy žije v Norsku několik let, její členové se s novým prostředím dokázali poměrně dobře vyrovnat, až na Sadiqovu manželku Saru. Ta není schopná naučit se norsky a neustále se noří do vzpomínek na léta prožitá v rodné domovině. Její děti se zcela přizpůsobily novému životu. Chodí do školy, kde mají kamarády, chlapci cvičí, děvčata poslouchají muziku, čtou knihy a brouzdají po internetu. Jenže když se sestry Ayan a Leila seznámí podrobněji s Koránem a potkají lidi, kteří mají vazby na ISIS, pomalu a jistě se dostávají na cestu, z níž není návratu. Radikalizace přichází postupně. Sestry navštěvují schůze islámského hnutí, kde si od charismatických imámů nechávají výmývat mozky, začínají odkládat evropské oblečení a nosit nikáby. To, co zprvu vypadá jako rebelie mladých puberťaček, končí utajeným útěkem do Sýrie. Zoufalým rodičům se hroutí svět. Neví, jestli své dcery ještě někdy uvidí.

Jumovi jsou obyčejná rodina, vážící si možnosti začít znovu a jinde. I když jsou muslimové, svou víru nehrotí, nejsou fanatici a své děti vedou ke klasickému evropskému způsobu života. O to víc je pro ně nová situace šokující. Sadiq se rozhodne dívky vypátrat a přivést domů za každou cenu. Ale jak vysoká může být? Zoufalý otec je ochoten udělat vše, proniknout do válečné vřavy v Sýrii, vydat se z peněz, zaprodat se médiím. Dívky se mezitím stihnou vdát i otěhotnět, což celou záchrannou misi ztěžuje. Sýrie je země, jejíž obyvatelé každý den hledí smrti do očí a netuší, jestli se dočkají dalšího rána. Sadiq si prochází peklem, hrozí mu smrt, mezitím jeho žena propadá depresím. Dívky mají další zářez na pažbě - zničily život nejen sobě, ale zapříčinily i rozpad celé rodiny.

Åsne Seierstad je uznávanou reportérkou. V této knize se snaží nastínit, co vlastně vedlo Ayan s Leilou, aby opustily rodinu a zradikalizovaly se. Máte chuť oběma dívkám vynadat, stejně jako tajně a nenápadně nahlédnout do zapovězeného území, abyste viděli, jak tam žijí, jestli se jim neubližuje.

Autorka čerpala z rozhovorů s manželi Jumovými, rodinnými příslušníky a přáteli, využila mailovou komunikaci širokého okolí, zaměřila se na školu, kam dívky chodily.

Byť se jedná o náročné téma, o němž není lehké číst, Dvě sestry jen tak neodložíte. Dokumentárně - reportážní počin je zpracován jako román, nemusíte se tedy bát záplavy odborného textu, pořád se něco děje. Autorka si všímá nejen rodiny Jumových, ale na paškál si bere i kamarádky Leily a Ayan, které stejně tak podlehly volání ISIS. d

Dvě sestry působí velmi syrově a drsně. Autorka píše s nadhledem a nezaujatě, je všímavou pozorovatelkou a zároveň i zprostředkovatelkou informací potřebných k vlastnímu úsudku čtenáře.

Nakladatelství Absynt zásobuje knižní trh kvalitní reportážní literaturou. Dvě sestry by zcela určitě neměly chybět v knihovně milovníků dokumentů. Výpovědní hodnota knihy je zárukou toho, že se vám do rukou dostává výborný, i když mrazivý a lehce znepokojující počin.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)

Proč byste měli plout Temnými říčními proudy?

PROTOŽE... Lacey. Lacey Flintová, jedna z  nejzajímavějších i nejsložitějších knižních hrdinek z řad policie. Neohrožená, odvážná, do všeho jdoucí přímo po hlavě. Nejinak to bude i v tomto příběhu, kdy budete napjatě sledovat vyšetřování dosti zapeklitého případu. Lacey se dala k říční policii - to zní poměrně zajímavě, že? S řekou je pevně spojená, žije na hausbótu, který ukotvila na břehu Temže. Každé ráno si vychutnává svou porci plavání. Jednou najde uvízlou mrtvolu mladé ženy. Začíná obvyklá rutina - zjišťování totožnosti oběti, aby se případ změnil v zapeklitou kauzu, v níž stěžejní roli hrají ženy, které do Británie přišly jako ilegální přistěhovalkyně.

PROTOŽE... Sharon J. Bolton nezklame ani tentokrát. Už z předchozích knih víme, že píše neskutečně poutavě, dokáže do děje vtáhnout hned od počátku. Nejinak je tomu i v případě knihy Temné říční proudy Navíc "vodní" téma je neskutečně lákavé. Koho by nelákalo žít aspoň chvíli trochu jako dobrodruh?

PROTOŽE... Autorka se nedrží jen hlavní linie vyšetřovaného případu utopených žen. I když je stěžejní postavou Lacey a její profesní i osobní život, prostor dostávají i další postavy. Inspektorka Dana Tullochová a její přítelkyně Helen řeší otázky související s mateřstvím, policista Mark Joesbury operuje v utajení, což Lacey nese těžce, v jejich společném vztahu je toho tolik k řešení...
Tentokrát je v ohrožení i samotná Lacey, někdo jí nechává tajemné vzkazy na hausbótu a Mark to není.

PROTOŽE... Román je psán tak, že vás celou dobu udržuje v napětí. Kapitoly z aktuálního vyšetřování střídají prostřihy do mysli vraha a nastiňují osudy mladých imigrantek. Toto střídání je výborným tahem na čtenářovu mysl, nedovolí ustrnout, stejně jako nedovolí knihu odložit. Sharon J. Bolton umí překvapit takovými zvraty, o kterých se vám ani nesnilo. Šokující vyústění jsou třešničkou na dortu každé její knihy, prostě krimi jak má být.

PROTOŽE... Pokud jste četli předchozí díly ze série s Lacey (asi nejproslulejší je Už mě vidíš?, který vychází znovu a v novém kabátku), Temné říční proudy budou dalším dílkem do skládačky. Jestli se s Lacey díky této novince právě seznamujete, asi hned nepoberete všechny souvislosti a drobné narážky, které souvisejí s předchozími knihami, a to je výborná příležitost si je přečíst.

PROTOŽE... Sharon J. Bolton vstala stejně jako bájný Fénix z popela. Vypadalo to, že její další knihy u nás nevyjdou, ale stal se zázrak, který se jmenuje Temné říční proudy. Jako milovník thrillerů je za sebe můžu jen a jen doporučit a doufat, že se autorka na českém knižním trhu udrží i nadále.

PROTOŽE... 26. 6. Sharon J. Bolton přijede do Prahy, aby svou knihu představila českým čtenářům, což je úžasná příležitost seznámit se s autorkou a získat autogram.


(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

6 důvodů, proč číst knihu Poslední dny Rabbit Hayesové

Kolem knihy Poslední dny Rabbit Hayesové budete možná chodit po špičkách. Přiznejme si, komu by se chtělo číst o tom, jak se někdo chystá na onen svět, a ještě k tomu nedobrovolně? Ale pokud se do ní pustíte, zklamaní nebudete, je tady několik důvodů, proč tento příběh stojí za to.

Ano, od samého počátku víme, že to s hlavní hrdinkou nevypadá dobře, ne nadarmo se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, nemusíte se však bát, že byste měli tu čest s ufňukanou slečinkou. Rabbit Hayesová je neskutečně vitální a akční žena. Máte pocit, že byste po jejím boku dokázali dobýt severní pól a zdolat Mount Everest, protože z Rabbit vyzařuje neuvěřitelná vnitřní síla a optimismus. A to se počítá.

Děj nekrouží celou dobu pouze kolem umírání. Rabbit přece kdysi bývala malá holka, zamilovaná teenagerka, teď je i milující máma… Boj s těžkou nemocí střídají prostřihy do minulosti. Svět hlavní hrdinky se točil kolem hudby a největší lásky jejího života, muzikanta Johnnyho Faye. Dovedete si představit křehkou náctiletou dívenku, která dělá zvukařku klučičí kapele? Která milovala jediného kluka v době, kdy se její kamarádky zamilovávaly téměř každý druhý den do někoho nového? Rabbit prožila poměrně svérázný život a vy do něj můžete nakouknout.

Rodina je nade vše a u Rabbit to platí tuplovaně. Její rodiče by se rozkrájeli a sourozenci nad sebou navzájem drží ochrannou ruku. Vážná nemoc je bez varování srazí na kolena a všichni si sáhnou až na úplné dno. Autorce se podařilo naprosto přesně vystihnout typickou irskou rodinu, jejíž členové nejdou pro peprné slůvko daleko, ale přesto se mají rádi.

Taky je tady Juliet, dcera Rabbit. Má dvanáct let, ale díky nové životní zkušenosti působí nesmírně vyzrále, i když v jádru je pořád malou holčičkou, která potřebuje jistotu a rodinné zázemí. Je to typ dívky, se níž byste se jako teenageři chtěli kamarádit. Juliet patří spolu se svou matkou a strýcem Daveym mezi nejsympatičtější postavy knihy.

Anna McPartlinová namíchala silný koktejl, a stačilo jí k tomu jen pár ingrediencí. Křehkost příběhu vyvažuje neuvěřitelná životní síla vyzařující z hlavní hrdinky. Zároveň nechybí obrovská porce humoru, který rozbíjí všudypřítomný pocit beznaděje. Není řečeno, že kniha o umírání musí být zákonitě ponurá a prvoplánově smutná. Poslední dny Rabbit Hayesové vás přesvědčí o opaku.

Dojímáte se pořád dokola nad notoricky známou knihou Než jsem tě poznala od Jojo Moyes a cítíte, že by to chtělo trochu změnu? Seznamte se s Rabbit Hayesovou. Tohle je totiž přesně pro vás.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)

Písařka ze Sieny

Život neurochiružky Beatrice Trovato je zajetý v pevných kolejích. Prioritou je práce, osobní život jde stranou. Jedinou výjimkou je vztah s bratrem Benem, který ji od narození vychovával. Ben žije v italské Sieně, bohužel než se s ním sestra setkává, Ben umírá. Beatrice zdědila nejen dům v Sieně, ale také dokumenty s výsledky tajného pátrání po minulosti Sieny. 14. století bylo dobou, kdy se Itálií a vůbec větší částí Evropy přehnala morová epidemie, zároveň se kuly neskutečné pikle a intriky. A právě ty Ben před svou smrtí odhalil.

Beatrice se z New Yorku vydává do malebného toskánského města, aby pokračovala v bratrově odkazu a netuší, jaké překvapení přinese deník středověkého sienského malíře Gabriela Accorsiho, který se jí dostal do rukou.  Mladá, dosud racionálně smýšlející lékařka se ocitá přímo v centru dění. Píše se rok 1347, nikdo nemá tušení, že město za krátký čas semele mor. Beatrice stojí před nelehkými úkoly - musí odhalit spiknutí a zároveň splynout s životem v Sieně tak, jako by tam žila odjakživa a nikdo nepoznal, že cestuje v čase.
Jakou roli v příběhu hraje Gabriel? Kam Beatrice vlastně patří? Ke Gabrielovi do středověké Sieny nebo do současnosti, ke skalpelu v newyorské nemocnici?

Písařka ze Sieny je neobyčejný příběh spojující dvě časové linie. Kniha začíná logicky v současnosti, kdy poznáváme Beatrici jako lékařku zcela oddanou své práci. Dozvídáme se něco z jejího soukromí. Matka jí zemřela při porodu a vychovával ji starší bratr Ben, k němuž přilnula. Jejich pevný vztah neohrozila ani vzdálenost, která je dělila.

Když se Beatrice dostane do 14. století, příběh dostává jiný rozměr. Svou tématikou je přirovnáván k nesmírně populární Cizince Diany Gabaldon. Obě knihy spojují stejné prvky, jako je přenos hlavní hrdinky do minulosti, láska k muži, s nímž by se v současnosti nemohla potkat, natož s ním mít vztah, nebo to, že se ocitla přímo ve středu dění u důležitých historických událostí.

Autorka umí velmi sugestivně a věrně popsat středověk, máte pocit, že jste s Beatrice v Sieně roku 1347. Poznáte život obyčejných měšťanů, máte možnost zabrousit do běžné sienské domácnosti a zjistit, jak se tehdy žilo, co se jedlo. Beatrice pracovala jak písařka. Měla na starosti přepisy knih, stejně jako vyhotovení smluv nebo seznamů. Žádný psací stroj nebo počítač. Hezky brk do ruky a píšeme. Celý den, jen s přestávkou na oběd.
Tohle mě na celé knížce bavilo asi nejvíc, a byť bych sama v té době žít nechtěla, pasáže popisující život v Sieně jsem si užívala. Jen mě překvapilo, že hlavní hrdinka do vod poměrně naturalistického středověku vplula až příliš snadno, takže máte chvílemi pocit, že je to vlastně mnohem lepší než současnost. Že by? :-)

Části, kdy se řešily ony intriky mě bavily už míň, ale to na celkových sympatiích ke knize neubírá.
Troufám si říct, že se mi líbila o dost víc než Cizinka, která je na můj vkus občas poměrně zdlouhavá a příliš politická.

Cestování časem bylo, je a určitě i nadále bude atraktivním tématem pro knihy. Písařka ze Sieny nabízí vyrovnaný mix romantiky a historie, kdy na pozadí skutečných událostí autorka rozvíjí sice smyšlený, ale vkusný příběh se sympatickou hlavní hrdinkou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Louskání v květnu

Květen přinesl hromadu výborného čtení, takže žádné okecávání a jde se na to. :)


V úkrytu  Naprostá pecka mezi psychothrillery. Autorka kráčí ve stopách Ruth Rendell, která taky uměla psát dokonale propletené příběhy s šokujícím koncem. Doporučuju.

Ella & Kandinský Další z beletrizovaných životopisných románů z nakladatelství Metafora.Opět nezklamal. Více v recenzi.

V samotách duše: Deníky z let 1925 - 1954  Jsem moc ráda, že jsem na knížku narazila, je to klenot mezi deníkovými výpověďmi. Autorka nechala v pozůstalosti své deníkové zápisky připravené k vydání. Jedná se o zajímavou výpověď o životě ženy v průběhu třiceti let, zahrnující i nelehké období naší země.

Dívky od svaté Magdalény Je s podivem, že až teprve nedávno se v Irsku zavřely tzv. prádelny, v nichž byly "padlé" dívky na převýchovu. Z příběhu až mrazí, když si člověk uvědomí, že se to dělo doopravdy.

Zdi tvé  Nadčasový počin z pera Michaela Třeštíka. Psychologický román z uměleckého prostředí pořádně nasáklý myslivcem připomene časy minulé. A sakra dobře.

Řekni lituji Moje první setkání s autorem, sice pěkně od prostředka, ale to nevadí. Sedli jsme si hned od první stránky, nemohla jsem se odtrhnout.

Poslední dny Rabbit Hayesové  Tenhle příběh s přehledem převálcoval knihu Než jsem tě poznala od Jojo Moyes. Jeden z nejlepších počinů tohoto roku, který vás rozbrečí a rozesměje zároveň. Více v recenzi pro Luxor.

Paříž, moje láska, můj život  O francouzské metropoli už toho bylo napsáno dost. Tahle kniha je zajímavá tím, že ji napsala Slovenka, jejíž mentalita je nám dost blízká. Tak schválně - chtěli byste tam bydlet nebo vám stačí jen dovolená?

Celej Franz!  Úžasná kniha, psaná skvělou češtinou, Marta Davouze prostě umí. Jsem ráda, že jsem si rozšířila obzory a dozvěděla se něco o paní Věře Saudkové. Víc takových knih o zajímavých lidech.

Máňa a my druzí Vzpomínkové retro na dobu sedmdesátých let dvacátého století. Hlavní hrdinka měla sice poměrně drsné dětství, ale u knihy se i zasmějete. Kdo pamatuje, určitě si vybaví spoustu věcí z té doby.

Pohřešovaná manželka Tohle se mi líbilo, je to příběh psychicky týrané ženy, která vezme osud do svých rukou a zamíří na slepo do Francie, kde v dětství žila. Příjemná oddechovka s vážnou tématikou, jediné, co mi vadilo, byly chyby v textu.

Tak, a je to. Četli jste něco z toho nebo se necháte inspirovat na horké letní jarní dny?