Delirium

Svět bez lásky. Bez lásky mateřské, milenecké, kamarádské. Takové jsou Spojené státy americké v blíže neurčené budoucnosti. Prezident a Konscorcium před šedesáti čtyřmi lety prohlásili lásku za nemoc. Amor deliria, tak zní odborný název pro nemoc, kterou lidstvo „trpí“ již od počátků věků. Vědci na ni vynalezli lék a od té doby každý Američan, který dosáhne určitého věku, absolvuje léčbu. Vyléčeným zdánlivě nic nechybí. S pocitem bezpečí proplouvají životem a věří, že až do smrti budou šťastni. Jednou z nich je i Lena, sedmnáctiletá dívka, která má léčbu postoupit za pár měsíců. Během svého čekání poznává tajemného Alexe. Lena je najednou rozpolcená.  Vracejí se jí vzpomínky na matku, která ji milovala a své city se i přes zákazy vlády nebála dát najevo, za což byla potrestána. Dívka zažívá nové pocity a zjišťuje, že láska je krásná, chce být s Alexem. Čas, který zbývá do léčby, tráví oba zamilovaní spolu a plánují útěk do Divočiny, kde žijí ti, jež léčbu nepodstoupili,

a s režimem, který v jejich vlasti vládne, nesouhlasí. Lena je rozhodnutá, že léčbu neabsolvuje.  Má jejich láska šanci na přežití? 

Protože se mi líbila už autorčina prvotina Chvíle před koncem, těšila jsem se hodně i na Delirium. Když jsem si četla recenze na jiných blozích, mnoho čtenářek mělo problém do knihy se začíst. Já to měla naopak. Děj mě vtáhl hned, ale pak jsem si říkala, že to nějak "ustává". Když se to ale nakonec rozjelo, litovala jsem, že je konec. Lena byla na můj vkus trochu moc naivní, ale Alex na ni měl dobrý vliv,  učila se, holka. :-). Konec je hodně otevřený, takže nezbývá než čekat na druhý díl.

Žítkovské bohyně

Karpatské kopaniny jsou oblastí, kde byly odjakživa tvrdé podmínky pro život. Lidé zde žili spjati s přírodou, a když potřebovali pomoct, obraceli se k bohyním. Žítkovské bohyně byly ženy proslulé svými léčitelskými schopnostmi. Jednou z nich byla Surmena, která po násilné smrti své sestry vychovávala její děti Doru a Jakuba. Jenže v dobách hluboké totality byly obě děti Surmeně násilně odebrány a umístěny v dětských domovech.

Dora až po letech, kdy začala v rámci své vědecké práce pátrat po osudech bohyní, zjistila, že na Surmenu byl veden spis u StB. Dora začíná rozplétat tajemné osudy žítkovských bohyní, aby zjistila, že i ona, ač se lidovému léčitelství nevěnovala, patří mezi ně.

Román Kateřiny Tučkové je velmi čtivý, autorka se velmi pečlivě věnovala podrobnému výzkumu a vytvořila dílo, které kombinuje etnografii, magii i psychologickou tématiku. Osudy Dory, Surmeny i ostatních žítkovských žen doplňují spisy StB, které Dora objevila v archivech a v nichž se dozví leckdy šokující informace.

Dlouho jsem na tuhle knihu čekala a nelitovala jsem. Vlastně ano, litovala jsem, že jsem ji přečetla během jednoho dne. I přes její obsáhlost a jistou náročnost - člověk se musel orientovat nejen v tajných spisech, ale také vnímat kopaničárské nářečí. Zaujalo mě  téma - žítkovské bohyně znám už z knih o Gabře a Málince, ale i autorčin styl. Četla jsem už její předchozí knihu Vyhnání Gerty Schnirch, která se mi taky hodně líbila, i když pojednávala o kontroverzním tématu poválečného odsunu Němců.

Multykulty pindy jedný český mindy

Iva Pekárková, známá česká autorka, se spolu se svým mužem, který je znám pod přezdívkou K., odstěhovala do Londýna. Tam se setkávají s lidmi z různých společenských prostředí. Iva pracuje jako taxikářka a tlumočnice českých imigrantů, své zážitky zúročila i v tomto souboru fejetonů, které mapují život v současném Londýně. Kniha je rozdělená do několika částí.V první  autorka vysvětluje, proč se s manželem rozhodli pro život v Londýně, popisuje peripetii se stěhováním. Po vyřízení všech nezbytných formalit se oba zabydlí v pronajatém pokoji. Jejich bytná Wendy je svérázná žena, která až příliš miluje své děti. Ti však Ivě a K. dělají problémy a tak se musí vystěhovat. Krátké postřehy mapují cestu za novým bydlením. V další části autorka líčí své zážitky s tlumočením, jejími klienty jsou převážně imigranti romské národnosti. A jak už to bývá, jsou mezi nimi lidé různých vlastností a povah. Iva Pekárková se nebojí zabrousit ani do takových kontroverzních témat jako jsou drogy nebo rasové nepokoje. Kniha je velmi čtivá, autorčiny postřehy připomínají Karla Kyncla, známého londýnského zpravodaje. Aspoň já měla takový pocit - Londýnské knihy KK mám ve své knihovničce na čestném místě, jsou jedny z mých nej knih.

Iva Pekárková svou knížku pojmenovala podle reakce jednoho ze čtenářů svého blogu. 

Šťastné a veselé

Království nevinnosti

Judy je čtyřicet tři let, s rodinou žije v malém americkém městě a pracuje jako učitelka malých dětí ve waldorfské škole, která je známá alternativním způsobem výuky. Judy je nespokojená se svým životem, její manžel se věnuje kariéře a Judy má pocit, že je zanedbávána. Také děti ji nepotřebují, žijí si svůj život. A tak se nikým nepochopená Judy, která se ještě navíc musí smířit se smrtí nejlepší kamarádky, upne na spolužáka svého syna, šestnáctiletého Zacha. No, upne...rovnou s ním prožije románek. 
Všechno začne tím, že Judy má společně se Zachem spolupracovat na jednom školním projektu. Judy má díky zaneprázdněnému manželovi nedostatek sexu a Zach se zase musí srovnat s novou situací v rodině. Museli se přestěhovat, protože jeho matka měla aféru s jiným mužem a tímto způsobem se s ní chtěla vyrovnat. Navíc čeká dítě. Stačilo tedy málo a mezi Judy a Zachem přeskočila jiskra.
Sledujeme vývoj vztahu Judy a Zacha. Oba jsou jím pohlceni, ale kupodivu je to zrovna mladičký student, který si uvědomí, že vztah se starší ženou, která je ke všemu ještě i jeho učitelkou, je velkou chybou. Když chce aférku ukončit, u Judy nenachází pochopení, ta je Zachem natolik zaslepená, protože jí připomíná dávného kamaráda z dětství. A nechce se ho vzdát... Zach se zmítá mezi vášní, která ho k Judy táhne a výčitkami svědomí, ale ani on sám není schopen vztah ukončit, vždycky převládne chuť na sex. Román má šokující vyústění, které přibližovat nebudu, stojí za to knihu přečíst.
Román je vyprávěn střídavě v první osobě (Judy) a třetí osobě (Zachova linka příběhu). Prolíná se zde současnost s minulostí, ve které sledujeme Judy jako malou holčičku vyrůstající v Německu. Odtud si nese životní trauma, které ji poznamenalo.

Když jsem knihu dočetla, byla jsem velmi rozpolcená. Ne příběhem nebo stylem psaní, román je napsán velmi čtivě, dostalo mě samotné téma. Kontroverzní vztah učitelky a žáka nutí čtenáře přemýšlet. I já jsem se pořád k celému příběhu musela vracet. Co se týče hlavních hrdinů - už dlouho mi hrdinka nebyla tak nesympatická jako právě Judy. Ze začátku to ještě šlo, dokonce jsem ji i trochu chápala - nespokojená žena se nechala oblouznit mladým studentem. Jenže potom, když už to chtěl Zach ukončit a ona ho vydírala sexem, protože věděla, že tomu mladý nažhavený muž neodolá, jsem si říkala, že je, s prominutím, blbá a nezodpovědná. Taky mi vadilo, jak si pořád na svůj život stěžovala, nedokázala z něj vytěžit nic pozitivního. Navíc ten konec, který je opravdu dosti šokující, sympatiím nepřidá...

Ale dost už, doufám, že jsem čtenáře aspoň trochu navnadila, téma, kterým se kniha zabývá, jsem ještě v literatuře nečetla a myslím, že je to téma zajímavé, i když rozporuplné. Právě to dělá román čtivým. Docela by mě zajímalo, jak se na vztah Judy a Zacha budou dívat jiní čtenáři, hlavně, co řeknou na Judy samotnou. 
Román můžu doporučit všem, kteří čtou rádi psychologické romány.

(Za recenzní výtisk děkuji bux.cz)

Hunger games - Síla vzdoru

Reality show pokračuje, Hunger games vrcholí. Katniss přežije speciální ročník her, jenže nemá tušení, co je s Peetou. Hry totiž neskončily klasickým způsobem, ale vzpourou proti prezidentu Snowovi. 
Katniss je spolu s ostatními rebely, svou matkou i sestrou Prim v Třináctém kraji (ano, opravdu existuje!) trne strachy, protože netuší, co je s Peetou. Ten zůstal na "druhé straně barikády", prezident Snow ho drží v zajetí.
Obyvatelé Třináctého kraje žijí v podzemí, kde je všechno precizně řízeno čipy. Katniss s Hurikánem se mohou občas vydat na lov. Je to nejen jejich rituál, ale také jim pobyt v lese, na čerstvém vzduchu, pomáhá přežít.  
Katniss si pořád dokola opakuje svou mantru: "Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím z Dvanáctého kraje. Byla jsem splátkyní v Hladových hrách........." a neví, co má dělat.
Souhlasí s nápadem, že se stane reprodrozdem a natočí proklamy, které by měly rebelům pomoct se vzpourou proti Kapitolu. Ale v hloubi duše o tom přesvědčená není. Navíc její proklamy Peetovi spíše škodí. Prezident Snow ho mučí tak, že mu pozmění pamět a Peeta si o Katniss myslí, že ho zradila.
Tentokrát žádné souboje v aréně nebudou, ale i tak poteče krev a bude "krucho", jak se u nás říká. (krucho = těžko).
Chystá se svržení prezidenta Snowa, které má Katniss podpořit. Jak se rozhodne? Učiní jedno překvapivé rozhodnutí, ale to prozrazovat nemůžu.
Myslím, že je dobře, že tímto dílem série skončila, další by už byl asi jen nastavovanou polívkou. Poslední kapitola mi trochu připomněla závěr posledního Harryho Pottera, kdy se s hrdiny potkáváme po dvaceti letech.
Nějak podobně Hunger games uzavřela i její autorka a je to podle mě jen dobře, jakkoliv se mi celá trilogie líbila, myslím, že další díly by jí jen uškodily. Každopádně stojí za přečtení i zamyšlení. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Hunger games - Vražedná pomsta

Hladové hry skončily a nemají jednoho, ale rovnou dva vítěze. Oba jsou z jednoho kraje (kraj dvanáctý) a jsou to...Katniss a Peeta. Ano, oba najednou. Jenže za jakou cenu? Zdánlivě je vše v pořádku. Oba díky vítězství zabezpečili své rodiny, mají peníze a žijí v blahobytu, jenže nic není tak růžové, jak na pohled vypadá. Katniss i Peeta se trápí a nemůžou se vyrovnat se svými mnohdy děsivými zážitky z arény. Katniss před sebou pořád vidí malou Routu, kterou si velmi oblíbila, její smrt ji pořád pronásleduje.
Život jde však dál, Katniss s Peetou jezdí po jednotlivých krajích v rámci Turné vítězů. 
Atmosféra začíná houstnout, lidé se bouří a to se prezidentu Snowovi ani za mák nelíbí. Hádejte, kdo bude splátcem v dalším speciálním ročníku Hladových her? Katniss a Peeta, i když by si správně měli užívat svého vítězství a připravovat se na trenérství.
Hladové hry tedy začínají a jde opravdu do tuhého. Koho si Katniss vybere za spojence?
Druhý díl Hunger games je ještě napínavější než jednička. Máme větší možnost blíže poznat Hurikána a zjistit, že Haymitch není jen ochlasta první třídy, ale docela chytrý a inteligentní člověk :-).
Stejně jako v Aréně smrti se celým příběhem prolíná vztah Katniss a Peety, který je do ní opravdu zamilovaný. Katniss není pevně rozhodnutá, komu patří její srdce. Je to právě Peeta nebo věrný Hurikán?
I tento díl se mi četl velmi dobře, napětí graduje a není nouze o dramatické chvíle. 
Jak bude příběh završen? Má Katniss vůbec naději na přežití? Tak to si musíte přečíst třetí, závěrečný díl celé trilogie.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)