Teď už tě vidím

Asi všichni bereme jako samozřejmost, že vidíme. Že by to mohlo být jinak si raději nepřipouštíme.
Nicole to štěstí nemá.  Trpí degenerativní oční nemocí, díky které do pár let přijde o zrak. Je vůbec člověk schopný připravit se na takovou prognózu? Přijmout ji a dělat, že se nic neděje?

Hrdinka autobiografického románu na to jde po svém. Rozhodne se, že kromě nejbližších příbuzných o své nemoci neřekne živé duši. A to taky dodrží.  Zároveň se vrhá do téměř šílených dobrodružství,  aby tak trochu obelstila osud.  Cestuje, studuje cirkusáckou školu a miluje toho, kdo se zrovna namane.

S postupem času je těžší udržet zdání, že je všechno v pořádku. Nicole sice žije tak, jako dřív, ale svou nemoc neošálí. Začíná to drobnými problémy, které zpočátku působí  roztomile, ale Nicole ztrpčují život. Jízda autem, čtení etiket v obchodě nebo nápisů je pro ni doslova noční můrou. Věčně naráží do nábytku i do lidí. Jak dlouho se to dá vydržet, aniž by se člověk prozradil?
Když Nicole potká Davida, se kterým se plánuje usadit, vyvstává otázka, co bude dál. Co jejich děti? Zdědí tuto nemoc po své  matce? A může těhotenství zhoršit Nicolin zdravotní stav?

Tahle knížka je až děsivě upřímná. Autorka a zároveň i hrdinka nám servíruje svůj osobní příběh bez příkras, zato s ohromnou dávkou humoru a sebeironie. Zároveň ukazuje, jak se slepota, byť "jen" částečná, stává i společenským problémem. Až při čtení jsem si uvědomila, jak je při vidění důležité zorné pole. Že když ho máme zúžené i z jen malé části, je to problém.

 Možná vám Nicole může připadat lehkomyslná a říkáte si, proč neposlouchá lékaře a nepřipravuje se na to, že jednou nic neuvidí. Ale ruku na srdce - kdo z nás ví předem, jak by se zachoval? Kdo by si nechtěl uchovat aspoň trochu volnosti než se začne po světě prohánět s bílou holí?
V rámci pracovního vzdělávání jsem měla možnost vyzkoušet si, jaké je to být nevidomá. A řeknu vám - smekám. Smekám klobouk před lidmi, kteří se musí v životě obejít bez jednoho ze základních smyslů.
Stejný obdiv patří i autorce románu Teď už tě vidím za odvahu a upřímnost, se kterou nám svůj životní příběh naservírovala.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Vítejte ve starých časech

Vzpomínali jste spolu s publikací Retro CS na všechny dobroty, které nám socialistický potravinářský průmysl mohl nabídnout? Pak právě vám je určeno pokračování v podobě knihy Retro CS II, ve které si připomeneme tzv. “tvrdý konzum”, kam patří oblečení, nábytek nebo elektronika.

Jako jedno z tzv. Husákových dětí jsem vyrůstala v osmdesátých letech. Pamatuju žvýkačku Sevak, kterou jsem milovala a dodnes mi chybí, lehké šátky se stříbrnými nitkami, citronovou babetu k snídani, vlakové jízdenky z hnědého tuhého kartonu, krém Maryna v červené krabičce, antiperle, cigarety Mars za 5 Kčs, "oblíkací" čokolády nebo mléko v sáčku. Je toho samozřejmě víc, ale to bych tady mohla vyjmenovávat celou věčnost. :-)
S radostí jsem proto sáhla po této publikaci, abych si zavzpomínala na další věci, které mě provázely dětstvím.

Hned první kapitola se věnuje školákům. Aktovky, sešity, učebnice. Taky vzpomínáte na svůj první slabikář, s Emou, co měla mámu, která mlela maso? Jako rodič, na začátku školního roku vždy bezradně tápající mezi stopadesáti druhy sešitů, jsem si na dobových fotkách připomněla ty jedny jediné, které tehdy byly.

Když jsem poprvé přišla domů k rodičům mého manžela, zjistila jsem, že máme v pokojích stejný nábytek. Mimochodem je funkční dodnes, zatímco stěna, kterou jsme si koupili po svatbě, se rozpadla hned po prvním stěhování. Díky kapitole o nábytku jsem si na to mohla znovu zavzpomínat a taky se dozvědět nové věci. Vůbec jsem třeba netušila, že české nábytkářské podniky kdysi zásobovaly švédskou Ikeu.
A to je jen zlomek produktů, které kniha čtenářům přibližuje. Šperky, hodinky, domácí spotřebiče, které měly pracující ženě ulehčit její “druhou směnu”.

Pamatujete na walkmana? Nebo “dvojče” - kazetový přehrávač se dvěmi kazetami? To se tehdy poslouchalo a pokoutně nahrávalo. Dokud se vám nenamotal pásek z kazety. Situaci pak zachraňovala obyčejná tužka. I tohle, a spoustu dalších věcí, si můžete spolu s autorem připomenout.
Nechte stranou politickou situaci, která tehdy panovala. O té to vůbec není. Jen o tom, jak se žilo v běžných domácnostech v dobách ještě ne tak dávno minulých. Nejste pamětníci? Nahlédněte s touto knihou do života svých rodičů, babiček a dědečků. A můžete si to pak navzájem srovnat.

Publikace je plná fotek, barevných i černobílých, dobových reklam, které si v paměti hned vybavíte. Průvodní text je psán s lehkostí i humorem, a je vidět, že autor se tématice podrobně věnuje a baví ho to. Stejně tak, jako mě bavilo tuto knihu číst. Místy jsem se smála nahlas, třeba u toho, jak se ozdobný papír z vánočních dárků schovával na příští rok. Dneska, kdy o role s balícím papírem v obchodech zakopáváte už v říjnu, je to neuvěřitelné. Některé pasáže jsem předčítala manželovi - vidíte, Retro CS dokonce sbližuje.

Tohle povedené ohlédnutí do minulosti jsem si opravdu vychutnala. A doporučuji ho také vám.

(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

Vivienne Westwood

Říká-li se zpěvačce Tině Turner po právu rocková babička, měl by podobný titul náležet také módní návrhářce Vivienne Westwood. Tuto stále aktivní sedmdesátnici můžeme směle nazvat punkovou babičkou. Jako módní návrhářka se na výsluní drží desítky let a její neotřelé a leckdy šokující módní kreace baví celý svět.

Biografie a částečně i autobiografie - neboť Vivienne spolu se svými blízkými zasahuje do příběhu - přináší pohled na život a dílo této neobyčejné ženy.
Kniha začíná jako reportáž, kdy autor sleduje módní přehlídku, kterou Vivienne připravuje v Paříži, aby plynule přešla ve vyprávění.

Vivienne Westwood se narodila v roce 1941, vyrůstala s bratrem v milující rodině. Odmalička projevovala umělecké sklony a byla nesmírně kreativní.
Nejprve pracovala jako učitelka, vždycky ale tíhla k módě a byla její velkou propagátorkou. Její oblečení bylo vždy středem pozornosti. Jako mladá se provdala za Dereka Westwooda, se kterým měla syna Bena. Manželství dlouho nevydrželo, Vivienne se zamilovala do mladšího muže - kamaráda svého bratra. Lehkomyslný a sebestředný Malcolm McLaren se sice stal otcem jejího druhého syna, ale pro rodinný život nebyl. Vivienne táhla domácnost, věnovala se výchově synů, zároveň si našla čas na svůj největší koníček. Svými módními kreacemi, které vytvářela doslova na koleně, a u nichž také hodně improvizovala, si získala pozornost. Šťastného manželství se dočkala až po boku módního návrháře rakouského původu Andrease Kronthalera, který se stal zároveň jejím spolupracovníkem.

Vivienne Westwood se proslavila originální tvorbou. Přetvářela již hotové věci, kterým vtiskla punc neotřelosti a drzosti. Možná se punk zrodil v Americe, ale byla to právě Vivienne, kdo mu vdechl život. 

Biografie Vivienne Westwood je opravdový bonbónek. Kronika druhé poloviny 20. století, encyklopedie módy, průvodce hudebním světem, reportáž, rozhovor. To vše najdete v knize Iana Kellyho. Je to jako droga, stránky ubíhají a vy se noříte do světa, kde není nic nemožné. Vezměte si starý svetr, udělejte do něj díry, spíchněte si tričko zicherkami... buďte sví, buďte punkoví. Stejně jako Vivienne Westwood.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Když má knihovnice hravou náladu

Já a pan Jones

  

Izzy, Emma a Alicia. Tři ženy, které by se normálně asi nikdy nepotkaly, neměly nic společného. Ale ony mají. Spojují je bratři Jonesovi. A život s nimi je opravdu pestrý.
Emma a Alicia by mohly vyprávět. Obě jsou provdané a s Jonesovými mají letité zkušenosti. Izzy se teprve učí a dostává lekce, na které určitě nezapomene.

Hugh Jones je manželem Alicie. Ve spokojeném manželství žijí několik let, ale poslední dobou má Alicia pocit, že by to chtělo nějakou změnu. Blížící se čtyřicítka je příležitostí, jak se vymanit z role poslušné manželky, matky a hospodyně, která je své rodině k dispozici na přání a nepřetržitě. Je na čase být opět sama sebou a dopřát si v životě nějaké to holčičí potěšení.
David je ženatý s Emmou. Právě přišel o práci a jeho žena je momentálně tahounem celé domácnosti. Přestává ji to bavit, mnohem raději by se soustředila na dítě, které si přeje, ale příroda jí není zatím nakloněná. 
Izzy se s malými dcerkami přistěhovala do města, kde žije nejmladší z bratrů Jonesových, lehkomyslný Charles, který doposud životem proplouvá lehce díky svému osobnímu kouzlu. Doufá, že zapůsobí i na Izzy, ale ta je díky prožitému traumatu ze vztahu s násilnickým manželem proti němu imunní. Šarmantní Charles se jen tak nevzdává a nakonec si Izzy i holčičky získá.

Jonesovi jsou svolání do rodinného penzionu, kterému, stejně jako rodině, pevnou rukou vládne Lilian, milující manželka a matka a... nesnesitelná tchyně. Penzion vede se svým mužem Eddiem. Oba cítí, že s přibývajícími lety jejich síly slábnou a je na čase řešit, co bude s penzionem dál. 
Možná je to pro všechny příležitost dát si dohromady své životy a srovnat si priority. A taky zjistit, jak vlastně mezi sebou vycházet tak, aby rodina fungovala. 

Román je soustředěn na rodinné vztahy a vazby, které jsou skvěle vykresleny. Jonesovi jsou rodina jako každá druhá. Mají své problémy, ne vždy se dokážou shodnout, ale když jde do tuhého, snaží se táhnout za jeden provaz. Situace s penzionem je skvělou příležitostí jak dokázat, že to opravdu jde.

Na nový počin Lucy Diamond jsem se moc těšila. Líbí se mi styl jejího psaní, který je zárukou, že čtenářky (ano, především jim je román určen), budou spokojeny. Autorka skvěle vykresluje charaktery jednotlivých postav. Prožívají situace, které by mohly potkat kohokoli z nás reálném životě. A dokáže jim vdechnout laskavost i humor. 
Román slibuje slušnou dávku emocí, ať už se týkají vztahů manželských nebo rodinných, jejichž pomyslnou třešinkou na dortu je ostrá Lilian. 

Chcete-li rodinný příběh, který vás pohladí a zahřeje na duši, román Já a pan Jones je to pravé. Možná si při čtení uvědomíte, že vycházet s rodinou, v níž se sešla pestrá snůška povah a charakterů se dá. Chce to jen pořádnou dávku tolerance a nadhledu.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Úplně jsem zapomněla...

pochlubit se svými letními přírůstky z pražských Levných knih. 

Hudba pro Kláru

Když si chcete vybojovat lásku, musíte jít někdy proti osudu. Stejně jako Klára Wiecková, která se zamilovala do Roberta Schumanna. Vztah si vydobyli navzdory odporu Klářina otce a věřili, že jsou jeden pro druhého tím pravým.

Klára Schumannová je už dáma v letech, když začíná vyprávět krásný, leč bolestný příběh. Obklopena dětmi a vnoučaty vzpomíná na milovaného manžela.
Robert Schumann se do své budoucí ženy zamiloval, když jí bylo pouhých patnáct let. U jejího otce se učil hudbě a mladičká dívka, která byla nadějná klavíristka mu učarovala. Riskovala hněv otce, který dokonce vyvolal soudní při ohledně jejich vztahu a také se vzdala kariéry špičkové pianistky, kterou pro ni naplánoval.
Taková láska musí vydržet navěky, chtělo by se říct. Ale osud často mívá své vlastní plány.

Schumannovi se mají velmi rádi i přes rozdílné názory na kariéru Kláry. Zatímco ona touží věnovat se hudbě naplno, Robert má pocit, že by měla zůstat doma a starat se pouze o rodinu, která se utěšeně rozrůstá.
Robertovo skládání je zpočátku úspěšné. Postupem času však upadá do depresí. Ve svém životě se musel vyrovnat se smrtí mnoha svých blízkých, což ho zlomilo. Pak už ani jeho hudba nebyla taková jako dřív, lidé jí nerozuměli. Vymodlené manželství Kláry a Roberta nakonec rozděluje ústav, do kterého je psychicky nemocný skladatel umístěn. Z něj ve vzpomínkách promlouvá ke čtenářům a zejména ke své milované ženě. 

Musím říct, že mě tenhle křehký příběh plný lásky a hudby vtáhl a pohltil. Dojímala jsem se nad osudy manželů Schumannových, jimž osud tak nepřál. 
Příběh sepsala jejich pravnučka, pro kterou to bylo takřka životní poslání. A na knize si dala opravdu záležet a svým prarodičům tak dokázala vdechnout autentičnost. Je vám líto Roberta, který je zavřený v ústavu a jeho lékař brání rodině v návštěvách v domnění, že mu tím pomůže. Bohužel zapříčinil to, že Klára svého muže už nikdy neviděla.
Překvapilo mě, když jsem se dočetla, že rodinným přítelem Schumannových byl proslulý hudební skladatel Johannes Brahms. Znám jeho skladby, které se mi líbí pro svou slavnostní atmosféru a vždy jsem si ho představovala jako vážného pána. V tomto příběhu je to muž z masa a kostí, který byl Kláře oporou (zjevně toužil být něčím víc) a pomáhal jí, když byl Robert v sanatoriu.

Životopisný román Hudba pro Kláru je i přes vážný námět příjemným čtením, které vás přenese do úžasného světa hudby. Zároveň se jedná o další z výborných beletrizovaných životopisů vydávaných nakladatelstvím Metafora, které poutají nejen atraktivním obsahem, ale také úžasnými obálkami. Ani tahle není výjimkou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)