Nevidím, ale vnímám....

Dnes jsme v rámci vzdělávání knihovníků s kolegyňkami absolvovaly přednášku, na kterou se nám nejprve moc nechtělo. Bály jsme se, že to bude jen dlouhé monotónní vyprávění o něčem. To něco byla práce se zrakově postiženými lidmi a vůbec to nebylo dlouhé ani nudné. Příjemná, mladá lektorka začala testem. Měly jsme zodpovědět deset otázek, které se týkaly její osoby. Tak jsme zjistily, jestli dokážeme člověka odhadnout na první pohled, jestli se řídíme intuicí nebo rozumem. Vyšla mi intuice, některé odpovědi jsem zvažovala, jiné střílela od boku, ty, nad kterými jsem přemýšlela, jsem pak napsala špatně. Takže se mi potvrdilo mé tušení - mám někdy takový pocit, že bych měla něco udělat, neudělám to tak a pak zjistím, že jsem to udělat měla. Asi jako většina z nás. :). Prostě by měl člověk na svou intuici dát.

Pak jsme si zkoušely jaké to je být nevidomým a průvodcem těchto lidí. Ve dvojicích jsme se v těchto rolích prostřídaly. Jako průvodce jsem měla velkou zodpovědnost, snažila jsem se popisovat okolí, překážky, někdy jsem zapomněla, měla jsem pocit, že se nemůžeme bavit normálně o různých věcech, to bych asi nestíhala :). Zkušení průvodci to však dokážou. Jako nevidomá, s klapkami na očích, jsem se cítila zvláštně. Sluch jsem měla jako netopýr, zdálo se mi, že před námi dusají koně a ona to byla jakási dáma v botách na podpatcích :). Z auta, které bylo od nás hodně daleko, jsem taky neměla dobrý pocit, bála jsem se, že mě srazí. A nejhorší věc je přechod ze slunce do stínu, myslela jsem, že na mě něco padá. Nepříjemné bylo také nevědět, kde přesně se nacházíme, i když jakous představu jsem měla.

Jaký skvělý pocit byl, když jsem klapky mohla sundat a zase normálně vidět. Skláním se hluboce před všemi, kteří "klapky" sundat nemůžou....